Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Miluješ? Já taky miluju. Víš, co miluju? Svobodu
narodil se 17. července 1933 v Přísečnici na Chomutovsku, ve vesnici dnes zatopené přehradní nádrží
ve školním roce 1943–1944 chodil jako jediný Čech do německé školy v Berouně
7. května 1945 byl svědkem vraždy svých rodičů Revolučními „rabovacími“ gardami a vlasovci (matka byla Němka)
11. května 1945 po něm bylo stříleno v Loděnici u vápenky
6. 7. 1945 převezen se dvěma sourozenci do Sněmovní ulice v Praze, později už sám do Černé ulice
13. 11. 1945 utekl až do Košic, ale vrátili ho do Černé ulice
brzy znovu utekl – tentokrát do Přísečnice k tetě Anně Schuldesové; navrácen do Černé ulice
do roku 1951 byl v různých výchovných ústavech – klášter v Hostinném, Dětská vychovatelna v Králíkách a Zemská vychovatelna v Opatovicích
v roce 1953 zamířil na návštěvu k tetě Anně do NDR a s bratrancem Růžičkou přešel „kopečky“; byli chyceni a vráceni do Čech – trest si odbyl Rudolf Bělohoubek v pracovním lágru na Kladně
v roce 1958 pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi a sháněl součástky k odletu „za kopečky“ – po domovní prohlídce dostal souhrnný paragraf na třicet měsíců na Pankráci v letech 1959–1961
po návratu z vězení dělal na jeřábech a stavěl domy v Praze na Budějovické, ÚJV Řež u Prahy, sídliště Solidarita, Hloubětín a také pracoval v lomu na Mořině.
svého bratra Josefa navštívil naposledy v roce 1969 v Karviné a v roce 2008 se viděli znovu po čtyřiceti letech
zemřel 25. listopadu 2009
Rudolf Bělohoubek se narodil do smíšené rodiny – jeho otec Rudolf byl z Mostecka a jeho matka Růžena Schuldesová patřila k německé menšině usídlené v Čechách, sama pocházela z Přísečnice na Chomutovsku. Jako chlapec Rudolf často střídal domov – otec coby pošťák měnil každý rok místo zaměstnání, a tak se z Přísečnice (dnes zatopené přehradní nádrží) podíval do svých šesti let ještě na dalších šest míst, než se rodina usadila v Loděnici u Berouna.
Když 5. května 1945 vypuklo v Loděnici povstání, zadrželi příslušníci revolučních gard (či „rabovacích gard“, jak říká Rudolf Bělohoubek) i jeho rodiče. O dva dny později Rudolf Bělohoubek viděl, jak je příslušníci revoluční gardy vyvádějí ze staré školy spolu s dalšími dvěma smíšenými česko-německými rodinami (Langeovi a Vašíčkovi), s matkou a dcerou (Šináglovy) a čtyřmi dalšími Němci, které neznal. Sám se k průvodu připojil, vzal své rodiče za ruku a klopýtal s nimi v čele toho podivného procesí. Slyšel za sebou vřavu a bál se ohlédnout. Lidé je po cestě tloukli, dovedli je až k lesíku za Vráží, na místo odedávna zvané U Zabitého. Tam je došli dva vlasovci a loděničtí i vrážští občané na ně křičeli, ať všechny ty Němce zastřelí.
Dvanáctiletý Rudolf unikl smrti jen o vlásek. Vlasovci ho nechali jít, všechny dospělé Němce i jejich české druhy za přihlížení sousedů zastřelili. „Ta jedna ženská povídá: ,To je taky Němec, zastřelte ho!‘ Ale která to byla, nevím. Někdo to ale musel být, samo od sebe se to nekřičelo.“ O tom, co se stalo u Zabitého, svým mladším sourozencům neřekl.
Ostatně na to nebylo moc času. Dva bratři a sestra se vydali každý na svou cestu po výchovných ústavech. A když je v roce 1946 chtěla jejich teta Anna Schuldesová, žijící tehdy již v NDR, adoptovat, nebylo jí to umožněno.
Rudolf Bělohoubek jako by pokračoval ve svém dětském putování s rodiči, jen z přesunů za otcovou prací se staly jeho vlastní útěky: z domova u voršilek v Černé ulici v Praze utekl už v listopadu 1945 ve svých dvanácti letech až do Košic, brzy poté, co ho chytili, utekl zase z Nepomuku skrze široké mříže k tetě Anně Schuldesové do Přísečnice. Do svých osmnácti let tak kvůli útěkům vystřídal ještě několik ústavů a vychovatelen.
Po dosažení osmnácti let nastoupil na stavbu Slapské přehrady. Tajně tam poslouchal Svobodnou Evropu, někdo ho udal a o práci přišel. V roce 1953 se z rozmaru se svým bratrancem vypravil na návštěvu k tetě Anně do NDR. V Německu je ale chytili a Rudolf Bělohoubek dostal osmiměsíční trest v lágru na Kladně, kde si „huntoval tělo taháním huntů“ (vozíků s uhlím). Po propuštění pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi, myšlenka na útěk ho neopustila a jakožto vášnivý obdivovatel helikoptér sháněl součástky k odletu „za kopečky“. Při náhodné domovní prohlídce u něj na ubytovně našli kradené věci v hodnotě 105,– Kčs. Na souhrnný paragraf za rozkrádání socialistického majetku, pobuřování a šíření poplašné zprávy o Slapské přehradě („Kdyby ta přehrada praskla, tak by to v Praze aspoň vymetlo špínu.“) to ale stačilo: dostal třicet měsíců na Pankráci v letech 1959–1961. Po propuštění pracoval na jeřábu a stavěl ÚJV Řež u Prahy nebo sídliště Solidarita. Usadil se ve Šluknově a celý život jezdil po stavbách, se sourozenci se nevídal: „Zájem o sdružování v rodině neexistoval. Každej šel potom svojí cestou, stejně samostatně. Akorát že jsme věděli o sobě, že jsme bratři a sestra. To je jenom ten krátkej děj, co je pro úřady společnej, no a soukromí bylo každýho zvlášť.“Svého bratra Josefa navštívil v roce 1969 v Karviné, znovu se poté viděli po čtyřiceti letech a poprvé spolu mluvili o tom, co se stalo jejich rodičům: „On nevěděl vůbec nic, ani sestra ne. Ani jsem jim to nesděloval, radši, pro trauma, aby to nenesli… Stačí, když to nese jeden.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Viktor Portel)