Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Binar (* 1966)

• narodil se 28. září 1966 v Ostravě

• v roce 1977 emigroval s rodiči do Rakouska

• v roce 1983 se přestěhovali do Mnichova

• v roce 1992 se natrvalo vrátil do Čech

• zapojil se do komunální politiky jako zastupitel MČ Praha 7

• s rodinou žije v Praze a pracuje jako novinář

David Binar se narodil 28. září 1966 do učitelské rodiny. S rodiči a sestrou bydleli v Ostravě. Maminka pracovala po dobu jeho dětství jako učitelka, otec učitelské povolání nevykonával, živil se jako novinář a spisovatel, později směl jako disident pracovat jen v dělnických profesích. Ivan Binar založil s kamarády divadlo a kvůli satirické hře Syn pluku, tematizující okupaci Československa sovětskými vojsky, všechny herce vyslýchala StB. Pamětníkova otce odsoudili k jednomu roku vězení nepodmíněně za pobuřování. Většinu trestu si odpykal v plzeňské věznici na Borech.

Tátu neustále brali na výslechy

Komunisté vyvíjeli na jeho otce nátlak a snažili se ho nejrůznějšími způsoby zlomit, aby spolupracoval s StB nebo opustil Československo. „On nikdy nepodepsal, za což ho skutečně obdivuju.“ Nemohl pracovat jako novinář ani psát knihy. „Napsal jednu knížku, která byla dokonce vytištěna, ale nakonec nebyla vydána, celý ten náklad byl vyhozen do sběru.“ Pracoval jako závozník, pomocná síla v Elektrárně Vítězný únor v Ostravě-Přívoze. „Táta byl neustále brán na výslechy z práce. Čekali na něj v autě a odvezli ho, jen tak. A nevěděl – vrátí se, nevrátí se, zavřou ho rovnou, nebo ho pustí? Neustále na něj vyvíjeli tlak, aby podepsal spolupráci s StB.“ V Ostravě měli komunisté velmi silnou pozici, protože byla železným srdcem republiky. „Bolševici chtěli mít to město čistý, aby ukázali na ústředním výboru strany, jak to tady skvěle funguje, jak tady žádný živly nejsou, a mimo jiné proto se chtěli táty zbavit.“

Byl z toho hrozný průšvih

David Binar se ve třetí třídě hlásil na jazykovou školu, ale nepřijali ho – důvodem však nebyly špatné výsledky nebo nedostatek znalostí, nýbrž osobnost jeho otce. Výmluvná je i aféra s tajnou organizací Černá ruka, kterou si pamětník s kamarády založili. „Četli jsme Rychlý šípy, měli jsme seznam, různý funkce. Dozvěděla se o tom jedna učitelka, vrazila na klučičí záchod, my jsme zrovna něco zapisovali, vzala nám ten papír a byl z toho hrozný průšvih.“ Rodiče účastníků museli k výslechu na policii, a paní učitelka dětem dokonce říkala, že je odeberou rodičům a půjdou do dětského domova.

Rodiče se nás snažili odclonit od toho problému s režimem

„Jinak jsem měl život i za toho bolševika docela normální, naši rodiče se nás snažili odclonit od toho problému s režimem.“ Děti nevěděly, že jejich tatínek jezdí za disidenty do Prahy. Na výslechy si ho StB vyzvedávala z práce, a protože pracoval na směny, nezaznamenaly ani toto. Rodiče se na druhou stranu přátelili s mnoha zajímavými lidmi. „Když ale vyšly začátkem devadesátých let seznamy spolupracovníků, táta si to koupil, pročítal a našel tam celou řadu svých kamarádů, kteří práskali...“

Estébáci to tenkrát stopili

Pamětníkův otec jako jeden z prvních mimo Prahu podepsal v lednu roku 1977 Chartu 77 a tlak režimu ještě přitvrdil. Po dlouhém váhání se nakonec rodiče rozhodli opustit Československo, hlavně kvůli svým dětem, aby jim umožnili vyrůstat ve svobodné společnosti, aby měly nějakou budoucnost. Otec napsal žádost o azyl do Rakouska a Německa, odpověď mu přišla z Rakouska, a tak vycestovali tam. „Až zpětně jsme se dozvěděli, že kladná odpověď přišla i z Německa, ale estébáci to tenkrát stopili.“ Nechtěli, aby Ivan Binar pracoval pro Svobodnou Evropu.

Pod samopaly nás převáděli přes peron

O půlnoci 27. května 1977 nasedli Binarovi do vlaku směr Vídeň. Na česko-rakouskou hranici dorazili kolem šesté hodiny ráno. „Tam nás sebrali z vlaku. Vlak jel dál a my... Pod samopaly nás převáděli přes peron do nějaké místnosti, kde naše vyslýchali, vysvlíkli, všechno zkontrolovali, co měli. Našli tam nějakej rukopis od táty, takže byli spokojený.“ Pak Binarovy pustili, ti museli počkat na další vlak, „taková lokálka to byla a tou jsme jeli do Vídně. Byl krásný den, když jsme přejeli hranici, tak jsme jeli takovýma maličkýma městečkama, právě skončila škola, takže ten vlak byl plnej dětí se školními taškami... Přijeli jsme do Vídně a nevěděli jsme vůbec, co bude.“

Postarali se o nás strašně krásně

Ve Vídni na ně u vlaku naštěstí čekal Přemysl Janýr s panem Bruno Aignerem, což byl dlouholetý poradce bývalého rakouského prezidenta Heinze Fischera. Odvedli je do ubytovny, kdy strávili několik dní, a pak byli nějaký čas v ubytovně v Alpách, než Rakušané rodině našli byt. „Ve Vídni měli chartisté a emigranti z Československa otevřené dveře a strašně se jim pomáhalo. Postarali se o nás strašně krásně, zlatý Rakousko.“

Po čase se podařilo pamětníkovu otci navázat spolupráci se Svobodnou Evropou, o což usiloval už v Československu, a rodina se v roce 1983 přestěhovala do Mnichova. To snášel David Binar o poznání hůř než stěhování z Ostravy do Rakouska. „Byl jsem mladej, bylo mi deset let, sice jsem neuměl jazyk, ale ten jsem se naučil poměrně rychle, ale pak z Vídně do Mnichova, to už mi bylo sedmnáct, to už je trochu jinej věk, člověk má kamarády, chodí do hospody... bylo to těžší.“

Jak je možný, že se Hitler dostal k moci

V Německu pro něj byla důležitá zkušenost, jakým způsobem se Němci vyrovnali s érou národního socialismu. „Na gymplu, každoročně, jsme nějakým způsobem projednávali to období národního socialismu, ze všech možných aspektů. Jak je možný, že se Hitler dostal k moci. Jakou měl podporu v tý době. Jak to všechno fungovalo. Vždycky to odpovídalo pochopitelně tomu ročníku, ve kterým jsme se o tom učili, ale každoročně jsme to probírali a to je strašně důležitý.“ David Binar si myslí, že oproti tomu my v Česku jsme se s poválečnými dějinami nevyrovnali, nezpracovali jsme je, a stále se nám proto vrací. Hlavně poválečný odsun Němců.

Na Staromáku se tancovalo

Do Československa se podíval až po převratu v listopadu 1989. Rodičům po nucené emigraci odebrali české občanství, pamětník měl české i německé, ale do vlasti se podívat nejel, reálně hrozilo, že by ho komunisté nepustili zpět a musel by na vojnu. Do Československa zavítal 9. prosince 1989, kdy se přidal k Janu Pelcovi, který vezl z Paříže velký náklad časopisu Svědectví. Na hranicích je nechtěli pustit dál „Nakonec nás po nějakých dvou hodinách, co jsme trčeli na Rozvadově, pustili.“ Po revoluci byl obrovský hlad po všech tiskovinách, knihách či deskách. „Na každým rohu byl stánek s knížkama, lidi stáli fronty na knížky, dneska naprosto nepředstavitelná věc. Atmosféra v Praze byla úplně úžasná, taková euforická, strašně přátelská, lidi byli přátelští. Všude byly ještě různý plakáty, nápisy po celým městě, ještě z dob přelomu. Na Staromáku se tancovalo. Krásný období.“ Natrvalo se David Binar vrátil do Prahy v roce 1992, kdy začal pracovat pro německý týdeník Prager Zeitung.

V myslích mnoha lidí bohužel bolševik přetrvává

V současnosti se živí jako novinář a s manželkou a třemi dětmi žije na pražské Letné. Rád se vrací do Mnichova za sestrou, která tam žije, a za kamarády z mládí. A jak hodnotí rozdíl života v totalitním režimu a ve svobodné zemi? „Svoboda není jednoduchá, člověk musí vzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, za to, co dělá. Každý svého štěstí strůjcem, to není jednoduché. V myslích mnoha lidí bohužel bolševik přetrvává.“