Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Binar (* 1942)

• narodil se 25. června 1942 v Boskovicích na Moravě

• v roce 1963 promoval na Pedagogickém institutu v Ostravě, obor čeština, dějepis a výtvarná výchova, během studií byl aktivní v ostravském Divadélku Pod okapem

• v letech 1963–1965 absolvoval základní vojenskou službu

• do roku 1968 pracoval ve školství

• v letech 1968–1971 redaktorem časopisu Tramp

• byl jedním ze zakladatelů divadla Waterloo, účinkoval v divadelní hře Syn pluku

• v roce 1971 zatčen a vzat do vazby, od srpna 1972 do února 1973 vězněn v Plzni na Borech, odsouzen k 12 měsícům nepodmíněně za pobuřování

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77, v květnu 1977 vyhoštěn z Československa do Rakouska

• v Rakousku tlumočil v uprchlickém táboře a spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa

• od roku 1983 zaměstnán v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově v monitoringu, později redaktorem pořadu Hlasy a ohlasy

• v roce 1994 se vrátil do Prahy a nadále pracoval v Rádiu Svobodná Evropa až do zrušení českého vysílání v roce 2002

• v roce 2002 zvolen předsedou Obce spisovatelů

• v roce 2010 žil v Praze a psal knihy

Otec Ivana Binara původně pracoval v Opavě v továrně na šicí stroje Minerva. Za války přešel ze Sudet do protektorátu, do pobočky Minervy v Boskovicích. Tam se seznámil s Eli Lébišovou a za rok po svatbě se jim narodil syn Ivan. Ten byl pokřtěn v evangelickém kostele ve Vanovicích. Po válce se rodina přestěhovala do Hradce u Opavy, kde otec dostal místo prokuristy v Braneckých železárnách. Po únoru 1948 otce „jako takového maloburžoazního živla, jak tomu říkali“, ze zaměstnání vyhodili. V Hradci u Opavy začal Ivan Binar chodit do první třídy. Do druhé třídy nastoupil již v Opavě, kde jeho otec získal práci účetního ve firmě Ostroj. V Opavě, jak říká, prožil své „základní dětství“: „Pak mi řekli, ještě před maturitou, že nebudu moci studovat na vysoké škole. Ani to nijak nezdůvodnili, jen jako že ne. A to bylo ještě před maturitou. Dokonce si mě nějaký soudruh zavolal stranou na okresní výbor strany či co a tam mi řekl, že nedostanu doporučení ke studiu a že musím dva roky pracovat někde manuálně.“ Na přání matky, která z něj chtěla mít doktora, si podal přihlášku do Brna na veterinu, ale nebyl přijat. Začal tedy pracovat jako laborant ve veterinárním ústavu v Opavě. Tam ale zjistil, že to nebyla správná volba a že tuto činnost nechce dělat. V té době se jeho maminka dozvěděla, že na nově otevřeném Pedagogickém institutu v Ostravě zbývají ještě volná místa. „Tak jsem se vlastně z protekce na tu školu dostal,“ maminka tam totiž měla známou. Vystudoval obor čeština, dějepis a výtvarná výchova. Během studia se seznámil se svou manželkou Jaroslavou. V letech 1963–1968 absolvoval základní vojenskou službu, protože jako první ročník školy ještě neměli vojenskou katedru.

Okap

Asi v roce 1960 „kluci, co studovali vysokou báňskou“, Pavel Veselý, Luděk Nekuda, Edvard Schiffauer a další založili Divadélko Pod okapem. S Pavlem Veselým a jeho bratrem Jiřím, který pro divadlo dělal scénu, se pamětník znal od dětství. Jejich otec, evangelický farář, ho učil náboženství ještě v Hradci u Opavy a v Opavě u něj byl i konfirmován. Ivan Binar se k divadlu hned přidal, říká k tomu: „Tak jsme tam blbli, (...) byla to taková tlupa mladých lidí. A docela jsme byli úspěšní i u publika, stále jsme měli vyprodáno a byli velice populární.“ Divadlo Pod okapem hrálo původní hry. Pavel Veselý a Luděk Nekuda psali, hudbu skládali Pavel Veselý a Edvard Schiffauer. „To jsme prožívali takovou krásnou tvůrčí dobu. Všichni jsme měli jaksi kumštýřské sklony a nebyla možnost jiné realizace právě proto, že nás nepustili do nějakých časopisů. To měli obšancované lidi poněkud starší, ta generace mladých komunistů, kteří byli o deset let starší než my. A nám se ani nechtělo do takových věcí jít. Nám stačilo to divadlo, kterým jsme úplně žili. Vůbec se divím, že jsme někteří z nás dostudovali.“ Divadlo Pod okapem nemělo dlouhého trvání. Když se Ivan Binar vrátil z vojny, už neexistovalo. Posledním záchvěvem jeho činnosti bylo nastudování hry Nevěsta od Adolfa Hoffmeistera a krátké hříčky Koníček z pera Luďka Nekudy. S těmito dvěma kusy pak odjeli v roce 1967 na divadelní festival do Liége v Belgii a odtud do Nancy ve Francii. Největšího úspěchu na festivalu ve Francii dosáhli tehdy podle pamětníkových slov herci z Leningradu, „kteří tam nakopávali kapitalisty“. Blížil se rok 1968, k němuž Ivan Binar poznamenává: „Ten byl ale ve Francii něco jiného než u nás. Bylo to tvrdě levicové a my jsme tam byli opravdu jako nějací pravičáci. Ten Hoffmeister, to byla avantgarda z první republiky a v kontextu toho festivalu jsme prostě byli úplně mimo.“ Krátký pobyt v Belgii a Francii byl ale pro pamětníka zásadní: „Byl to pro mě kulturní šok, ze kterého jsem se nemohl vzpamatovat. Jak je vůbec možné něco takového, jako je západní styl života.“

Po návratu z vojny

Během základní vojenské služby se Ivan Binar oženil se svou manželkou Jaroslavou. Po návratu z vojny nastoupil na umístěnku jako učitel do školy v Dolním Benešově, vyučovat ale vydržel pouze jeden rok. Chvíli pracoval jako korektor v tiskárně, brzy však získal místo v Krajském domě pionýrů a mládeže v Mariánských Horách. „Tehdy tam vůbec nešlo o nějakou politiku nebo Pionýra, to se tak jenom jmenovalo, ale zabývalo se to volným časem dětí (...) a my jsme pro ně dělali program, takže to bylo docela zábavné a zajímavé.“ Byl vedoucím programového oddělení do té doby, než jej v roce 1968 zlákal ke spolupráci Jiří Goj alias Gaučo, zakladatel časopisu Tramp. Časopis měl podtitul Měsíčník pro milovníky přírody a volnosti a vycházel po celé republice v nákladu 40 tisíc výtisků. Ani časopis Tramp se nakonec nevyhnul politickým tématům. „Jan Zajíc byl trempíř a psalo se o něm, o jeho smrti (...), prostupovalo to celým tím časopisem. Bylo jasné, na které straně jsme. A to se právě nelíbilo – duch toho časopisu a ta volnost. A že to neměli pod palcem.“ Když pak vznikl Český úřad pro tisk a informace, který zavedl autocenzuru, vyhodili Gauča z redakce. Ivan Binar se stal výkonným redaktorem do té doby, než ho zavřeli. O své práci redaktora říká: „Byla to úžasná práce. Bylo to jedno z nejpěknějších zaměstnání, které jsem vykonával.“

Rok 1968 v Ostravě a Waterloo

V roce 1968 Ivan Binar spolu se „sirotky Okapu“ Petrem Podhrázkým, Edvardem Schiffauerem a Petrem Ullmannem založili nové divadlo. „Pořád jsme o tom kecali po hospodách a pořád jsme se neměli k tomu, udělat něco konkrétního. Že se to bude jmenovat Waterloo, to jsme věděli od prvního okamžiku.“ Petr Podhrázký spolu s mladým básníkem Josefem Fraisem začal psát muzikál Syn pluku. Bylo to na námět stejnojmenné knihy od ruského spisovatele Valentina Katajeva. „Byl to docela zajímavý příběh, a jelikož to byla povinná četba, tak jsme si z toho poněkud stříleli a kluci začali už někdy z jara 1968 psát muzikál jako takovou legraci.“ Petr Podhrázký získal možnost odjet začátkem léta na brigádu do Mongolska, kde byl i v době vstupu sovětských vojsk do Československa. Na základě těchto zážitků dopsal dvě ze čtyř dějství. Ivan Binar o muzikálu říká: „Syn pluku měl v Ostravě obrovský úspěch, protože to bylo dáno tématem a dobou, ale hlavně že to byla velká legrace samo o sobě.“ Hra se hrála v Divadle hudby jednou týdně až do konce sezóny a v další sezóně se smělo hrát v jednom pavilonu na ostravském výstavišti. Pak začala normalizace a Waterloo skončilo.

Udání

Na podzim roku 1970 slavil Petr Podhrázký narozeniny. Byla to dvoudenní akce koncipovaná jako rozšířená redakční rada Trampa na chalupě jeho otce. Pozváni byli také členové už rozpadlého Okapu. Půjčili si harmonium, které na chalupu dopravili. „A na to harmonium jsme odehráli – říkali jsme tomu průřez, procházka operetou Syn pluku, čili jsme tam odzpívali všechny písničky a všechno z toho Syna pluku. No, a bylo to v době, kdy ten šroub už byl utažený. A věru byly ty některé texty velmi drsné. A samozřejmě, kde se sejdou víc než tři lidi, tak jeden z nich je určitě fízl. A jich tam bylo několik a ti nás práskli.“

Vazba a vězení

Ivana Binara zatkli bezprostředně poté, 25. února 1971, a odvezli ho do věznice v Ostravě, kde byl vyslýchán a kde zůstal ve vazbě. „Pořád neměli ten text, ten svůj jsem měl schován, protože jsem to tušil,“ říká Ivan Binar. „Ten výslech trval od rána do večera, než vítězoslavně přišli a ten výtisk u někoho našli. Moc práce s tím vyšetřováním neměli, protože to bylo jasné.“ Obviněn byl z pobuřování k nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení podle § 100 trestního zákona. Celkem bylo v souvislosti se Synem pluku obviněno deset osob, dvě byly zproštěny obvinění, osm lidí bylo souzeno, čtyři odsouzeni nepodmíněně. Ivan Binar se domnívá, že vedle účinkování v Synovi pluku mu u soudu přitížilo i to, že pracoval v redakci časopisu Tramp a vydával „protiokupační povídky“. Psal do Sešitů a v časopise Kurýr vyšla povídka Můj bratr Kain. Po uzavření spisu byl přibližně po čtyřech a půl měsících propuštěn z vazby. „K soudu jsme pak šli z volné nohy.“ Proti rozhodnutí se všichni odvolali. Josef Frais byl propuštěn, protože litoval svých činů, pamětník k tomu říká: „Ale já jsem nelitoval.“ Do vězení šli Ivan Binar, Petr Podhrázký, Petr Ullmann a Edvard Schiffauer. „Nejdříve jsme dostali předvolánku, tak jsme si nakoupili tabáku a takových věcí, abychom si tam žili dobře, v tom vězení. A když jsme tam přišli, tak nám řekli, že máme moc tabáku a že nás nevezmou s tolika tabákem do vězení. Že je předepsáno maximálně šest balíčků. Tak nás vyhnali zase zpět, takže jsme nastoupili druhý den.“ Z ostravského vězení byli po dvou týdnech převezeni do Plzně na Bory. „Pak jsme se stali normálními vězni jako kterýkoliv obyčejný zloděj nebo vrah anebo násilník.“ Ivan Binar byl pracovně zařazen na tzv. mozaiku, lepil kachličky na papír. „Kluky tehdy dali na kovošrot, (...) to znamená, že roztloukali kabely a z nich vytahovali ty drátky.“ Jak pamětník dodává: „Těch politických [vězňů] tehdy bylo dost málo.“ Na Borech s ním seděl jeden student, který dostal dvanáctiměsíční trest proto, že na koleji zpívali písničky Karla Kryla, byl tam gen. Prchlík a seznámil se zde také s Petrem Uhlem. „Ten organizoval takovou síť, abychom jako o sobě věděli, (...) jeho spojky jako by procházely mřížemi.“ Spolu s Edvardem Schiffauerem se ve vězení na Borech pamětník rozhodl napsat dětskou operu. Sám psal libreto a prostrkoval verše mříží Schiffauerovi, který bez klavíru komponoval hudbu. Libreto se dostalo ven v dopise synovi, partituru pronesl propuštěný vrah. Oproti vazbě v Ostravě, kde se Ivan Binar vlastně rozhodl pro psaní a kde začal psát novelu Kdo, co je pan Gabriel?, fungoval na Borech tzv. filcunk. To znamenalo, že přišli bachaři a zlikvidovali všechno, co našli, dopisy, telegramy atd. Propuštěni z vězení byli Ivan Binar, Edvard Schiffauer a Petr Ullmann na amnestii v roce 1973. Na Petra Podhrázkého se amnestie nevztahovala, protože byl již jednou předtím trestán. V den jeho propuštění zbývalo Ivanu Binarovi pouze 12 dní do vypršení trestu, které se nyní proměnily v podmínku na další dva roky. 

Po návratu z vězení

Po návratu z věznice přijeli Ivan Binar s Edvardem Schiffauerem zpět do Ostravy, Petr Ullmann byl propuštěn o den později. Doma na pamětníka čekala manželka se synem a dcerou, která se narodila v době, kdy byl vězněn. Krátce pracoval jako závozník u Bytostavu, manželku mezitím přemístili ze základní školy na zvláštní školu. S pomocí přátel dostal v roce 1974 místo strojníka na chemické úpravně vody v elektrárně Vítězný únor. Občas jezdil do Prahy, stýkal se s přáteli, které poznal ve vězení, vozil do Ostravy časopisy, jako bylo Svědectví, Listy a Americké listy a zakázanou literaturu. Účastnil se tzv. petličních večírků v bytě u Oty Filipa, kde se probírala literatura a četlo se například z děl Jana Trefulky a Ivana Kadlečíka. Podle pamětníkových slov se tu scházela spousta lidí. Ivan Kubíček, jeden z účastníků, kterého předtím ruští vojáci odvezli na Slovensko obrněným transportérem, kde mu vyhrožovali, přišel s tím, že je takové scházení nebezpečné. Ivan Binar lakonicky dodává: „A tak se to zrušilo.“ V roce 1974 podepsal Chilský manifest československých politických vězňů. „Jenomže pak se rozjel kolotoč – výslechy, drapli mě na chodníku, těžké výslechy – o Petlici, o literatuře, o pašování.“ Vyslýchání se často opakovalo. „Bylo nás pár, v té Ostravě, co jsme byli aktivní, alespoň jsme si četli ty věci.“ Čekávali na něj estébáci: „‘Pane Binar, pojďte, pojďte, svezeme vás domů.‘ A vrátil jsem se až v noci.“

Podpis Charty 77

Text Charty 77 slyšel předčítat na Rádiu Svobodná Evropa. „Hrozně jsem se naštval, že o tom nic nevím, ačkoliv jsem v Praze byl a občas jsem tam jezdil, a nikdo mi o tom nic neřekl a já jsem o tom nic nevěděl v tom roce 1976.“ Chartu 77 podepsal bianco v lednu 1977, tj. na kus papíru napsal: „Souhlasím s textem Charty 77.“ Chartista Ludvík Kavín jel právě do Prahy, a tak vzal Binarův souhlas s sebou a někomu ho předal. „A tím pádem jsem podepsal Chartu v druhé várce.“ V té době vzali estébáci k výslechu i jeho ženu a starali se především o to, aby Chartu nepodepsal. Netušili, že se tak již stalo.

Do emigrace

„Pak přišlo, že mě znovu zavřou, a naléhali, abych pro ně fízloval (...), anebo ven. A tak jsem se rozhodl, že tedy ano, že tedy ven.“ O emigraci uvažoval již v srpnu 1968, ale nakonec se s ženou rozhodli, že zůstanou, že se přece jen v té okupované zemi dá žít. Výzva k emigraci ze strany státu však nyní přišla vhod. Nejprve nevěděl, kam emigrovat. Kontaktoval Otu Filipa, který už byl v Německu, aby jim pomohl získat doklady. Přípravy na vycestování se ale vlekly. Pak se objevil Bruno Kreisky, rakouský kancléř, s nabídkou pro Čechy k emigraci. Přes rakouské velvyslanectví získal tedy Ivan Binar víza pro celou rodinu. Současně s jejich obdržením přišlo i pozvání do Německa. V květnu 1977 odešli do Rakouska. „Ještě nám to pěkně osladili v Břeclavi na nádraží (...), udělali nám prohlídku na hranici, vytáhli nás v noci z vlaku a ten vlak nám pak ujel. Našli nám v zavazadlech dvě knížky z Petlice a ty nám sebrali.“ Na nádraží na ně čekal Přemysl Janýr, který pracoval v kanceláři u Bruna Kreiského, a Bruno Aigner, sekretář Heinze Fischera, bývalého rakouského prezidenta. Nemuseli do žádného uprchlického tábora, vše pro ně bylo připraveno. Odvezli je do odborářské ubytovny, poté pobývali v podhorském alpském rekreačním středisku, nakonec získali byt. Neměli však zaměstnání, neuměli jazyk. Potřebovali zajistit školu pro děti. Ivan Binar získal ve Vídni práci v Kunstkitterei, kde restauroval porcelán, jeho manželka pracovala jako účetní. 30. října 1979 byl Ivan Binar zbaven československého státního občanství. Důvodem bylo to, že začal publikovat v nepřátelském tisku. Ve Vídni žily podle pamětníka tři skupiny českých emigrantů. Stýkali se především ti, kteří emigrovali po roce 1968, ve srovnání s předchozími vlnami přistěhovalců „byli velmi čiperní a hned se etablovali“. Měli svůj časopis a klub. Navíc začali přicházet další chartisté. Až na obživu byl život ve Vídni podle Ivana Binara dobrý. Po zkrachování restaurátorské firmy byl nějakou dobu bez práce, pak našel práci tlumočníka v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, kde pracoval od roku 1980 až do svého odchodu do Německa. 5. října 1982 získal rakouské státní občanství.

Svobodná Evropa

Spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa navázal ihned po svém příchodu do Rakouska. První příspěvek poslal o tom, jak je „vyndali z toho vlaku v té Břeclavi“. Když v roce 1983 přišla pracovní nabídka do Rádia Svobodná Evropa, přestěhovali se Binarovi do Mnichova. 1. srpna 1983 nastoupil do oddělení monitoringu tisku, odposlouchával a přepisoval se československý tisk a televizní pořady. Byla to velmi náročná práce a vedle ní už toho mnoho nestíhal. Jen občas napsal článek do redakce pro Slávu Volného. V Rádiu Svobodná Evropa vládla názorová pluralita, všechny však spojoval společný nepřítel, a tím byli komunisté. „To bylo důležité, že jsme mohli díky Američanům poskytovat ty informace velmi dobré a velmi objektivní, protože jsme k nim měli přístup. Každou hodinu šly desetiminutové zprávy. A fakta jsou mnohem důležitější než názory. Fakta hovoří.“ Na konci osmdesátých let měli lidé víc odvahy, posílali příspěvky a komentáře, telefonovali. Nashromáždilo se tolik materiálu, že bylo jasné, že je třeba vytvořit nový pořad. Když se stal ředitelem Rádia Svobodná Evropa Pavel Pecháček, dostal Ivan Binar nabídku dělat pořad Hlasy a ohlasy z domova. S tímto pořadem se vrátil v roce 1994 do Prahy.

Zpátky v České republice

V Rádiu Svobodná Evropa pracoval až do roku 2002, kdy bylo ukončeno jeho české vysílání. V témže roce byl zvolen předsedou Obce spisovatelů. Podruhé se již o předsednictví neucházel. S bývalými členy Okapu a Waterloo se setkával především v době, kdy Zuzana Majvaldová připravovala vydání CD a vzpomínkové knížky textů. Účastnil se také několika tzv. text-appealů v ostravské kavárně Parník, kde se vzpomínalo na divadla. Dosud se vídá s Edvardem Schiffauerem. V současné době (2010) žije se svou manželkou v Praze a věnuje se psaní.