Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Beran (* 1952)

• narodil se 18. ledna 1952 v Náchodě

• od dětství závodil na běžkách

• od roku 1968 studoval Střední lesnickou technickou školu v Trutnově

• v roce 1970 ho zatkli a vyslýchali, když kamarádi zničili sovětskou vlajku

• závodil na třech mistrovstvích Evropy juniorů (1970, 1971 a 1972)

• účastnil se dvou mistrovství světa (Falun 1974, Lahti 1978)

• dvakrát závodil na zimních olympijských hrách (Innsbruck 1976, Lake Placid 1980)

• účastnil se dálkových běhů (Vasův běh, Finlandia atd.) za rakouskou firmu Kneissl

• pětkrát vyhrál běh Jizerská padesátka

• patnáctkrát se stal mistrem republiky

• v roce 1984 obdržel v Paříži cenu fair-play za čestné sportovní jednání

• pracoval jako hajný a lesní dělník

• v roce 2024 žil s manželkou v Polici nad Metují

V dubnu 1970 šel Jiří Beran se spolužáky ze střední lesnické školy v Trutnově na večírek, který měli v hospodě společně s dívkami ze zdravotní školy. Hospodský tehdy na kulečníkovém stole sušil sovětskou vlajku. Dva kluci z ní vytrhli srp a kladivo, které si pak cestou domů na trutnovském náměstí ukazovali. Všimli si jich policisté stojící opodál a odvedli je na policejní stanici. Jeden z hochů uvedl tři jména účastníků večírku a pamětníkovo jméno bylo mezi nimi, přestože o zničení vlajky nic nevěděl. „Vidím to jako teď. Ve čtvrtek před večeří jsme se trochu učili, četli. Zastavil tam Moskvič, vytáhli nás z pokoje a už jsme se tam nevrátili,“ vzpomíná, jak si pro ně policisté přijeli na internát. Odvezli je jen v teplácích, tričku a plátěnkách k výslechu.

Na řadu přišel jako třetí a naštval policistu, když si svou výpověď před podpisem pečlivě celou přečetl. Strávili noc na policejní stanici a v pátek po obědě je odvezli do vazební věznice v Hradci Králové. Zkušený kriminálník pamětníkovi na cele popisoval, jak to ve vazbě chodí. „Byl jsem ohromně smutný, když jsem malým okénkem viděl modrou oblohu a věděl, že naše parta jela na vodu,“ vybavuje si. Prokurátor naštěstí pracoval i v sobotu a vyslechl je. Když potvrdili svou výpověď z Trutnova, propustil je. „Byli jsme v teplácích, bez peněz, bez dokladů, a v Hradci vás vykopnou na ulici. Šli jsme stopovat do Plotiště. Kluci odjeli do Trutnova a já jsem se dostal stopem do České Skalice. Byla tma, už mě nikdo nevzal, tak jsem šel pěšky až do Police nad Metují,“ popisuje.

Při soudním procesu už nepřišel na druhé stání. Paradoxně se zrovna jako úspěšný lyžař účastnil běžkařského soustředění v Murmansku v Sovětském svazu. Dva spolužáci, kteří vlajku zničili, dostali podmíněný trest a museli na rok odejít ze školy. Pamětníka nepotrestali, protože nic nespáchal, záležitost se s ním ale táhla až do vojny, kterou díky běžkařským výkonům trávil v Dukle Liberec. „Když jsem v roce 1972 přišel na vojnu, hned druhý den jsem byl u kontrarozvědky. Na všechno se vyptávali, všechno jsem měl v papírech,“ říká.

K celému incidentu se v Archivu bezpečnostních složek dochoval vyšetřovací spis V-4176 HK s výpovědí Jiřího Berana, který potvrzuje jeho vyprávění. Vyslýchající se detailně zajímal o pohyb účastníků večírku, kdo kdy seděl v hlavním sále restaurace a kdo v předsálí, kdo si sedl na kulečníkový stůl se sovětskou vlajkou, kdo ji na sobě nosil jako kápi a kdo mu ji přišlápl tak, že se roztrhla. 

První běžky mu vyrobil tatínek

Jiří Beran se narodil 18. ledna 1952 v Náchodě, s rodiči ale žili v Polici nad Metují. Tatínek Josef Beran pracoval jako hajný a později lesnický dělník, maminka Anna, rozená Jirmanová, vařila v mateřské školce a závodní jídelně. Měl starší sestru a mladšího bratra. Pamětník se narodil až po druhé světové válce, z tatínkova vyprávění však věděl, že v broumovských lesích docházelo po konci války k různým bojůvkám. „Němci se začali stahovat přes broumovské hory. Hajný si myslel, že je zatkne, a oni ho zastřelili,“ vypráví.

Dědeček z tatínkovy strany byl mlynářem a pekařem, živnost mu komunisté po roce 1948 zavřeli. „Ještě si pamatuju částečné používání pece na malé zakázky, třeba se tam pekla sekaná,“ vzpomíná. Stejně dopadl maminčin bratr František Jirman, který přišel o svou tiskárnu. „Podepsalo se to na jeho zdraví a nakonec zemřel,“ říká pamětník. Maminčin tatínek se živil jako kolář a s babičkou měli malé hospodářství.

Dětství trávil běháním venku s partou kamarádů, se sourozenci ale museli doma na statku pomáhat. Rád pracoval s babičkou na poli. Rodiče patřili ke členům Sokola a své děti vedli ke sportu. Jiří Beran jezdil na vodu, lezl po skalách, hrál fotbal, nejvíce se ale začal věnovat běžeckému lyžování. Už v předškolním věku se účastnil závodů. „První běžky mi udělal táta. Odmontoval hrany ze starých sjezdovek, vzal cirkulárku a z každé strany uřízl centimetr,“ vypráví pamětník s úsměvem.

V roce 1958 nastoupil do základní školy v Polici nad Metují, kde strávil devět let. V paměti mu utkvěl učitel chemie Miroslav Polák, který zaujatě vyprávěl o svém oboru a přetahoval hodiny do přestávek. Pamětník díky němu neměl při dalším studiu s chemií nikdy problém. Do školy museli jeden čas chodit v pionýrském šátku. „S kamarádem jsme ho vždycky měli v kapse. Když jsme vešli do třídy, zamávali jsme s ním a dostali jsme čárku, že šátek máme,“ vybavuje si. Pokračoval s běžkami, trénoval a závodil v polickém běžkařském oddílu.

V Trutnově hořely barikády

V roce 1968 se dostal na Střední lesnickou technickou školu v Trutnově. Začátek okupace Československa 21. srpna 1968 prožil ještě doma v Polici nad Metují. „Ráno kolem čtvrté u nás projížděli Poláci. Všichni jsme byli vzhůru, dívali se na ulici, ale nevěděli jsme, o co jde,“ vypráví o tancích a obrněných vozech rachotících ulicí. O týden později už byl na internátu v Trutnově, kde okupační vojska narazila na odpor obyvatel i okresního národního výboru a kde na cestách hořely barikády. „Na náměstí byly archy papíru a podepisovalo se, ať jdou okupační vojska domů,“ říká. Rok po okupaci vyhodili v lesnické škole ředitele. Po incidentu se zničenou sovětskou vlajkou zažil pamětník na vlastní kůži, jak režim utahuje šrouby.

Jiří Beran se ale čím dál víc věnoval tréninku a závodům na běžkách a politika šla trochu mimo něj. Ve třetím a čtvrtém ročníku zameškal kvůli sportu přes čtyři 460 hodin. V roce 1970 se poprvé účastnil mistrovství Evropy juniorů v Rakousku. „Kromě plných obchodů si člověk všiml preciznosti, čistoty a slušných lidí,“ shrnuje své první dojmy ze západní země, které umocnilo i následné soustředění v Sovětském svazu, kde panovaly zcela jiné životní podmínky. „Nedokázal jsem pochopit umělce nebo politiky, kteří přijeli z Ruska s tím, jak je to tam nádherné. To ani náhodou, byl jsem hrozně zklamaný,“ popisuje.

Juniorského mistrovství Evropy se účastnil i v následujících dvou letech. V červnu roku 1972 složil maturitu a v červenci narukoval do armádního sportovního oddílu Dukla Liberec, jehož členové patřili k nejlepším sportovcům ve svých disciplínách v Československu. Po základním výcviku a přísaze se mohl naplno věnovat sportu. „Protože jsem měl relativně dobré výsledky, tak jsem tam mohl zůstat. Já jsem byl na vojně 12 let,“ vysvětluje. Nestal se vojákem z povolání, měl status vojáka v další činné službě. Během povinné vojenské služby na něho tlačili, aby šel příkladem a vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Proč? Já sportuju rád, je to můj koníček, zároveň ho beru jako práci. Proč bych se měl ještě prezentovat jinak,“ odpovídal.

Na hranicích jsme šli do trenek

Dukla Liberec sportovcům poskytovala výborné podmínky pro trénování a jejich vybavení bylo na špičkové úrovni. Jiří Beran se dostal do reprezentačního družstva běžců na lyžích, dvakrát se účastnil mistrovství světa a dvakrát závodil na olympijských hrách. Za svůj největší úspěch považuje šesté místo v závodu na 50 km na světovém šampionátu ve finském Lahti v roce 1978. Při výjezdech do zahraničí sportovcům zajišťovalo výjezdní doložky a další potřebné dokumenty mezinárodní oddělení Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). „Když to bylo dál, tak se letělo letadlem, po Evropě jsme jezdili auty,“ popisuje pamětník. Obvykle jich necestovalo víc než šest a zažili i důkladné kontroly na hranicích při cestě domů. „Dvakrát jsme šli před Vánoci na přechodu v Dolním Dvořišti do trenek. Nebrali ohled na to, jestli se jedná o reprezentaci či prostého člověka,“ vzpomíná.

Při cestách na velké sportovní události, jako byly olympijské hry, sportovce hlídali agenti Státní bezpečnosti (StB). „Občas tam byli lidé, o kterých jsme nevěděli skoro nic a říkali jsme si, proč tam jsou. Asi to byla ‚očka‘, jak se říkávalo,“ vypráví pamětník. Po návratu následoval pohovor s „kontrášem“ v Dukle: „Vyptával se, koho jsme potkali, s kým jsme se bavili, jestli na nás někdo nechtěl něco převézt.“ Z jejich skupiny v zahraničí nikdo nikdy nezůstal.

Jako špičkový lyžař se setkal i s nabídkou užívání nepovolených látek, k dopingu ho ale nenutili. Vzpomínal, že jednou za nimi přišel muž se slovy: „Berte to, abyste byli lepší, ale až vás chytnou, tak my jsme vám to nedali.“ Bylo na každém z nich, jak se k tomu postaví. Jiří Beran nabídku odmítl, někteří se rozhodli to zkusit. „Můžu říct na rovinu, že v době, kdy jsem se tam pohyboval, mezi námi byli dva lidé, kteří do toho šli. Zase jsme měli možnost to porovnat. Když jsme mezi sebou stále soutěžili, jejich výkonnost nebyla větší. Buď se to dělalo špatně, nebo to nefungovalo,“ podotýká.

Vybavil si, že před cestou na zimní olympijské hry v Lake Placid v USA v roce 1980 probíhaly dopingové kontroly velmi důkladně. Československo si nemohlo dovolit, aby kapitalistický stát odhalil u socialistických sportovců užívání zakázaných látek. On sám byl z atmosféry na olympiádě zklamaný. Ubytovali je v nově postavené věznici pro mladistvé, všude kolem bylo bláto, na závody na umělém sněhu je vozili autobusem 17 kilometrů.

Tajně vezl studentský index kamarádovi

V roce 1982 ukončil reprezentaci a navázal kontakt s rakouskou firmou, která vyráběla lyže. „Dva roky jsem jezdil jako polo-profesionál po světě dlouhé běhy, jako je třeba Vasův běh, Marcialonga, König Ludwig Lauf. Dva roky jsem byl stále pod hlavičkou Dukly, ale přitom jsem reprezentoval rakouskou firmu Kneissl,“ vypráví. Komunistický režim sice Čechoslovákům bránil v cestování do kapitalistické ciziny, avšak nadaným lidem, na kterých mohl vydělat, naopak v pracovních cestách vycházel vstříc. „Musel jsem mít podepsanou smlouvu s Pragosportem, který lidem povoloval vycestovat ven. Jezdili přes něj ven hokejisti, fotbalisti nebo zpěváci. Mohl jsem vyjíždět ven a byl jsem povinen jim odevzdávat 25 procent z výdělku nebo ze sponzorského daru,“ vysvětluje.

Při cestách po Evropě na dálkové běhy se často setkal s vodáky nebo horolezci, kteří v minulosti emigrovali a také se závodů účastnili. Při jedné příležitosti převážel ve svém voze Škoda studentský index kamarádovi, který přes Jugoslávii emigroval do Švýcarska. „Baterie byla za sedadly v kastlíku, vytáhl jsem ji i molitan pod ní, index jsem zabalil do dvou nebo třech igelitových pytlíků, molitan jsem znovu přilepil, baterii vrátil na místo a takhle jsem to vezl,“ popisuje.

V roce 1984 obdržel cenu fair play, nejdříve v Československu a pak si ji jel převzít do Paříže, do budovy UNESCO. „Nemohl jsem jet sám, také tam se mnou bylo ‚očko‘. Byl ale dobrý, nechal mi tam úplnou volnost,“ říká.  Cenu dostal po závodu v Úpici, při kterém upozornil běžce před sebou, že zapomněl zahnout, počkal a zařadil se za něho. Skončil tak na druhém místě, i když mohl vyhrát.

Do politiky jít nechtěl

V roce 1977 se oženil, manželka Miroslava Beranová také závodně běžkovala. Postupně se jim narodily čtyři děti, dvě dcery a dva synové. Jiří Beran skončil s profesionálním lyžováním v roce 1984, soutěžil nicméně dál až do pokročilého věku. Začal pracovat jako hajný pro Lesní závod Broumov, později si zvolil práci lesního dělníka. Závodu Jizerská padesátka se účastnil celkem šestadvacetkrát a pětkrát vyhrál. „Jizerku mám rád, protože je v pěkném terénu a má krásný profil,“ konstatuje. Stal se také patnáctinásobným mistrem republiky a zažil vývoj lyžařských stylů.

V listopadu 1989 ho jako známou tvář požádalo Občanské fórum v Polici nad Metují, aby vstoupil do jejich řad a zapojil se do politického dění. Přišel na první schůzku, ale nelíbili se mu někteří členové, které vnímal jako spjaté s minulým režimem. Do politiky nešel, věnoval se rodině, práci a sportu. Posledního závodu se zúčastnil v roce 2022.