Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Chtěl jsem k letectvu, protože armáda stála na místě a letectvo lítalo
narodil se 29. září 1924 v Odoleně Vodě
ve čtyřech letech odešel s rodiči do Švédska, tatínek byl diplomat
chodil do švédské školy
v roce 1936 se vrátil do ČSR, aby se naučil česky, žil u tety ve Znojmě
v roce 1938 odjel zpátky do Švédska
ve Švédsku dostal cizinecký pas, učil se klempířem, sloužil dobrovolně u civilní obrany
v květnu 1943 se přihlásil do armády, ale až v listopadu 1944 se dostal do Anglie
výcvik v Chopwellu a Cosfordu
chtěl být zadním střelcem, ale kvůli konci války nestihl kurz dokončit
v červnu 1945 byl přidělen do Manstonu k 312. stíhací peruti
v červenci 1945 návrat do ČSR
v letech 1947-1951 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, byl propuštěn kvůli službě v Anglii
pracoval v Avii v Letňanech, od roku 1956 pracoval ve stavebnictví v oblasti geodetického průzkumu
od roku 1981 je v invalidním důchodu
má hodnost plukovníka v. v.
Dětství ve Švédsku
Jiří Benda se narodil 29. září 1924 v Odoleně Vodě. V roce 1928 se odstěhoval s rodinou do Švédska, protože jeho otec byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí.„Dostali jsme se do Stockholmu. Tam jsem začal švédskou školu. Já jsem se učil švédsky psát a číst. Doma na mě mluvili česky, ale já jsem chodil do školy, tak jsem byl pořád mezi kamarádama švédskejma, večer jsem přiharcoval domů, udělal úkoly a ráno jsem šel zase do školy. Já jsem češtinu zapomněl.“
Pan Benda si na život ve Švédsku rychle zvykl. „Když je člověk mladej a malej, tak se rychle aklimatizuje, člověk do toho vpluje a potom neví, odkud je. Že nějaký Česko existuje, to už jsem zapomněl.“
Volný čas trávil s kamarády. „Jezdil jsem hodně na kole, lyžoval jsem po škole nebo do školy. S kamarády jsme blbli. Chodili jsme se koupat. Závodili jsme v plavání. Do kina jsme jezdili na kole.“
Život v Československu
V roce 1936 se pan Benda musel na otcovo přání vrátit do Československa, aby se naučil lépe česky. Bydlel u tety ve Znojmě. „Chodil jsem do první měšťanky ve Znojmě. Měl jsem pětky z češtiny. Vždycky jsem musel dělat opravný zkoušky.“
„Po škole se šlo pást husy nebo kozy s klukama a holkama a kecalo se. Když byly brambory, tak se pálila nať a pekly se brambory.“
Rodiče a sestra zůstali ve Švédsku, Jiří je navštěvoval jen o letních prázdninách. „Mně se nestýskalo, měl jsem se dobře, teta a strejda mě měli jako svýho.“Švédsko však považoval za svoji vlast.
Mnichov a návrat do Švédska
„V září 1938 táta poslal telegram, abych koukal stříhat domů, tak jsem skončil školu a jel jsem do Prahy. Přijel jsem do Prahy a oni zavřeli hranice, tak jsem tady uvízl, bydlel jsem u známejch.“ Do Švédska odjel až po odstoupení Sudet. „Když jsem přijel do Švédska, tak po mně chtěli vízum. Švédskej celník mi říká: ‚Máš blbej pas, od půlnoci je vízum.‘ Já povídám: ‚Jak to můžu vědět, když jsem byl na lodi?‘ ‚A kam jedeš?‘ ‚Do Stockholmu.‘ ‚Tak jeď, ale ať si to rodiče vyříděj.‘“
Ve Švédsku získala celá rodina cizinecké pasy.
Život ve Švédsku za války
„Začal jsem pracovat. Nejdřív jako poslíček. Potom mě vzali do civilní obrany, jako cizince. Oni zřejmě nevěděli, že jsem cizinec. Dostal jsem legitimaci a s tou jsem se dostal všude, jezdil jsem tramvají, autobusem zadarmo. Všude jsem měl přístup. Nejdřív jsem byl spojka u policajtů. Potom mě přeřadili k hasičům. To jsme vždycky v neděli nebo v sobotu odpoledne měli cvičení.“
Ve Švédsku se znovu setkal se svými starými kamarády. Později se pan Benda vyučil stavebním klempířem. Válku příliš nevnímal. „Tam bylo všeho dostatek. Tam se o tom moc nemluvilo. Každej věděl, že byla válka, ale lidi to snad ani tak nevnímali.“
Vstup do armády
V 17 letech se chtěl přihlásit do armády. „Šel jsem k Anglánům, ti říkali: ‚To dělají Čížkové.‘ Ten Čížek, co to dělal, ten mě znal. Tak jsem říkal, že chci jít na vojnu. ‚Já ti dám vojnu, ty syčáku, až budeš mít léta.‘“
Do armády chtěl vstoupit na truc tatínkovi. „Národní city v tom nebyly. To už jsem zapomněl. Já jsem byl ve Švédsku ve svým živlu, to jsem byl zase doma, já jsem měl Švédsko jako druhý domov.“
V květnu 1943 byl nakonec přijat do armády, ale na odjezd do Anglie čekal až do roku 1944. „Normálně jsem pracoval ve Švédsku, ale byli jsme v pohotovosti. Kdyby nás zavolali, že zítra musíme odjet, tak bysme museli odjet. Ono to trvalo asi rok a půl.“ V říjnu 1944 se nakonec dostal do Anglie.
Výcvik v Anglii
Základní výcvik probíhal v Chopwellu. „Nejdřív jsme byli v Kensington Park zavřený, než nás prověřili. Pak jsme byli asi týden v Patriot School. Když nás propustili, tak jsme harcovali přes Londýn, tak jsme se přihlásili k letectvu. Když jsme přijeli k armádě, tak nás vzali jako leteckou četu. Výcvik moc nebyl, nějaký pochodování, nějaký střílení, většinou nám dávali pomocný práce, škrábat brambory, skládat uhlí.“
Bydleli ve škole předělané na kasárny. Večer mohli chodit ven na vycházky, bavit se a tancovat.
Letecký výcvik absolvoval pan Benda v Cosfordu. „Chtěl jsem k letcům, protože armáda stála a letectvo lítalo. Říkali jsme si, že letectvo bojuje. Tam jsem udělal zkoušky na lítající personál a začal jsem výcvik zadního střelce. To už jsem ale nedodělal, protože válka končila. Každý, kdo šel na letecký personál, tak musel udělat výcvik. Nejrychlejší a nejjednodušší bylo stát se zadním střelcem. Musel jsem znát kulomet, rozebrat kulomet, jak se střílí. Učili jsme se světelnou morseovku, poznávat letadla.“ Pan Benda se však nedostal nikdy do bojové operace. „Odseděl jsem to na lavici.“
Během služby mohl psát domů. „To šlo přes cenzuru, nesmělo se psát, kde jsem, jenom že se mám dobře, že mi nic neschází.“
„Když začalo Pražský povstání, tak se tam mělo letět, některý už fasovali pěšácký mundúry, že nás tady shoděj. Nakonec Rusáci nechtěli, tak se od toho upustilo.“
U 312. stíhací perutě
Z Cosfordu odešel pan Benda do Manstonu ke 312. čs. stíhací peruti, ke které se dostal až po konci války 18. června 1945. „Tam jsem byl jako pomocnej mechanik. Staral jsem se o letadla ještě s jedním Anglánem. Ráno jsme přišli, nastartovali jsme mašiny, nechali jsme je na 1500 obrátek, kontrolovali jsme budíky. Zastavili jsme to, čekali jsme, až přijdou doplnit nádrž, kterou jsme vyčerpali. Doplnili nádrž a podepsala se knížka, že letadlo je v pořádku.“
V Manstonu zůstal až do 31. července 1945, kdy odešel do Československa. „Musel jsem jet do Československa, protože jsem byl voják. Kdybych bejval nechtěl, to bych musel dosloužit vojnu v Anglii.“
Život v Československu
Po válce sloužil u Českých Budějovic, kde žádal o demobilizaci do Švédska. „Byl jsem na dovolence ve Švédsku. Táta říkal, že chce, abych zůstal tady. Že se taky vrátí, sestra zůstane ve Švédsku a já musím zůstat tady. Tak jsem tady zůstal.“
Po válce pracoval pan Benda od roku 1947 na ministerstvu zahraničních věcí. „V jedenapadesátým mě vyhodili. Napsali mi: ‚Ministerstvo zahraničních věcí bere Vaši přihlášku do výroby na vědomí a přijme Vaši tříměsíční výpověď k 1. červnu 1951 a činí opatření, aby výplata Vašeho pracovního příjmu v pokladně zdejšího úřadu byla zastavena koncem srpna 1951.‘“ Důvodem pro propuštění byla služba v zahraniční armádě v Anglii.
Potom pracoval v Avii v Letňanech. V roce 1956 začal pan Benda pracovat v geodetickém průzkumu, od roku 1981 je v invalidním důchodu.
Otec dál pracoval na ministerstvu až do odchodu do důchodu. Sestra občas přijížděla ze Švédska na návštěvu. „Měla strašný potíže se sem dostat. Čížkové jí dělali perikule. Pořád ji brali jako uprchlíka, já nevím proč, když tam žila celý život. Musela čekat, až dostane vízum. Pak sem občas jezdila s manželem.“
Pan Benda se dostal do Švédska na návštěvu až v roce 1962. „Mohl jsem tam zůstat, ale to už jsem tu měl dceru a tu jsem tu nemohl nechat. Bez problémů bych dostal švédský občanství, protože jsem měl švédskou školu, žil jsem tam dost dlouho, abych ho dostal.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)