„Slyšeli jsme teda, že v Praze nějaký masakr proběhl, takže jsme se vrátili a já jsem v pondělí oznámila, já jsem chodila tenkrát na praxe, tak jsem v tý škole v Resslovce na ekonomce, někdo se tam hlásí od nás, jsem akorát oznámila, že se cítím víc jako student než jako učitel a že se tímto připojuju ke studentské stávce. Odkráčela jsem domů, teda k našim. Tam jsem si vzala spacák, trošku se za to stydím, vyplenila jsem jim lednici a odešla jsem na fakultu, kde jsem teda setrvala dalších deset dnů, aniž bych ji opustila, respektive aniž bych teda šla někam jinam. Naši o mně těch deset dnů vůbec nevěděli, telefony, mobily, nic takovýho nebylo. Na celou filozofickou fakultu připadalo asi, já nevím, pět pevných linek a tam vyřizovat soukromý telefonáty bylo zapovězený, protože jsme se potřebovali různě koordinovat se studentama z DAMU, se studentama z ČVUT, ze studentama z práv ne. Ty se přidali až hodně pozdě, oni byli takový zaprděný a poprděný, oni se báli – a totéž vysoká škola ekomická. To byly takový ty ideový fakulty a tam oni se jako hodně báli, že by se to třeba nemuselo povést a mohli by je vyházet.“
„Ve čtvrtek to bylo hnusný, ve čtvrtek jsme tam přišli a v těch postranních ulicích měli zaparkovaný takový ty kropicí vozy s těma vodníma dělama, co teď používají třeba v Myanmaru, v Barmě. Měli tam takový ono, to fakt vypadá jako radlice na sníh, ale je to radlice na lidi. Tím se vysloveně jako posouvá masa lidí, aby ji dostali někam. Jo, je to i tak velký, je to velikosti, já nevím, náklaďáku a vypadá to opravdu jako radlice. Antony, to byly takový ty skříňový Avie, autobusy, spousta policejních aut. Výsadkový pluk, to znamená, oni měli bílý helmy, oni byli z dálky vidět. Musím říct, že mi dlouho trvalo, fakt dlouho mi trvalo, že mě rozbolelo břicho, když jsem viděla bílý helmy, tak mě rozbolelo břicho, protože on z nich šel opravdu strach.“
„Vím, že jsme šli s tatínkem na procházku a bylo hrozný horko. Kraslice byly, ulice byly úplně liduprázdný, akorát všude byly vyvrácený obrubníky od chodníků od těch tanků, protože do Prahy nepřijely jenom tanky ze Sovětskýho svazu bývalýho, ale bylo to celkem pět okupačních armád a samozřejmě, že i ta východoněmecká, takže přes nás jeli. My jsme byli na trase. A jak jeli, tak vyrvali na trase všechny obrubníky od všech chodníků a já si pamatuju, ani ne tak ty obrubníky, ale ten děs, ten pocit toho děsu, kterým mě to naplnilo, co to teda muselo být za nestvůru, která vyrvala všechny ty chodníky.“
Petra Bernatová se narodila 2. prosince 1965 v Praze. V letech 1967–1974 rodina žila v Kraslicích v Krušných horách, kde také zažili okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Petru v 80. letech přijali ke studiu češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studií zvažovala emigraci. V roce 1989 chodila na demonstrace v rámci tzv. Palachova týdne, i později, v listopadu se účastnila okupační studentské stávky. Do roku 1994 pracovala v novinách Český deník. Poté po mateřské dovolené nastoupila do školství, kde působí dodnes (2021).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
