Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Binar (* 1942)

• narodil se 25. června 1942 v Boskovicích na Moravě

• v roce 1963 promoval na Pedagogickém institutu v Ostravě, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova, během studií byl aktivní v ostravském Divadélku Pod okapem

• v letech 1963–1965 absolvoval základní vojenskou službu

• do roku 1968 pracoval ve školství

• v letech 1968–1971 redaktorem časopisu Tramp

• byl jedním ze zakladatelů divadla Waterloo, účinkoval v divadelní hře Syn pluku

• v roce 1971 zatčen a vzat do vazby, od srpna 1972 do února 1973 vězněn v Plzni na Borech, odsouzen k 12 měsícům nepodmíněně za pobuřování

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77, v květnu 1977 vyhoštěn z Československa do Rakouska

• v Rakousku tlumočil v uprchlickém táboře a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa

• od roku 1983 zaměstnán v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově v monitoringu, později redaktorem pořadu Hlasy a ohlasy

• v roce 1994 se vrátil do Prahy a nadále pracoval v Rádiu Svobodná Evropa až do zrušení českého vysílání v roce 2002

• v roce 2002 zvolen předsedou Obce spisovatelů

• v roce 2010 žil v Praze a psal knihy

„Do mého mládí režim moc nezasahoval – tedy snad kromě toho, že jsem se nemohl dostat na vysokou školu a materiálně jsme na tom nebyli úplně nejlépe. Přesto jsme cítili tlak a člověk vyrůstal ve schizofrenním prostředí. Na jedné straně stála rodina, která ti říkala pravdu a které jsi věřil; a na straně druhé škola, sdělovací prostředky a všechno další, co do tebe lilo ideologii, jíž jsi nevěřil a na kterou jsi kašlal. Já jsem třeba dělal státnici z marxismu-leninismu: odříkal jsem hromadu floskulí a frází, jež jsme museli nastudovat – navíc spíš z učebnic než z pramenů – a bylo vymalováno.“

No dobře, to by vysvětlovalo, proč si Ivan Binar od diktatury proletariátu nikdy moc nesliboval. Ale jak se z něj stal umělec?

„Umělecké sklony jsem měl vždycky! Zkazila mě četba knihy Irvinga Stonea Žízeň po životě o Vincentu van Goghovi, a chtěl jsem být Vincentem van Goghem. Kreslil jsem a maloval, chodil do výtvarného kroužku, proto jsem si taky na pajďáku, když mě z protekce přijali, vybral výtvarnou výchovu. S léty jsem však malování nechal. Nemělo to cenu – chybělo mi vyšší umělecké vzdělání. Psát je také praktičtější, méně náročné na materiál. Písňové texty jsem začal vymýšlet už na vysoké škole, v té době jsem tomu ale nepřikládal žádný význam. Pro psaní jsem se rozhodl až v kriminále. Tam jsem zjistil, že člověk může psát skutečně kdykoli a nepotřebuje k tomu nic.“

Takže vězení udělalo z Ivana Binara spisovatele?

„Vlastně ano… Ve vazbě jsem mohl psát a ve vězení jsem v tom pokračoval. Na Borech jsem se vídal s Edou Schiffauerem, který seděl za svou hudbu. Eda byl vůbec výjimečný případ: dálkově studoval skladbu na pražské HAMU, už odevzdal absolventskou práci, měli mu ji hrát, on však učil na základní škole a ředitelka jej na HAMU udala, že je souzený, a tři dny před absolvováním ho ze studia vyloučili. S Edou jsme se v kriminále sem tam potkali na dvorku nebo při vydávání jídla a tu on dostal nápad, že bychom mohli vytvořit operu pro děti. Zatímco já psal na papírky libreto, a vždy, když se naskytla příležitost, je Edovi podstrčil, on komponoval. Bez klavíru. Veršíky jsem pak přepisoval do dopisů a posílal je své ženě; jenže vychovatel, kterému jsme kvůli jeho oblíbenému obratu přezdívali kapitán Nasračku, to odhalil, pozval si mě na kobereček a řekl mi: ,Odsouzený, je zakázáno psát do dopisů básničky. Tady to máte.‘ Tak jsem přepsal veršíky do řádků, on to po mně samozřejmě nečetl – můj rukopis se dá těžko číst a on si přece nebude dělat námahu –, libreto prošlo a bylo venku. Partituru pak dal při amnestii Eda jednomu vrahovi, kterého propouštěli s námi, on ji pronesl – oproti nám politickým mu nedělali prohlídku v písemnostech – a venku nám ji vrátil.“

Ale původně tíhl Ivan Binar spíš k divadlu, ne?

„Kluci z nultého ročníku Vysoké školy báňské v Ostravě – Vojtěch Veselý, Luděk Nekuda, Eda Schiffauer a další – založili Divadélko pod Okapem. Já jsem se k nim s velkou chutí přidal. Pak jsem trávil čas spíš v Divadélku než ve škole, avšak i tu se mi nakonec podařilo zvládnout. Cenzura nám tehdy skoro nic nezakazovala – a my jsme žili krásným, svobodným životem.“

To už jsme se dostali příliš daleko, a přitom bychom pamětníka málem zapomněli představit. Nuže: Ivan Binar, narozen 25. června 1942 v Boskovicích; po válce žil s rodinou několik let v Hradci nad Moravicí, posléze v Opavě; vyznání evangelické; politicky nespolehlivý; důvod: otcovy sympatie k Československé straně národně socialistické; následky: 1949 otec jako maloburžoazní živel propuštěn z funkce prokuristy Braneckých železáren; osobní informace: dostal se na gymnázium jen díky otcově vazbě na ředitele; další postup: odmaturovat může, ale (zatím) není v zájmu Strany, aby byl přijat na VŠ; závěr: po dvou letech může o studium na VŠ případně znovu zažádat.

Tak to alespoň Ivan v maturitním ročníku slyšel od nejmenovaného člena OV KSČ. Co Ivanovi zbývalo? Maminka měla jasno…

„… a já jsem byl poslušné dítě! Inu, maminka chtěla, abych byl lékařem. Když pochopila, že lidi léčit rozhodně nemohu, držela se představy, že budu lékařem veterinárním. A skutečně jsem na veterinu dělal přijímačky, i když jsem už od soudruha z okresního výboru věděl, že mě nevezmou. A já byl rád! Protože dva měsíce veteriny mi úplně stačily. Jak jsem byl hodný chlapec, o to bych se byl i s maminkou pohádal. Dva měsíce jsem totiž pracoval ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství jako pomocník na pitevně.“

Po oněch dvou měsících však maminka usoudila, že ani zvěrolékařství pro syna nebude to pravé ořechové, a napadla ji spásná myšlenka: v Ostravě zrovna vznikal pedagogický institut, z nějž se později vyvinula pedagogická fakulta, její známá vedla katedru tělesné výchovy, snad by tedy komise mohla přimhouřit oko.

„Když jsem se jednoho dne odsmraďoval v koupelně, poněvadž domů jsem se vracel celý nasáklý nejen zdechlinami, ale hlavně desinfekčním prostředkem, přišla maminka a přes dveře na mě zavolala: ,Chceš být učitelem?‘ – ,No, ani ne.‘ – ,Ale mohl bys…‘ – ,Tak jestli bych mohl, tak to jó!‘“

Počkat, v jaké době se to pohybujeme?

„Maturoval jsem v roce 1959. V osmačtyřicátém jsem začal chodit do školy.“

Na tato léta lidé často vzpomínají jako na temné období.

„Já jsem to tak nevnímal. Rodiče samozřejmě ano, ale moc se o tom nemluvilo. Z rodiny jsem jasně věděl, že komunisté jsou špatní; do pionýra mě zpočátku neposílali, pak ale z praktických důvodů ano, abych se aspoň na ten gympl dostal; samozřejmě jsme poslouchali radiové přenosy monstrprocesů a bylo to hrozné; ale tehdy mě podobné věci moc nebraly, jako dítě jsem ani nic jiného neznal. Ve škole nám myli hlavy, hlavně v ruštině nebo v dějepisu; jenže nás to nezajímalo, my jsme si spíš stavěli bunkry v uhelných skladech a hráli si na válku, později na gymnáziu jsme s partou dělali recesi…“

Žili jsme divadlem

… a v Ostravě začala éra studentského Divadélka pod Okapem. Pavel Veselý a Luděk Nekuda psali texty, Ivan Binar maloval dekorace a hrál, dokud nemusel roku 1963 narukovat na vojnu. Když se Ivan po dvou letech vrátil, Divadélko skomíralo a postupně zaniklo. Pět okapovců – Ivan Binar, Petr Podhrázký, Edvard Schiffauer, Tomáš Sláma, Petr Ullmann – se tím však nenechalo odradit a na troskách Divadélka vznikl roku 1968 Divadelní klub Waterloo. Tomáš Sláma vyjednal, že kolektiv Divadelního klubu bude vystupovat v Divadle hudby, pak se přidal Josef Frais a v jeho spolupráci s Petrem Podhrázkým se zrodilo recesistické představení Syn pluku, parafrázující mimo jiné Katajevovu stejnojmennou prózu. Tato antimilitaristická parodie na sovětskou literární propagandu byla dokončena v létě 1968, které Petr Podhrázký strávil na brigádě v Mongolsku, a vzhledem k dobovým okolnostem dostala původně neplánovaný protiokupační ráz.

Představení mělo premiéru příznačně na apríla – a slavilo úspěch. Obecenstvo se mohlo potrhat, dokonce i jeden člen krajského výboru Strany inscenaci chválil, hrála se však jen do konce sezóny. Pak se Divadelní klub ocitl pod rostoucím politickým tlakem, a než pro zákaz činnosti skončil, podle vyprávění Ivana Binara se mu nevyhnulo ani lámání charakterů.

Tento vývoj Ivana jistě mrzel, existenčně závislý ovšem na Divadelním klubu nebyl. Roku 1968 dostal pracovní nabídku od časopisu Tramp, a když se v následujícím roce redakce dostala do potíží kvůli zveřejnění článku o smrti Jana Zajíce, byl Ivan povýšen do funkce šéfredaktora. Časopis pak fungoval dál až do 25. února 1971, kdy byl Ivan Binar zatčen.

Jak k tomu došlo? Na podzim 1970 slavil Petr Podhrázký narozeniny. Dvoudenní oslava byla oficiálně koncipována jako rozšířená redakční rada Trampa v Leskovci nad Moravicí. Dorazili také bývalí okapovci, ti v sobě nezapřeli recesisty, na akci přitáhli harmonium, jež si vypůjčili od evangelíků z Horního Benešova, a na místě odehráli a odzpívali všechny písničky ze Syna pluku. Mezitím už režim stihl utáhnout šrouby… „…a některé texty byly opravdu drsné. A jak se za normalizace říkalo, když se sejdou víc než tři lidé, jeden z nich je fízl. Fízlů bylo mezi přítomnými několik, a práskli nás.“

Tak tvrdou reakci nikdo nečekal – cílem procesu bylo zjevně zastrašit veřejnost. Ve vazbě se ocitli Ivan Binar, Petr Ullmann, Petr Podrázský i sedm dalších. Během pěti měsíců, které Ivan Binar čekal na svůj verdikt, zkoumali soudní znalci závadnost Syna pluku, ale také Ivanovy povídky Můj bratr Kain i protiokupační hry O hostu a rybě, přestože nebyla uvedena, nýbrž jen namnožena pro potřeby Divadelního klubu. Obvinění znělo přinejmenším stejně závažně jako komicky: hanobení států světové socialistické soustavy. Trest však skupina dostala za pobuřování. Z deseti zatčených bylo odsouzeno osm: čtyři podmíněně, čtyři nepodmíněně. Ivan Binar šel na rok do vězení.

Po propuštění Ivan krátce pracoval jako závozník u Bytostavu, a zároveň se realizoval v disidentských kruzích. Od protirežimního angažmá ho totiž kriminál neodradil, ba spíše naopak. Do Ostravy, kde bydlel, Ivan z Prahy pašoval zakázané tiskoviny, v Edici Petlice mu vyšla novela Pan Gabriel a záhy následovalo pozvání od Oty Filipa, ať k němu přijde na prasečí ocásky a literaturu. U Filipových se na počátku 70. let scházeli příznivci samizdatu; na dýcháncích, jichž se účastnili Jan Trefulka, Ivan Kadlčík, Ivan Kubíček a další ostravští intelektuálové, se četly texty, vládla uvolněná atmosféra a dobrá nálada – vždyť nikdo nevěděl, že Ota Filip spolupracuje s StB. Ivan Kubíček však možná něco tušil… Jednou ostatní varoval, že takové scházení je nebezpečné, a literární večery skončily. Ivan Binar se pak stýkal s bývalým vězněm a marxistou Jaroslavem Krejčím a s Janem Leštínským; první bydlel v Havířově, druhý v Porubě, Ivan Binar zase v Ostravě – a než se na Ostravsko přistěhovali Ludvík Kavín s Nikou Brettschneiderovou, Zdeněk Vokatý a jeho žena Dagmar, dalších svobodomyslných se zde mnoho nenašlo.

Jako kůl v plotě

Ačkoli se v disentu pohybovaly větší ryby než Ivan Binar, na pomezí Moravy a Slezska vládla vůči režimu tak slabá opozice, že se rychle octl v hledáčku Státní bezpečnosti. Tajná policie po něm nejdříve žádala, aby donášel na své kamarády; když na to nepřistoupil, následovaly výhrůžky a předčítání citlivých informací z cizích protokolů. Když Ivan stále odolával, z nakladatelství Profil mu vrátili rukopisy několika knížek určených k vydání s tím, že si je prý sám vyžádal. A nátlak se dál stupňoval.

„V době, kdy mě StB sledovala, jsem psal Rekonstrukci, román o vězení, který vychází z mé osobní zkušenosti a svým obsahem odpovídá skutečnosti. Popsané listy jsem strkal do sifonové lahve, tu jsem schovával v komoře, a když byla lahev plná, svěřil jsem arch příteli a psal jsem dál. Při výslechu mi pak estébáci začali z románu předčítat celé pasáže, citovali mi různé vulgarismy, jeden z nich moralizoval a říkal: ,Takové sprosťárny bych svým dětem zakázal číst!‘ Pak jsem se dozvěděl, že jsem měl doma odposlech 24 hodin denně… Jindy mě v Praze ostentativně sledovali – trvalo to tři dny, agenti se neschovávali, šli po mně. Potom zas má žena Jarka jela s dětmi do Vlkovic k rodičům, já ji s dalšími lidmi vyprovázel na autobusové nádraží, a jen co autobus odjel, nalepila se na nás snad celá estébácká škola. To bylo něco neskutečného! Rozeběhli jsme se, oni běželi za námi. Utekli jsme do Domu umění na výstavu, tam jsme měli pokoj a doufali jsme, že jsme se jich zbavili. Ale ono ne: vylezli jsme ven a hned byli zase u nás. Všelijak si nás podávali, trvalo to celé odpoledne, honili nás až do večera. Tohle sledování mělo nahnat strach – normální sledovačky člověk vůbec nepostřehl.“

Ne každý měl ale tak pevné nervy jako Ivan Binar. Kamarádi se mu začali opatrně vyhýbat a na pivo s ním chodili už jen dělníci z elektrárny Vítězný únor, kde si vydělával na živobytí. Tak to šlo až ledna 1977, kdy se Ivan z vysílání Svobodné Evropy dozvěděl o Chartě.

„Hrozně jsem se naštval – ačkoli jsem do Prahy občas jezdil, o tom, že se Charta chystá, mi nikdo nic neřekl!“ A protože Ivan se zněním Charty bez výhrad souhlasil, na kus papíru okamžitě napsal prohlášení, že se přidává k signatářům, a po Ludvíku Kavínovi je dal doručit do Prahy. Charta nebyla prvním protirežimním dokumentem, k němuž připojil své jméno, a tak dala StB Ivanu Binarovi ultimátum: buď podepíše spolupráci, nebo jeho děti nebudou moct studovat a on sám možná skončí ve vězení; kromě toho se nabízela ještě třetí možnost: odchod na Západ. Perspektivy v Československu se zdály nulové, a tak se Ivan rozhodl vycestovat.

Do Rakouska si Binarovi mohli odvézt, co chtěli; rodina byla navíc předem domluvená s Přemyslem Janýrem, který se v Rakousku staral o chartistické emigranty. První měsíc Binarovi strávili v odborářském rekreačním středisku ve Štýrsku, později přibyli do Vídně, a než dostali vlastní byt, provizorně bydleli u Přemysla Janýra. Úřady jim zajistily finanční podporu i řemeslníky na výpomoc, kromě toho se rodina mohla spolehnout na Milana Ráčka, Jaroslava Součka či Jana Tábora, jež potkal podobný osud. Navzdory náročným začátkům se Binarovi ve svém novém domově zabydleli: děti chodily do rakouských škol, Jarka pracovala jako účetní, Ivan nejdříve jako restauratér rozbitého porcelánu a keramiky, od roku 1980 pak jako tlumočník na vystěhovaleckém oddělení uprchlického tábora v dolnorakouském Traiskirchenu.

Chuť psát Ivan Binar v cizině neztratil, a jen co se usadil ve Vídni, poslal příspěvek do Svobodné Evropy, což ředitel stanice velmi uvítal a nabídl nadějnému autorovi další spolupráci. Ivana si všiml také Pavel Tigrid a dělal vše pro to, aby se tento tlumočník na volné noze mohl začít profesionálně věnovat publicistice. Po šesti letech, tedy roku 1983, se uvolnilo místo v monitoringu – a Binarovi se stěhovali do Mnichova. Ve své nové funkci Ivan odposlouchával vysílání československého rozhlasu a televize; práce to byla náročná, ale oproti tlumočení pro uprchlíky slušně placená. Zůstal v ní sedm let, než mu byl svěřen pořad Hlasy a ohlasy z domova.

Čas návratů

Emigraci snášel Ivan Binar dobře, měl totiž štěstí v tom, že z blízkých příbuzných zanechal v Československu jen sestru, v zahraničí si našel řadu nových přátel, i děti se v Rakousku a v Německu cítily doma a on mohl ve volných chvílích psát; těch ovšem zejména v Mnichově nebylo mnoho, a umělecká tvorba musela ustoupit obživě. Nové obzory se Ivanovi otevřely až po sametové revoluci, kdy se české vysílání Svobodné Evropy přesunulo do Prahy. V Rádiu Svobodná Evropa Ivan pracoval až do roku 2002, kdy bylo jeho české vysílání ukončeno, a téhož roku se stal předsedou Obce spisovatelů.

Dnes žije Ivan Binar v Praze a působí jako spisovatel na volné noze; obloukem se tak vrátil k múze, se kterou koketoval už na vysoké škole. A obloukem se uzavírá také příběh jeho prvotiny, jež si po čtyřech desetiletích našla cestu na scénu: o opeře Vrať nám, ptáku, hastrmana se náhodou doslechli manželé Fléglovi, projevili o ni zájem a zinscenovali ji s Dismanovým dětským rozhlasovým souborem. Premiéra se konala v divadle Minor a dnes již víme, že určitě nebyla poslední: v září 2015 text nastudovalo ostravské Divadlo loutek.