Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Petra Bernatová (* 1965)

• narozena 2. prosince 1965 v Praze

• v letech 1967–1974 rodina žila v Kraslicích

• v 80. letech studovala češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě UK

• v roce 1989 se účastnila protirežimních demonstrací

• od 20. listopadu 1989 se účastnila okupační studentské stávky

• do roku 1994 pracovala v novinách Český deník

• poté působila ve školství

Petra Bernatová se narodila 2. prosince 1965 v Praze. Když jí byly dva roky, dostala její maminka umístěnku do Kraslic v Krušných horách. „Ty Kraslice jsou pár kilometrů od hranice s tehdy východním Německem,“ říká pamětnice.

Nestvůra, co vyrvala chodníky

V Kraslicích zažila Petra s rodinou invazi armád Varšavské smlouvy do Československa. I když byla v tu dobu ještě velmi malá, situace na ni silně zapůsobila. „Vím, že jsme šli s tatínkem na procházku, město bylo úplně prázdný a všude byly vyvrácený obrubníky z chodníků od těch tanků. Pamatuju si ten pocit toho děsu, kterým mě to naplnilo, co to muselo být za nestvůru, když vyrvala chodníky,“ vzpomíná pamětnice.

V Kraslicích nastoupila Petra na základní školu a v tu dobu se jí narodila sestra Kateřina. Petra vzpomíná, že celé dětství trávila v obklopení žen různých generací. „Hodně jsem vyrůstala s babičkou, prababičkou, pratetou, máminou sestřenicí a máminou sestrou. Mezi těmi ženami vystupoval můj dědeček, který byl nesmírně laskavý a moudrý člověk.“

Neudělat z dětí hajzlíky

O komunismu se doma mluvilo otevřeně a s nelibostí a nikdo z celé široké rodiny nebyl v komunistické straně. „Po mně až do vysoké školy nikdo nic nechtěl, neměla jsem příležitost klást odpor,“ vysvětluje pamětnice. Život v socialismu vnímala rodina například na velmi špatném zásobování. „Jídlo se nekupovalo, ale shánělo. Máma nikdy neřekla: ‚Jdu koupit jídlo‘, ale ‚Jdu sehnat něco na víkend.‘“

Petra je vděčná svým rodičům, že k ní a k její sestře byli upřímní ohledně povahy komunistického režimu. „Když už jsme se sestrou začaly pobírat rozum, tak nám máma vyložila, jak to je. Bylo těžký tehdy vychovávat děti a neudělat z nich hajzlíky, co jsou ochotni nabonzovat blízké lidi.“ Pozoruje, že mnoho lidí okolo ní si z období komunismu odneslo pokřivení životních hodnot. „Hrozně mých vrstevníků si to nese v sobě, že vidí jenom ten svůj prospěch.“

Když papiňáku neumožníte upustit páru

V roce 1974 se celá rodina stěhovala z Kraslic zpět do Prahy a Petra přestoupila z vesnické školy, kterou měla velmi ráda, na velmi prominentní pražskou školu. Po jejím ukončení nastoupila na gymnázium. Ještě ke konci gymnázia nevěděla, kam by chtěla pokračovat, a zvažovala například žurnalistiku. „Máma mi řekla, že bych musela psát to, co mi řeknou, a nebo bych skončila brzy v kravíně.“

Nakonec Petra Bernatová složila přijímací zkoušky na filozofickou fakultu, kde studovala obor čeština-francouzština. Prostředí fakulty bylo hodně ovlivněno normalizací, a i když se mezi učiteli našly výrazné osobnosti, komunistická ideologie byla všudypřítomná.

Školu nedodělám a emigruju

Petra se na vysoké škole dostala do kruhu, který poměrně sabotoval socialistické prvky ve studiu. „To je jako když papiňáku neumožníte, aby upustil páry.“ Vzpomíná například na branný kurz, který v tu dobu museli absolvovat. „Na noční orientační běh jsme si vzali baterku s dynamem. Byli jsme mnohem dřív slyšet než vidět. To ty důstojníky dost naštvalo, že to nebereme vážně,“ usmívá se pamětnice.

Se spolužáky také odmítali platit povinné poplatky Socialistickému svazu mládeže (SSM). „Už od prváku jsem chodila domů s tím, že školu nedodělám a emigruju.“ Rodiče Petře emigraci nevymlouvali, ale přesvědčovali ji, ať nejdřív studia dokončí, aby měla ve světě jednodušší život. „Začínalo mi docházet, že studuju jazyk, ale nikdy se nepodívám do země, kde se tak mluví. Španělštináři mohli alespoň na Kubu.“

Budoucí manžel mě odvlekl, jinak by mě asi zabili

V roce 1989 se studium pamětnice chýlilo ke konci. Hned v lednu toho roku se v centru Prahy odehrály dosud největší protirežimní protesty, pro které se později vžil název Palachův týden. „Tam zaznělo myslím tenkrát poprvé: ‚Sejdeme se zase zítra.‘ Chodili jsme celý týden.“ Petra vzpomíná, že během týdne se také stupňovala agrese ze strany policistů. Ve čtvrtek už na demonstranty vyjela kropicí auta. „Měli tam takový ty, co vypadá jako radlice na sníh, ale jsou to vlastně radlice na lidi.“

V průběhu demonstrací byla Petra zraněna jedním z ozbrojenců. „Chtěl mě strefit pendrekem, ale netrefil se, tak mě kopnul. Chtěl mě kopnout do ledvin, ale naštěstí to šlo na kostrč. Dlouho jsem nemohla sedět, něco mi tam naštípnul.“

V průběhu roku se demonstrace opakovaly a Petra s kamarády chodila téměř na všechny. Vzpomíná, jak se během jedné z manifestací v říjnu 1989 ocitli pod okny nemocnice Na Františku, kde v tu dobu ležel nemocný Václav Havel. „Tam jsem viděla, jak ty blázni rozháněli lidi autem. Najížděli do lidí autem. To se mi stalo tehdy poprvé, že jsem úplně ztuhla, nevěřila jsem tomu. Tehdy mě můj budoucí manžel odvlekl, jinak by mě asi zabili.“

Vzala jsem si spacák a vyrabovala jsem ledničku

Na demonstraci 17. listopadu Petra nešla, protože byla organizovaná Svazem socialistické mládeže. „Všechno, kde bylo slovo socialistický, tak jsem od začátku nenáviděla.“ Na víkend odjela s rodinou do Liberce. „V Liberci jsme z rádia slyšeli, že v Praze byl masakr.“

Vrátili se do Prahy a Petra se hned od pondělí zapojila do studentské stávky. „Vzala jsem si spacák, našim jsem vyrabovala ledničku a na deset dní jsem se zavřela na fakultě.“ Následující období bylo velmi hektické, studenti téměř nespali. „Hrozně mě ovlivnil rok 1989. Po narození dítěte to byl nejsilnější zážitek.“

Petra vzpomíná, že pro ni bylo velmi demotivující vidět, jak mnoho lidí rychle převléklo kabáty a z velkých svazáků byli najednou revolucionáři. „Najednou jsem viděla, že do toho stávkového výboru proudí ty samý ksichty, který jsem tam viděla v tom SSM. Z toho jsem byla strašně otrávená.“

Ještě před rokem 1989 plánovala hned po vysoké škole odejít do zahraničí, ale po pádu komunistického režimu cítila, že odejít teď nemůže. „Kvůli tomu jsem nakonec neodešla, i když po tý revoluci Čechy všude vítali.“ Na tu dobu vzpomíná Petra velmi ráda. „Stala se spousta chyb, ale zároveň to bylo úplně neskutečný období... Lidi se na sebe culili na ulicích. První otevřený McDonald jsme obsypali, jak kdyby přivezli Monu Lisu.“

Vystrašit, ponížit, manipulovat

Petra začala hned po vysoké škole pracovat jako korektorka v nově založených novinách zvaných Český deník, který vedl šéfredaktor Josef Kudláček. „To bylo úžasný období.“ Noviny neměly bohužel dlouhého trvání a v roce 1994 svou činnost ukončily.     

V roce 1994 odešla na mateřskou se synem Václavem. Po mateřské dovolené začala pracovat jako učitelka na Jižním Městě. „Do školy jsem šla, protože jsem potřebovala ty prázdniny,“ vysvětluje pamětnice. Nějakou dobu podnikala, ale do školství se nakonec vrátila a moc ráda učí dodnes. „Celý život se taky motám kolem knížek, edituju, korektury dělám.“

Petra Bernatová sleduje politickou situaci v České republice a s jejím současným stavem (nahrávka vznikla na jaře roku 2021) je velmi nespokojená. „Od roku 89 jsem nezažila podobnou hrůzu.“ Naději vkládá do nadcházejících říjnových voleb. „Politici používají stejnou metodu. Vystrašit, ponížit, manipulovat. To je komunistická trojčlenka... Můj názor je úplně jasný, doufám, že k volbám půjde kromě těch vyděšených lidí i hodně těch svéprávných. Potřebujeme v čele státu někoho, kdo se nebojí o sebe.“