Josef Daniel Beneš

„Ale jinak ta cesta byla uzavřená. Já jsem potom požádal telefonicky moji budoucí manželku. Naštěstí byla zrovna doma. To byla všechno souhra skoro náhod, ale příznivých náhod, aby mi poslala do té kanceláře faxem – tenkrát se telefaxem posílaly věci – letenku do Ženevy. Což ona učinila. A na druhý den jsem šel do té kanceláře, kde mi letenku prodat nechtěli, protože jsem měl československý pas, ale jelikož to přišlo telefaxem, ta letenka, tak oni se cítili zavázaní, že ji musí dát. Tak jsem ji vzal. Za dva dny jsem potom šel na letiště. Tam potom v mém pase ti celníci listovali. A nakonec mě nechali projít. Ale horší to bylo potom v Budapešti, protože tam bylo mezipřistání, kterého já jsem si ani nevšiml, že přistaneme v Budapešti. Tam byla velká kontrola. Tam ten muž byl v civilu, nás kontroloval všechny, museli jsme vystoupit z letadla. Můj pas si vzal, byl sám, naštěstí. Vzal si ho takhle pod ruku a ukázal mi, abych se postavil vedle něj a nechtěl mě pustit dál. A mezitím za ním stálo ještě 50 lidí. Mezitím přišla posádka z letadla a říkali mu, že je zpoždění, aby to zrychlil trochu. A v tom okamžiku jsem z jeho podpaží ten můj pas vzal, vytáhl – to jsem jednal úplně mechanicky, jako ve snu, měl jsem dojem, že sním, že jsem ve snu a že se mi to jenom zdá –, vzal jsem ten pas a s tou posádkou jsem okamžitě šel. A on byl na rozpacích, protože za ním bylo ještě 50 lidí a byl sám. Tak tam zůstal a já jsem šel s posádkou do letadla a tím jsem se vysvobodil z komunistického jha definitivně.“

„A teď se v Nymburce vyskytla v té budově gymnázia – krásná budova to je, krásná architektura začátku 20. století, ale v takovém renesančním stylu –, tam se vyskytla skupina vedená několika trošku staršími. Mně tenkrát bylo 15 let. To byli starší hoši. A ti tam, když byla ta revoluce krvavě potlačena a pokořena, tak oni tam roztloukli na chodbách... Možná že víte – nebo vy jste to už nezažil, ale na všech chodbách veřejných byly busty těch takzvaných státníků: Marx, Engels, Lenin, Stalin všude, Gottwald. Stalin možná tenkrát už nebyl. Ale samozřejmě Gottwald, Zápotocký, všichni tihleti pohlaváři a Lenin a Chruščov tam měli svoje busty. A tahleta skupina je prostě roztloukla jeden večer a naházela do záchodu. A s velikou studentskou radostí to rozmlátili. Když jsem potom ráno přišel, takové sychravé listopadové ráno bylo a škola byla úplně… Obrovské vzrušení, protože tam byla už tajná policie, všude psi kolem běhali, kolem té budovy, a dělaly se důležité průzkumy, aby se našli viníci. Ta škola byla vzhůru nohama. Já si vzpomínám, že jsem šel chodbou a v některých třídách psali kluci na tabule protisovětská a protikomunistická hesla. Což byl tenkrát rok 1956. Ještě si živě vzpomínám, kdo to byl tenkrát, ještě žijí, byli starší než já. Teď my jsme byli svolaní do auly, kde soudruh ředitel měl řeč. To byla strašně napjatá situace. Tam byli bachaři, tam byla tajná policie. Teď ten ředitel, to bylo shromáždění a on na nás naléhal, abychom se přiznali. Ale ten ředitel, já se ho musím trochu zastat, protože jsem zažil jiné kumpány, teda opravdu lidi podlé, kdežto on byl přesvědčený komunista a idealista. Ta policie to vyšetřovala, nic nenašla. A teprve několik měsíců poté byla ta skupina odhalena. Několik mladíků šlo do vězení a dívky, které s nimi byly, byly všechny vyhozeny ze školy a měly takový kádrový posudek, že je nikde už nemohli přijmout.“

„Já jsem se s nimi [s emigranty] moc nesetkával, ne, vůbec ne, neměl jsem k tomu příležitost. Protože jsem byl absorbován, nebo byl jsem zaměstnán tím studiem, styky se studenty, takže jsem neměl v podstatě ani příležitost se... nevyhledával jsem to. Měl jsem trochu, on člověk, když vyrůstá v komunismu, tak nějaký strach vždycky má, a velký strach. Protože vyrůstá, vy nemáte strach? Proč nemáte strach? Co? Občas? Ale z takových věcí konkrétních, že jo? Ale ne, kdežto kdo vyrůstal v komunismu, tak má trošku vždycky takový pocit, že si musí dávat pozor, aby se někde nepřeřekl, aby někde neřekl pravdu, co si myslí, musí se pořád hlídat. To je těžká věc. Takže i já, když jsem byl v tom Curychu, tak jsem si vždycky dával dobrý pozor, s kým mluvím a jak otevřeně. A jednou, když mě... tam byly dvě zajímavé, dvě legrační věci. Jednou mě požádali, abych mluvil o Československu, jak to tam vypadá. Já vám řeknu, že jsem se trošku potil, poněvadž jsem si říkal: 'Jestli tady náhodou někdo je, kdo to donese na mě?' No ale myslím, že jsem se snažil mluvit čestně, pravdivě, ale nebylo to... vím, že jsem se bál, že jsem měl strach o svou budoucnost.“

„Odletěl, po velké úvaze jsem odletěl do Bukurešti v Rumunsku, protože jsem si říkal: 'Rumuni se nezúčastnili, nepřišli s armádou do Prahy, nepřišli do Československa. Nějak vzdorovali.' Tak jsem si říkal: 'Možná že ti Rumuni jsou rozumní,' no a tak jsem… A potom se mi podařilo, no, nechtěli mi prodat letenku, nechtěli. Ale potom tedy ta dívka, která pracovala v Ženevě, mi poslala faxem – faxem, to bylo takové jako telefonicky –, mi poslala letenku a já jsem s ní potom šel na letiště. Jak jsem vám říkal, to letadlo přistálo, mělo mezipřistání v Maďarsku. Tam byla kontrola zase, jako ve všech komunistických státech. Kontrola a teď my jsme tam stáli, celé letadlo, všichni museli z letadla ven k budově. A teď před tou budovou stál jenom jeden člověk, to bylo moje štěstí, a v civilu, a kontroloval naše pasy. A když jsem přišel na řadu, naštěstí ještě za mnou bylo asi 50 lidí, když přišla řada na mě, tak on si ten pas vzal: ‚A vy ne.‘ A ať se postavím vedle. Chtěl mě zadržet. A vtom přišla ta posádka z letadla a hartusili trošku na něj, říkali: ‚Už máme zpoždění, pospěšte si, pospěšte si!‘ On ztratil možná duchapřítomnost. Já jsem mu ten můj pas zelený vytáhl takhle z podpaží a šel jsem s tou posádkou, protože ta hned odcházela. A on zazmatkoval, nereagoval a měl ještě za sebou spoustu lidí a byl sám. Tak já jsem odešel. Tak jsem se dostal takhle do Ženevy.“

„V poslední třídě gymnázia jsem se najednou rozhodl. Já jsem byl vychován v křesťanské víře, měli jsme velmi pěkné vyučování a bylo to zajímavé. Ale přece jenom kolem mě vládl ateismus a to na mě přece jenom působilo. Protože když vás zvenčí něco ovlivňuje, tak tomu člověk nakonec přece trošku podlehne. A tak jsem si chtěl udělat jasno a řekl jsem si: 'Já musím jít na teologii!' A věděl jsem, že je... ta fakulta teologie existuje v Praze, že na to musím jít, aby se mi vyjasnilo, jak to s tím křesťanstvím vlastně je. A když jsem tu přihlášku podal, tak soudruh – víte, co to je soudruh? To se říkalo tenkrát, to se neříkalo 'pane řediteli', to se říkalo 'soudruhu řediteli', to se muselo říkat. Ten soudruh ředitel, ten dostal strach. A hned mě zavolal a říkal: ‚Prosím tě, změň si to, to nemá smysl, co sis tady napsal, teologická fakulta, jak si to představuješ? Církve už nebudou existovat. Ty chceš jako úplně zakalit a zničit svou budoucnost?‘ A takhle mě třikrát přemlouval. Proč mě přemlouval? Protože on se sám bál, že mu soudruzi nahoře řeknou: ‚Jak to je možné? Jak provádíš tu svou práci, jak vychováváš děti, když tam máš mezi studenty jednoho, který chce studovat teologii?‘ Ale já jsem mu vzdoroval, třikrát mě zavolal do kabinetu a vždycky jsem si říkal – já jsem ho neměl rád, neměl jsem ho rád, protože to byl člověk, který neměl dobrý charakter –, tak jsem si vždycky říkal: ‚Já tě držím, já tě držím, ty máš strach, protože chci jít studovat teologii.‘ Tak jsem se z toho tak trošku radoval. ‚Já nad ním mám převahu, nad tímhletím člověkem.‘“