Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Benák (* 1962)

• narodil se 3. dubna 1962 v Havlíčkově Brodě, vyrůstal v Olešné

• otec pracoval jako truhlář, matka v podniku Pleas a v JZD

• s hokejem začal ve čtyřech letech, od osmi let trénoval v Havlíčkově Brodě

• v letech 1977 až 1981 se vyučil strojním zámečníkem

• od roku 1981 obráncem v Dukle Jihlava

• od roku 1983 členem národního reprezentačního týmu

• 1984 – stříbrná medaile na olympiádě v Sarajevu

• 1985 – zlatá medaile na MS v Praze

• 1988 – odmítl nabídku emigrovat do Kanady a hrát za tým Calgary Flames

• od roku 1990 působil v zahraničním angažmá v SaiPa Lappeenranta (Finsko) a Cortina d‘Ampezzo (Itálie)

• v roce 2002 ukončil aktivní hráčskou kariéru, dále působí jako trenér

Hokejista Jaroslav Benák dostal na olympiádě v Calgary roku 1988 nabídku, aby se stal součástí kanadského týmu Calgary Flames. Zvažoval pro i proti, ale strach z následků emigrace pro jeho rodinu nakonec převážil. Později v životě však mnohokrát přemýšlel o tom, kudy by se ubírala jeho sportovní kariéra, kdyby na nabídku z Kanady tehdy kývl. 

Narodil se 3. dubna 1962 v Havlíčkově Brodě a vyrůstal v nedaleké obci Olešná. Jeho otec Jaroslav Benák byl truhlář, matka Marie, za svobodna Váňová, pracovala v textilním podniku Pleas a později v zemědělském družstvu. Jaroslav vyrůstal jako prostřední ze tří sourozenců, má starší sestru Ivu a mladšího bratra Luboše. 

V tělocvičně i na ledě

S hokejem začal již jako čtyřletý, kdy chodil bruslit na rybník v Olešné. Zde si ho v osmi letech všiml havlíčkobrodský trenér Čermák a pozval ho na trénink. „Stadion nebyl zastřešený, takže při trénincích na nás pršelo nebo chumelilo, museli jsme z ledu shrabovat listí,“ vzpomíná Jaroslav Benák. Fyzickou kondici si zlepšoval i běháním v lesích, jízdou na kole a častou chůzí pěšky ze stadionu domů do Olešné. V letech 1977 až 1981 se vyučil strojním zámečníkem. 

Začátkem osmdesátých let si ho jako dorostence vyhlédl armádní tým Dukla Jihlava a přijímač základní vojenské služby absolvoval v Dukle Liberec. „V přijímači nám místo samopalů dali klacky a útočili jsme na nějakou mez,“ vzpomíná Jaroslav Benák. I tady ale pracoval na své kondici, a zatímco jiní vojáci seděli v hospodě, on chodil běhat nebo posilovat. 

Po návratu nastoupil do Dukly Jihlava a začal hrát v obranné dvojici s Milanem Chalupou, k němuž dříve vzhlížel jako ke svému hokejovému vzoru. Mužstvo trénoval Stanislav Neveselý, který kladl značný důraz na fyzickou přípravu. „Budil nás v šest nebo v půl sedmé a ještě před snídaní s námi šel běhat. Potom byla snídaně, přesun na stadion, hodina a půl v tělocvičně, potom na led. Po obědě odpočinek a pak znovu tělocvična a led,“ popisuje Jaroslav Benák denní režim jihlavských hokejistů. „Byl to nejlepší trenér, jakého jsem zažil,“ říká o Stanislavu Neveselém. „Zajímal se o nás, o naše rodiny, věděl, kolik máme dětí a co dělají naše manželky. Když s námi zašel na pivo, říkal: ,Kluci, ale nepřehánějte to, zítra je trénink.‘ Dovedl nás pochválit, vysekávat z menších průšvihů. I z kluků, kteří nebyli žádné hvězdy, dokázal vytěžit maximum.“ K jeho metodám patřily i videorozbory odehraných zápasů, což tehdy, začátkem osmdesátých let, představovalo naprostou novinku. 

Jaroslav Benák vzpomíná na konfliktní situaci, kdy večer před zápasem zapíjel narození své dcery, praskla mu v ruce sklenička a rozřízl si tepnu, takže skončil na chirurgii. Druhý den si ho trenér Neveselý zavolal do kanceláře a naoko se vyptával, zda je s ním všechno v pořádku. „Říkal jsem, že jo, a schovával jsem přitom ruku za zády. Pak na mě začal křičet a já jsem se na koberci v jeho kanceláři v duchu zmenšoval, až mi připadalo, že vůbec nejsem vidět.“ 

Tým Dukly podle slov Jaroslava Benáka drželo pohromadě kamarádství a veškeré špičkování se odehrávalo v přátelském duchu. On sám si od spoluhráčů vysloužil kvůli odstávajícím uším přezdívku Větroplach. 

O NHL jsem věděl hrozně málo

V roce 1983 se Jaroslav Benák dostal do národního reprezentačního hokejového týmu, tvořeného tehdy ze šedesáti až sedmdesáti procent hráči Dukly. I zde působil trenér Stanislav Neveselý společně s Luďkem Bukačem. „Neveselý byl takový živel, který nás dokázal vyhecovat. Bukač to zase zklidňoval a vedl s námi pohovory, měl na starosti psychologii,“ popisuje Jaroslav Benák. 

První zápas v národním týmu na poháru Rudého práva v Pardubicích pro něj nezačal dobře: „Hráli jsme proti Sovětskému svazu a hned v první minutě jsme dostali gól. V novinách napsali: ,Makarov projel kolem Benáka jako rychlík kolem lokálky.‘“ Ale dál se mu už dařilo více a na mistrovství světa v Německu v témže roce pomohl pro Československo získat stříbrnou medaili. 

Až později se dozvěděl, že hned onoho roku 1983 byl poprvé jako 211. draftován do americké NHL. „Nikdo mě nekontaktoval. O NHL jsem tehdy věděl hrozně málo, moc jsem se o to nezajímal,“ říká Jaroslav Benák. Severoamerická National Hockey League si už tehdy vybírala talenty i z východoevropských zemí, ale komunistický režim dovoloval legálně odejít jen starším a zasloužilým hráčům, kteří navíc během angažmá v americkém týmu  museli odevzdávat velkou část svého výdělku československému státu. 

Kromě scoutů NHL se však o Jaroslava Benáka zajímala také Vojenská kontrarozvědka. V týmu Dukly Jihlava nešlo o nic neobvyklého, všichni hráči byli po návratu z výjezdů na Západ předvoláváni k pohovorům s „kontráši“, kteří se zajímali o kontakty s emigranty i o další informace. Jaroslav Benák si zřejmě nebyl vědom, že ho od roku 1984 kontrarozvědka evidovala jako důvěrníka pod registračním číslem 015016 (Archiv bezpečnostních složek, arch. č. A-70120 VKR).

Emotivní vítězství v Praze

Roky 1984 a 1985 přinesly Jaroslavu Benákovi největší úspěchy jeho hokejové kariéry. Na olympiádě v Sarajevu roku 1984 dal v zápase se Švédskem tři minuty před koncem gól a pomohl tak mužstvu ke stříbrné medaili. „Atmosféra byla neskutečná, přál bych něco takového zažít všem sportovcům,“ vzpomíná. „Při olympijském ceremoniálu mi šel mráz po zádech a oči jsem měl navrch hlavy.“ 

V následujícím roce pak byl u toho, když českoslovenští hokejisté získali zlato na mistrovství světa v Praze.  „Nezačalo to vůbec dobře, prohráli jsme poslední přípravný zápas s Pardubicemi a na začátku šampionátu jsme byli nervózní. Ale trenéři Bukač a Neveselý nás dokázali zklidnit a povzbudit nás. Velkou motivací do dalších zápasů pak byla výhra nad Sovětským svazem.“ I před začátkem tohoto osudového utkání cítil Jaroslav Benák nervozitu: „Opadla ze mě ve chvíli, kdy jsem vlezl na led a musel reagovat na okamžitou herní situaci. Myslím, že právě tohle dělá hokejistu hokejistou: schopnost zareagovat na danou situaci v konkrétním okamžiku.“ Vítězství nad Sovětským svazem mělo pro diváky šampionátu v Praze i symbolický význam. V době normalizace, sedmnáct let po vpádu okupačních vojsk Varšavské smlouvy, byl zimní stadion zástupným bojištěm, kde se Čechoslováci utkávali se Sověty alespoň ve sportu. 

Přestože sovětští hokejisté byli na ledě největšími protivníky, v soukromí se s nimi českoslovenští reprezentanti někdy i přátelili. „Vjačeslav Fetisov s námi chodil kouřit za autobus i do baru. Popisoval nám jejich tréninkové tábory, kde hokejisté tráví třeba měsíc v kuse a pořád tam pijí vodku.“ 

Jaroslav Benák popisuje emotivní atmosféru při předávání zlatých medailí československému týmu: „Tekly mi slzy, byla to neskutečná atmosféra. Během zápasu jsem ani nevnímal, že v publiku sedí moje manželka i děti. Ale nasávali jsme z těch lidí energii, která nám ve finálovém zápase s Kanadou moc pomohla.“ 

Vítězství oslavovali hokejisté mnoho týdnů, účastnili se setkání a besed po celé zemi. 

Na 85 procent rozhodnut odejít

Na mistrovství světa ve Vídni roku 1987 získali českoslovenští hokejisté bronzovou medaili a v témže roce se dostali do semifinále Kanadského poháru. Zde byl Jaroslav Benák vyhlášen nejlepším obráncem. 

Jeden z dalších klíčových okamžiků jeho hokejové dráhy přišel v následujícím roce na olympiádě v Calgary. Prostřednictvím spoluhráče Jiřího Hrdiny, který se rozhodl v Kanadě zůstat,  ho oslovili scouti mužstva Calgary Flames. Nabídli mu, aby se v rámci draftu NHL stal součástí jejich týmu. „Už to na takových 85 procent vypadalo, že tam zůstanu. Volal jsem manželce do Československa, mluvili jsme o tom, že rodina by se za mnou dostala přes Červený kříž.“ Možnost sportovní kariéry v Kanadě byla nesmírně lákavá, ale na druhé misce vah byl strach z emigrace a jejích následků pro celou rodinu. „Byl jsem lampasák, nadporučík, takže by se to v mém případě posuzovalo jako dezerce,“ konstatuje Jaroslav Benák. 

Nakonec se rozhodl nabídku odmítnout, čehož později v životě mnohokrát zalitoval. „Milion snů jsem o tom měl,“ říká a dodává, že kdyby tehdy tušil, že za rok a půl komunistický režim padne, nejspíš by se rozhodl jinak. 

Ve Finsku, v Itálii, v Havlíčkově Brodě

„Říkal jsem si, že teď máme všechno otevřené a můžeme jít, kam chceme,“ popisuje Jaroslav Benák své dojmy ze sametové revoluce. 

Jemu samotnému se otevřela cesta do západního hokeje, konkrétně do finského týmu SaiPa Lappeenranta, kvůli němuž odřekl i nabídku amerických Philadelphia Flyers. Svou roli přitom sehrál také jeho vzrůstající strach z létání letadlem. 

„Finové trénovali o šedesát procent méně, než jsme byli zvyklí v Dukle, ale mně to nevadilo, protože už jsem měl natrénováno. Zato se klad větší důraz na rehabilitaci, často jsme chodili do sauny.“ Uzavření Finové ho mezi sebe sice nepřijali hned, ale po čase bylo jejich přijetí o to vřelejší a našel tu několik dlouholetých přátel. 

Po dvou sezonách přestoupil do italského týmu Cortina d‘Ampezzo. Italský hokej sice neměl takové renomé jako ten finský, ale zato zde nalezl velmi příjemné podmínky a možnost trávit volný čas na lyžích. 

Další sezony strávil jako hráč ve Zlíně, v Dukle Jihlava, ve francouzském Chamonix a v týmech nižší ligy v Německu. Roku 2002 jako čtyřicetiletý ukončil aktivní hráčskou kariéru kvůli zranění kolenních vazů a nadále působil jako trenér ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkově Brodě a Pelhřimově. 

V devadesátých letech investoval své výdělky z hokeje do podnikání s přáteli v různých oborech – plánoval stavbu hotelu, zkoušel provozovat restauraci, autodopravu i autobusovou dopravu, ale nic z toho trvale neuspělo. 

Za nejdůležitější v životě považuje svoji rodinu. Má dvě děti, jeho syn Jan se oženil s dcerou tragicky zesnulého hokejisty Luďka Čajky. Nyní je už Jaroslav Benák také dědečkem dvou vnoučat.