Prof. MUDr., DrSc. Vladimír Beneš

„Můj vstup do strany vycházel z čistého idealismu. Protože jsme byli velmi chudá rodina, měl jsem vždy velké sociální cítění a byl jsem přesvědčen, že chudá vrstva musí konečně dostat to, co jí patří. Velkou roli měl také vliv lidí, kteří se vraceli z koncentračních táborů, a přesvědčení, že válku vyhráli Rusové. To si myslím dodnes. Avšak brzy po mém vstupu do strany jsem začal mít problémy a byl jsem samý průšvih. Zjistil jsem, že strana je skutečně banda podvodníků.“

„Zdeněk Kunc si nechal jen nejmenší část chirurgického oddělení a proměnil ji v samostatné neurochirurgické oddělení. Já jsem byl jediný, kdo s ním přestoupil, takže jsme si museli půjčovat kolegy z chirurgie. Ti z toho neměli radost, jelikož neurochirurgii nenáviděli, ale byli to slušní kluci a i přes svůj odpor nám pomáhali. Postupně jsme nabírali další kolegy a v roce 1956 se z tohoto oddělení zásluhou docenta Králíčka stala neurologická klinika všeobecné fakulty. Byla to jediná instituce tohoto druhu a Kunc byl jejím prvním přednostou, čímž se stal zakladatelem neurochirurgie v Praze.“

„My jsme samozřejmě měli ilegální sokolské skupiny v Plzni, ale udělali jsme za celou válku prd. My jsme neudělali nic, my jsme se nesešli, a když konečně vypuklo povstání, tak ti naši vedoucí byli na venkově. Tak mně a bráchovi nezbylo nic jiného než jít do centra, to bylo na radnici tenkrát. Plzeň se vlastně osvobodila šestého bez výstřelu, bez mrtvých, nic. Tak jsme se sešli na té radnici – tam byl zmatek nad zmatek – a teď najednou tam zavolali telefonem odněkud a vzal to ten velitel, ten se jmenoval plukovník Krejčík, že se do Plzně blíží od Chebu kolona tanků. Jak je tenkrát mohlo napadnout, kdo to je, že to jsou Američané? Mysleli si, že to jsou Němci, to nevím. Zkrátka, bratři, někdo jim musí jít v ústrety a podat zprávu, kdo to je. Tak můj kamarád Pepouš Kunt, to byl známý mistr světa v kordu, nejlepší plzeňský šermíř, prima chlap, říkal: ‚Já mám na Roudné pod slámou čezetku, motorku.‘ Tak pro ni šel, já si sedl za něj, na klacek jsem si dal bílý hadr a jeli jsme. Ale už tam, kde bývalo to Výstaviště, jak se jede ke Kalikovskému mlýnu, už tam jsme potkali kolonu s těmi bílými hvězdami. Tak jsem ji zastavil, on vylezl nějaký pán, já nevím, co to bylo zač, já jsem se mu hlásil jako vojensky a oznámil jsem mu, že tedy Plzeň je svobodná, že se osvobodila a že ho velitel Plzně zve na radnici. No tak jsem tu kolonu vedl, ale on řekl, že nechce na radnici, že nejprve musí vidět vojenské velitelství. To bylo tenkrát na Klatovské nad Prací. Jak je tam ta stanice, tak tam to bylo, tomu se říkalo komandatura. Tak jsem je tam vedl, tohohle důstojníka, nevím, jak se jmenoval, a on se dvěma černochy s fáborem tam šel a tam bylo všechno otevřeno, ani noha. Oni všichni už utekli. Pak teprve jsem je odvedl do té radnice a tam jsem je představil a dělal jsem dva dny tlumočníka.“

„Pak teprve jsem je odvedl do té radnice, tam jsem je představil a dělal jsem dva dny tlumočníka. No, nebylo to k ničemu. A když jsem vycházel za Zdenou dolů z té radnice, tak najednou střelba. Ti blázni, Němci zfanatizovaní, začali střílet z kostela na lidi. A to víte, tam bylo lidu na tom náměstí a teď seshora z kostela střelba. No lidé se rozprchli, všichni utíkali, my jsme se Zdenou utíkali taky směrem nahoru na Klatovskou, a když jsme přišli před synagogu, tak najednou šup šup a začali na nás střílet. V synagoze nahoře byli Němci a stříleli po nás. Co to mělo za smysl… Zkrátka, my jsme si se Zdenou lehli, tam byly takové veliké stromy, tam jsme leželi, plni strachu, ono těch ran moc nebylo. Vtom přijeli Amíci, vzadu na tom džípu seděli dva černoši, měli samopaly, líně to zvedli, vystřelili do oken a odjeli. Vůbec se nestarali a už ani rána. My jsme došli až nahoru, a tam z kostela redemptoristů na Chodském náměstí se také střílelo. Takže na několika kostelech v Plzni se střílelo, na Mikulášském náměstí taky.“

„Já jsem tam za té války musel s těmi lidmi být. Ty nálety. A když jsem byl na chirurgii, tak si pamatuji, jak jednou přivezli strašnou spoustu zraněných z Kontíku (hotel Continental). V Kontíku byli lidé ve sklepě a ta bomba propadla. No samo sebou, že jich byla spousta mrtvých a ty zbylé nám přivezli. A oni byli všichni takoví šediví. My jsme si mysleli samozřejmě, že jsou v šoku, bez krve, teď jsme kolem nich lítali, než jsme přišli na to, že je to omítka. A když jsme je omyli, tak měli všichni barvu.“

„Na pracáku jsem měl lidi nasazovat do nějakých táborů. Já tomu nerozuměl. Protože jsem byl zřízencem v nemocnici, tak mě přidělili k lékaři, to byl vojenský lékař, jeho vzdělání zdaleka nedosahovalo úrovně mé zřízenecké. Já jsem si vymyslel různé takové triky, kterými jsem zachránil desítky lidí. Jenže český zástupce vedoucího mě najednou odvolal. Neřekl mi nic, až později jsem pochopil, že mě zachraňoval. Protože viděl, že je průšvih, tak mě z toho oddělení vzal. Jenže to bylo ještě horší. Já jsem v těch záznamech mazal, přepisoval, já jsem dokonce žiletkou vyřízl strany, zkrátka to bylo ještě horší.“