Olga Bílková

* 1923

  • „My jsme nepřišli něco zabírat, my jsme mysleli... oni nám slibovali, že nám něco proplatí. A když nás proplatí, že si něco koupíme, my jsme nechtěli. Právě proto ten muž odešel odtamtud, že nechtěl zabírat, když viděl, jak se o to perou. Tak jsme mysleli, že si něco koupíme a zatím peníze nám nedávali, no a tak jsme byli jako vetřelci.“

  • „Právě ty sousedky, které nás nepřivítaly hezky, víte, chovaly se všelijak. Najednou přijelo auto a přivezli uhlí, jim, a ony ani jedna ani druhá neměla peníze, no tak ke komu – k paní Bílkové. Honem. Jedna přiběhla: ‚Paní Bílková, půjčila byste nám tisícovku?' Ještě ani nezavřela dveře, přiběhla druhá. No tak jsem jim půjčila. Jenomže třetí den byla měna. A já jsem zase nemeškala a utíkala jsem k té první a povídám: ‚Podívejte se, prosím vás, je měna, říkáte, nemáte peníze, vemte mi na měnu nějaké peníze.' A ona mi vzala na tři lidi peníze, víte, na výměnu, no to bylo hezké. A hned jsem utíkala k druhé a zrovna tak, a ona na dva lidi, tak to jsem měla na pět lidí a my jsme byli čtyři, na devět lidí měnu, tak jsem měla hned po měně 9000. A to byly přece velké prachy, že jo, kdo je měl. A ony: 'My vám je zaplatíme!' – 'Ne, to si nechte, to topte a stejně, já bych za to měla pár korun...' Tak jsem ty tisícovky oběma odpustila, no a měli jsme peníze. Tak se nám měna takhle vyplatila.“

  • „My jsme přijeli, my jsme měli svoje, měli jsme vybavení, měli jsme takové dvě bedny, kdežto oni přišli, jako například u nás v těch Píšťanech, sousedi, pět dětí, každé dítě v ruce tašku, dědek měl na zádech prý pytel, já ho neviděla, ale to už zase říkali ti, co tam byli. Naproti bydleli starousedlíci a ta mi to říkala, dneska už jim je přes sedmdesát, taky dneska už to poumíralo. Přišli do hotového baráku, tam byl ještě oběd na stole, nevím, jestli je vyhodili nebo jak, no prostě ještě měli oběd v hrncích navařený, ale báli se to jíst, aby to nebylo otrávené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litoměřice, 25.05.2019

    (audio)
    délka: 01:11:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bereme život, jaký je

Sestry Olga a Věra Glajchovy, 1935
Sestry Olga a Věra Glajchovy, 1935
zdroj: Archiv pamětnice.

Olga Bílková, rozená Glajchová, se narodila 5. října 1923 v Českém Straklově, v okrese Dubno na Volyni na území tehdejšího Polska. Její prarodiče na Volyň přesídlili v 1868. Otec pracoval jako truhlář a matka se starala o domácnost. Když přišla válka, němečtí vojáci otce zastřelili, prý omylem. Jako „omluvu“ prý tehdy manželka a dvě osiřelé dcery dostaly od německých vojáků necky sádla. Když měla Olga měsíc před maturitou, zavřely okupační úřady střední školy. Pamětnice následně mohla učit děti na ukrajinské škole. V devatenácti se vdala za Vladimíra Bílka, který později narukoval do 1. československého armádního sboru. Po válce rodina reemigrovala do Československa, v roce 1947 absolvovala s derou Zdenkou dvoutýdenní anabázi vlakem. Rodina žila třináct let v Píšťanech u Litoměřic a dle slov pamětnice si tu mezi ostatními připadali jako vetřelci. Olga začala šít šaty a získala si řadu spokojených zákaznic. Po čase se rodina přestěhovala do Litoměřic, kde pamětnice žila i v době natáčení rozhovoru v roce 2019.