Ірина Білик Iryna Bilyk

Víte, byla jsem ještě maličká… a o těch událostech ve kterých jsem se narodila, vážně, nevědělo se – žilo se to, víte. Viděla jsem své rodiče, viděla jsem, co dělali, viděla jsem jejich prostředí, viděla jsem ty lidi. A osobně jsem žádné takové drama nepociťovala… proto vůbec… v mladém věku, jako dítě, jsem to vůbec necítila… – žili jsme tak, jak žili. A hlavní je, že se navzájem měli rádi – bylo to velmi důležité. Vzájemně se respektovali – viděla jsem to: jak milovat, jak respektovat, jak… no, nějakou základní pomoc, udělat někomu laskavost, no, ale takoví byli moji rodiče, chápete, a jejich prostředí se fakticky skládalo ze stejných lidí jako oni, většinou intelektuálů a vysoce… takových vysoce vzdělaných lidí, kteří museli s mým otcem, který měl za sebou sedm ročníků školy, řezat kmeny, no. Takhle dopadl jejich život a… historie společnosti, ve které žili… No a, víte, je vždycky dobré, když jsi dítě, máš vedle sebe rodiče, když jsi mladý, silný a hezký, a pak už a z výšky té své životní zvonice se na to díváš jako na něco dobrého, protože samozřejmě když srovnáme materiální zabezpečení dnešní společnosti a to, co bylo ještě před dvaceti lety – to je velký rozdíl. Ale je třeba chápat i oceňovat skutečnost, že jsme měli takovou generaci… opravdu zajímavých lidí, posedlých lidí. Teď mi víc udivuje lhostejnost lidí k sobě navzájem a k tomu, co se děje kolem nás. Vkládám velkou naději do mladých lidí, do vaší generace… že musí přijít ta kritická chvíle, kdy pochopíte, že musíte vstát a udělat pro sebe to, co je nutné, víte.

«Už jsem měla dva bratříčky, a Vasyl'ko byl ten nejmladší, a ty dvě děti jsem měla na starosti já, protože maminka musela uvařit, vyprát… vydělat… vydělat pár drobných, jakkoliv to šlo. No, představte si, v měsíci únoru přinesl táta dvaadvacet rublů, i když chléb tehdy stál šestnáct kopějek, a aby rodina z pěti lidí přežila měsíc, dvaadvacet rublů zdaleka nestačí. No, tolik dostal za svou práci. Nebo… za chruščovovského období roku šedesát dva - šedesát tři, kdy jsme vstávali brzy, v šest hodin, šli čekat ve frontě u pekařství, někde kolem jedenácté nebo dvanácté přijíždělo auto s chlébem…Chléb dávali bochník na osobu, bochník na osobu, a pak tam byl takový velký pult s otvorem,a takový velký nůž. Krájeli „šup“ ten lepivý chléb napůl, a když jsme přišli na řadu, tak na čtvrtiny, a dali nám třem jednu! čtvrtinu! chléba, chápete, vnitřek byl tekutý, a nahoře kůrka, a malý Vasyl', takovýhle rachitický, malý a-a-a ten tu kůrku štípá, Roman ji zace žužlá, a dokud jsme došli domů, zbyla jen ta dužina, víte, ta tekutá. Tohle by člověk nechtěl dát ani kuřeti, natož sobě, jenže táta musel do práce, a máma… Nevím, jak přežila, chápete. Neumím si to představit. Příjezd do Kosivu a fakt, že jsme se ocitli v tak hrozné situaci, byl pro mou matku šokující. Maminka nejednou řekla: „Ivane, proč jsme se odstěhovali ze Sibiře, aspoň jsme tam chytali ryby, zabili občas nějakého losa, nebo něco jiného, tak aspoň něco bylo možné. Tam by už přece byly své brambory, zatímco tady…“ – nadcházelo období před novou sklizni, kdy zásoby docházejí, a něco už trochu je na zahradě, v sadu. Když jsme přijeli, jedla jsem asi tři roky syrové brambory. Byla tam jablka, ale jedla jsem ze zvyku, hlodala syrové brambory jako na Sibiři. To, že není práce, to, že není co jíst, a ta škola, jít do první třídy a nejsou peníze na uniformu.

Nejednou jsem si položila otázku: „Proč v tak neobvyklých podmínkách táta přežil?“ Protože vyprávěl tolik dobrodružství z toho života, že, jak by se mohlo zdát, neměl šanci přežít. No, je to fakt. Šli… sedmdesát pět kilometrů pěšky od Borzova do Chandalsku zaregistrovat svoje manželství, a mě jako takovou, narozenou. Páni, máma s tátou mě střídavě nesli sedmdesát pět kilometrů, ale šli tam pěšky! A zpátky, říká matka, byla úplně vyčerpaná… jak se dostat domů, nechtělo se být uprostřed tajgy. Táta sbil vor… a spustil ho na vodu. A říká: „Plujeme s proudem,“ a dostali se do víru. A ten vír byl takový, táta říká: „Nevím, jakým způsobem… no měl jsem takovou dlouhou a velkou hůl, protože řeka je hluboká, i když podél břehu, podél břehu, ale dostali jsme se do takového víru, že jsem se sotva stačil… zorientovat, že musím něco udělat, a problesklo mi hlavou: ‚Bože, zachraň nás!‘,“ chápete? „Zachraň nás!“ A říká: „Všichni jsme měli zahynout. Ty, máma, já.“ Ale přežili.