Mgr. Petra Bernatová

„Ve čtvrtek to bylo hnusný, ve čtvrtek jsme tam přišli a v těch postranních ulicích měli zaparkovaný takový ty kropicí vozy s těma vodníma dělama, co teď používají třeba v Myanmaru, v Barmě. Měli tam takový ono, to fakt vypadá jako radlice na sníh, ale je to radlice na lidi. Tím se vysloveně jako posouvá masa lidí, aby ji dostali někam. Jo, je to i tak velký, je to velikosti, já nevím, náklaďáku a vypadá to opravdu jako radlice. Antony, to byly takový ty skříňový Avie, autobusy, spousta policejních aut. Výsadkový pluk, to znamená, oni měli bílý helmy, oni byli z dálky vidět. Musím říct, že mi dlouho trvalo, fakt dlouho mi trvalo, že mě rozbolelo břicho, když jsem viděla bílý helmy, tak mě rozbolelo břicho, protože on z nich šel opravdu strach.“

„Vím, že jsme šli s tatínkem na procházku a bylo hrozný horko. Kraslice byly, ulice byly úplně liduprázdný, akorát všude byly vyvrácený obrubníky od chodníků od těch tanků, protože do Prahy nepřijely jenom tanky ze Sovětskýho svazu bývalýho, ale bylo to celkem pět okupačních armád a samozřejmě, že i ta východoněmecká, takže přes nás jeli. My jsme byli na trase. A jak jeli, tak vyrvali na trase všechny obrubníky od všech chodníků a já si pamatuju, ani ne tak ty obrubníky, ale ten děs, ten pocit toho děsu, kterým mě to naplnilo, co to teda muselo být za nestvůru, která vyrvala všechny ty chodníky.“