David Binar

„Nakonec nás po nějakých dvou hodinách, co jsme tam trčeli na Rozvadově, pustili. Tak jsme přivezli náklad Svědectví. Tehdá byl obrovskej hlad po všech tiskovinách, knihách, deskách, obrovskej, protože tady nic nebylo. Všechno, co bylo možný nějakým způsobem dostat v češtině sem do Československa, tak všechno sem šlo. Všude byly stánky, na každým rohu byl stánek s knížkama, lidi kupovali, stáli fronty na knížky, dneska naprosto nepředstavitelná věc. To byla krásná doba. Atmosféra v Praze byla tehdá úplně úžasná, taková euforická, strašně přátelská, lidi byli přátelští. Všude byly ještě různý plakáty, nápisy po celým městě, ještě z dob právě toho přelomu. Ono to bylo necelej měsíc po sedmnáctým listopadu. Na Staromáku se tancovalo. Krásný, krásný období.“

„Ten režim ho neměl rád a snažil se ho různými způsoby zlomit, aby buď spolupracoval s StB a s režimem. Nebo ho různým způsobem – nejenom jeho, ale i naši rodinu – vlastně šikanovali. Táta byl neustále brán na výslechy z práce. Tam na něj čekali v autě a odvezli ho jen tak. A nevěděl – vrátí se, nevrátí se, zavřou ho rovnou, nebo ho pustí? Neustále na něj vyvíjeli tlak, aby podepsal spolupráci s StB. Což on nikdy nepodepsal, za což ho skutečně obdivuju. Protože já nevím, jestli bych v té situaci, mladá rodina, dvě děti, velký nátlak, jestli bych třeba nepodlehl, to fakt nevím. To je velmi těžké o tom soudit a zpětně říkat o lidech, co podepsali spolupráci, že to byli kolaboranti. Těch důvodů pro spolupráci byla celá řada.“