Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Bělohoubek (* 1933  †︎ 2009)

• narodil se 17. července 1933 v Přísečnici na Chomutovsku, ve vesnici dnes zatopené přehradní nádrží

• ve školním roce 1943–1944 chodil jako jediný Čech do německé školy v Berouně

• 7. května 1945 byl svědkem vraždy svých rodičů Revolučními „rabovacími“ gardami a vlasovci (matka byla Němka)

• 11. května 1945 po něm bylo stříleno v Loděnici u vápenky

• 6. 7. 1945 převezen se dvěma sourozenci do Sněmovní ulice v Praze, později už sám do Černé ulice

• 13. 11. 1945 utekl až do Košic, ale vrátili ho do Černé ulice

• brzy znovu utekl – tentokrát do Přísečnice k tetě Anně Schuldesové; navrácen do Černé ulice

• do roku 1951 byl v různých výchovných ústavech – klášter v Hostinném, Dětská vychovatelna v Králíkách a Zemská vychovatelna v Opatovicích

• v roce 1953 zamířil na návštěvu k tetě Anně do NDR a s bratrancem Růžičkou přešel „kopečky“; byli chyceni a vráceni do Čech – trest si odbyl Rudolf Bělohoubek v pracovním lágru na Kladně

• v roce 1958 pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi a sháněl součástky k odletu „za kopečky“ – po domovní prohlídce dostal souhrnný paragraf na třicet měsíců na Pankráci v letech 1959–1961

• po návratu z vězení dělal na jeřábech a stavěl domy v Praze na Budějovické, ÚJV Řež u Prahy, sídliště Solidarita, Hloubětín a také pracoval v lomu na Mořině.

• svého bratra Josefa navštívil naposledy v roce 1969 v Karviné a v roce 2008 se viděli znovu po čtyřiceti letech

• zemřel 25. listopadu 2009

Rudolf Bělohoubek se narodil 17. 7. 1933 v Přísečnici na Chomutovsku, ve vesnici dnes zatopené přehradní nádrží. Z této vesnice pocházela rodina jeho matky, Růženy Schuldesové, nar. 30. 10. 1902, německé národnosti. Otec pocházel z Mostecka, nar. 10. 2. 1903 ve Velebuticích. Děti měli čtyři – Rudolf ml. byl nejstarším dítětem, pak následovala Annamarie (21. 5. 1935), Josef (27. 9. 1939 v Loděnici) a Erich (25. 7. 1942 v Loděnici, zemřel na záškrt 17. 6. 1943). Rudolfův otec se vyučil řezníkem, ale na doporučení dědečka se stal pošťákem, jeho matka byla v domácnosti. Otcovo pošťácké zaměstnání bylo také příčinou jejich častých stěhování. Bydleli postupně v Přísečnici, Božím Daru, Žaboklikách u Žatce, Vráži u Berouna, v Sedleci u Sv. Jána a v Loděnici.

„Myšákovo“ dětství

V roce 1938 již Bělohoubkovi bydleli ve Vráži u Berouna a těsně po podepsání mnichovské dohody jeli s otcem navštívit příbuzné do Přísečnice. Když se vraceli, dojeli sice autobusem do Vejprt, ale dál už museli jít pěšky, neboť na silnici byly v délce dvou kilometrů zátarasy ze spadlých stromů, které za sebou strhla ustupující československá armáda. Takže Rudolf Bělohoubek musel jít přes les pěšky. Ze začátku války si pamatuje ještě na dragouna projíždějícího Vráží, který mu při mobilizaci dal čokoládu.

Do školy začal chodit v roce 1939 do Chrustenic Na Výsluní a první dvě třídy ho měl pan učitel Novotný: „Naučil mne naši hymnu ,Kde domov můj‘, ,Ach, synku, synku‘ a ,Komu to patřilo‘. Jinak jsem byl ale lajdák, a ani Poupata v první třídě jsem se nenaučil,“ vzpomíná dnes pan Bělohoubek se slzami v očích. „Pan učitel celé třídě řekl, že tam mají ve třídě myš, nějakýho myšáka, protože děti pořád měly prázdný kapsy. Akorát ty kovový, to nežral, ale papír myš sežere, že jo? Učitel naznačil, tak jsem musel přestat lovit. Musel jsem přestat lovit, ale tak jsem lovil někde jinde. Víš, jaký to bylo loviště? To bylo takový loviště, kde byly ty střelnice, kolotoče, houpačky – oni šli na oběd a myš zase vběhla za pult, vybrala všechno, co se dalo, a zase byla myš pryč.“

Ve škole ani doma moc kamarádů neměl, chodil hodně do přírody, toulal se a byl spíš samotář – ostatně jako celý život. 

Když tatínek uviděl 15. března 1939 ve čtyři hodiny ráno na loděnickém nádraží Němce, řekl jen: „Aha, Němci, tak to je válka.“ Němci okamžitě zabavovali rozhlasové přijímače a „nechali odebrat krátké vlny“, aby se nemohl poslouchat Londýn. Tehdy přišel tatínkův bratr Josef Mráz a namontoval krátké vlny během chvilky zpátky. Tatínek tak celou válku poslouchal Londýn a jako pošťák rozšiřoval zprávy, které znal z rozhlasu, a celou dobu měl tedy, jak Rudolf Bělohoubek dnes říká, „kulku v zádech“.

Ve školním roce 1943–1944 začal pan Bělohoubek jezdit do německé školy do Berouna. Byl tam prý jediný Čech, a když se slavily Führerovy 55. narozeniny, všichni žáci museli nastoupit před školu a hajlovali. Rudolf Bělohoubek jen stál v pozoru a místo německé hymny „Deutschland, Deutschland über alles“ zpíval: „Ádo, Ádo, kams to zalez.“

Jednoho dne si zavolali jeho tatínka do školy v Berouně a ten musel zaplatit čtrnáct set protektorátních korun za dvě ukradené sádrové figurky indiánů. „Myši“ se musely stěhovat dál. V deseti letech už Ruda kouřil čibuky a tři první memphisky. Rodiče také oba kouřili, a tak se za války všechno točilo kolem jídla, kouření a práce. Proto jezdil desetiletý Rudolf Bělohoubek sám k mlynáři do Nučic pro mouku a ještě příležitostně vypomáhal tátovi s roznáškou pošty.

Tehdy se od loděnických Čapků přesunul tiskařský stroj někam „na Plzeňku“. Tajně se na něm tisklo Rudé právo a Rudolf Bělohoubek s dalším chlapcem hlídal tiskárnu zezadu, aby nikdo nešel. Většinou se tisklo v noci, a tak Ruda často utíkal z domu. V té době také zřídili pod lanovkou z Bubovic na vápenku lágr, kde bylo 50 Židů (pravděpodobně ze smíšených rodin), kteří zde stavěli do kopce cestu. Když ji dokončili, v tichosti lágr zrušili a šli dál.

Jmenovaným vládním komisařem v Loděnicích byl majitel přádelny Adolf Lange a nebylo měsíce, kdy nebyl Rudolf Bělohoubek pozván na obec. Jeho máma tam s ním chodila pro tresty od komisaře. Byly to samé klukoviny, třeba když byla místní přádelna na začátku války přebudována na fabriku Junkers (vyráběli tam součástky raket V1 a V2), sebral tam v noci dvě prkna a odnesl je sám potokem na Kačák na hokejové mantinely. Ale udala ho „bába Urbanová“, která ho viděla ze svého domku. Z té doby si Rudolf Bělohoubek pamatuje ještě příjezd vlaku s maďarským vojskem, kterému nikdo nerozuměl, a ustašovce, kteří přestříkávali ve Zdicích auta německým maskováním. Obě vojska byla pod německou vlajkou.

Rabovací revoluční gardy

Prvního května 1945 se začala stahovat německá vojska přes Prahu na Plzeň a 5. května začalo povstání i v Loděnici. Na střeše fabriky Junkers se objevil kulomet a u něj čtyři osoby (ředitel Remberg a tři další), ale po nikom nestřílely. Nakonec se vzdali a odjeli dodávkou směrem na Prahu. V kopečku u odbočky na Chrustenice jeli krokem a lidé na ně házeli kamení. Toho dne odpoledne se v Loděnicích objevili Američané s nápisy Made in Czechoslovakia na ramenou – tři tanky a dva džípy s kulomety. Po čase odjeli podle pana Bělohoubka směrem na Košíře. V podvečer toho dne zadrželi otce Rudolfa Bělohoubka na poště a převedli ho do budovy staré školy. Večer k nim domů přišel četník Fencl ještě s dvěma dalšími příslušníky Revolučních – rabovacích – gard a prohledali celý byt, hledali zbraně. Nenašli nic, ale maminku odvedli za tatínkem do školy.

O den později se vrátil ředitel Remberg a šest dalších Němců z Prahy, prošli kolem domu Rudy Bělohoubka na náměstí. Rudolf Bělohoubek si nevzpomíná, zda je někdo doprovázel, ale šli prý směrem na Beroun. Jen z doslechu ví, že když prošli vedlejší vesnicí Vráž, rozprchli se do lesa a byli postříleni. Toho dne přišel k Bělohoubkům jejich soused, pan Křenek, který byl také v Rabovacích gardách, s tím, že ho táta posílá, aby mu Ruda dal patrony. Byly zazděné v chlívku a ustrašený Ruda mu je vydal. 

Sedmého května stál odpoledne u trafačky na náměstí a najednou začali členové Revoluční gardy ze staré školy vyvádět jeho rodiče a s nimi další – manžele Langeovi (pověřený „starosta“, majitel truhlárny a bývalý majitel přádelny přebudované na fabriku Junkers) a manžele Vašíčkovi (majitelé vápenky a kamenolomu Paraple nad Sv. Jánem), matku a dceru Šináglovy a čtyři další, které Rudolf Bělohoubek neznal. Ze služebny od kina vyšel policista Fencl a celou skupinu eskortovali dva příslušníci Rabovacích gard – Sladký a Vlasák.

Rudolf Bělohoubek se k rodičům připojil ještě ve městě a šel s nimi v čele. „Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, tam hlouček lidí, vřava, a potom začly různý tyhlety napadačky, ale to začlo, jen co vyšli do ulice.“ K pochodu se začali přidávat další a další lidé, nadávali a tloukli Němce hlava nehlava. To ale Rudolf Bělohoubek neviděl, podle svých slov měl strach, a tak jen šel dopředu a neotáčel se. U Lišků vytrhli nějaké plaňky a u viaduktu na Jánské začali napadat lidi z průvodu. Langeovi a Vašíčkovi byli prý pomlácení a na konci byla nějaká žena, kterou tahali za vlasy. Před vstupem na Vráž měli pochodující převzít Vrážští, ale protože byli zajatci pomlácení, tak Vrážští jejich převzetí odmítli. K průvodu se ale připojili, prošli vesnicí a u lesíka na místě odedávna zvaném „U zabitého“ je došli od Loděnic asi dva nebo tři vlasovci. Snad je k průvodu dovedla služebná Langeových a začala křičet, že jsou to Němci, ať je zastřelí. Pak křičeli i ostatní. Vlasovci nahnali všechny do škarpy.

„Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo a tam po mně ještě vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím. Ale někdo to musel bejt, samozřejmě, samo od sebe se to nekřičelo,“ vzpomíná dnes Rudolf Bělohoubek. Pak jednotlivými ranami z pušky vlasovec všechny dospělé Němce zastřelil, obešel je a pistolí každého dorazil. Co bylo dál, si Rudolf Bělohoubek nepamatuje. Doběhl domů a malým sourozencům nikdy neřekl, co u lesa viděl. „Ostatku jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem ani ségře ani bráchovi neříkal, co se stalo.“ Připomeňme, že mu bylo tehdy dvanáct let. „Pomstychtivý byli, tak se pomstili, ale kdo, co, proč, jak, zač… Já jako dítě jsem to nevnímal. Já vidím akorát nějakou mlátičku, tak co vidíš… Já jsem se taky jako kluk popral, jak ruce běhaly, lítaly. Jak se stalo, tak se stalo – vědomí a svědomí nenechá nikoho na pochybách.“

Další cesty Rudolfa Bělohoubka

Rodina Bělohoubků byla zavražděna jako jediná ze tří smíšených rodin v Loděnici. Rodina Fenclů hladce proklouzla, protože pan Fencl byl policista a přidal se k Revolučním gardám, a rodinu Patáků zachránilo jen to, že jejich synek Karel Paták (přibližně stejně starý jako Rudolf Bělohoubek) ležel v tu chvíli nemocný doma a jeho matku spřátelený doktor propustil, aby ho mohla ošetřovat.

Jedenáctého května přijeli Rusové a sháněli se prý po řediteli Junkersky Rembergovi, ale ten byl již po smrti. V té době byl Rudolf Bělohoubek střídavě doma a venku. A ještě 11. května na něj prý někdo vystřelil dvě rány za vápenkou. Byl to asi některý z ustupujících Němců nebo vlasovců. V Loděnici zůstali tři sirotci Bělohoubkovi po válce ještě měsíc, nikdo si jich nevšímal a starala se o ně pouze paní Boženka a pan farář, který vyřizoval jejich odchod. 

V červnu byly všechny Bělohoubkovy děti odvezeny do arcidiecézní katolické charity v Praze 3 – Pětikostelní č. 9 (6. 7. 1945) a pak do Sněmovní č. 4, odkud je rozesílali dál. Rudolfa Bělohoubka do Černé ul. na Praze 2 k voršilkám a sourozence na Karlštejn. V Černé začal opět chodit do školy, ptal se po dědečkovi a babičce z tátovy strany, kteří bydleli ve Zbuzanech, ale marně.

Třicátého listopadu si vzal svoje věci a utekl, druhé boty prodal, aby měl peníze na vlak. Odjel do Košic s pětikorunou v kapse a pamatuje si, že na dráze byly ještě vylámané koleje. Několik dní zůstal v Košicích a 5. 12. večer už byl zase v Praze, kde ho chytili a v poutech přivedli na záchytnou stanici, kde absolvoval nějaké psychologické testy. Potom ho poslali do azylového domu v Nepomuku. Odtud se v noci dostal přes mříže a odjel do Přísečnice k tetě Anně Schuldesové. Teta ho ale viděla jen jeden den a pak už si pro něj přijel jeho strýc a poručník Josef Mráz a odvezl ho zpátky do Černé ulice. Odtamtud pak často utíkal a jeptišky si toho většinou ani nevšimly. „Jeptišky měly zpočátku starosti, když zjistily, že ,nejsem‘, pak si zvykly a já jsem se stejně vždycky vrátil. Nechaly mne být.“ Jednou šel třeba do hotelu Šroubek na kafe a přitom u paláce Dunaj pozdravil generála Eisenhowera.

Při své cestě po výchovných ústavech byl ještě v klášteře v Hostinném, v Dětské vychovatelně v Králíkách a v Zemské vychovatelně v Opatovicích, kde byl až do 18 let. V roce 1950 se narychlo vrátil do Loděnice, aby našel vrahy svých rodičů. Chytil prý pod krkem příslušníka RG Abraháma, ale ten se dušoval, že měl na starosti pouze zásobování a že nic neudělal. 

V roce 1951 začal pracovat ve výkrmně vepřů Gigant nedaleko Opatovic, později dělal v podniku Auto - Praga v Praze, ale ani tam dlouho nevydržel, a tak ještě v roce 1951 nastoupil na stavbu Slapské přehrady. Tam poslouchal Svobodnou Evropu, a někdo ho udal. Utekl do Mostu. V roce 1953 zamířil na návštěvu k tetě Anně do NDR a ještě s bratrancem Růžičkou přešel „kopečky“ u Hory Svatého Šebestiána. Teta se všechny tři sourozence pokusila v roce 1946 adoptovat. Požádala tehdy československý stát o jejich vydání do NDR, kde po odsunu bydlela. Nikdo neví, proč jí to nedovolili. 

Za kopečky

V Německu ale kluci ukradli kolo, aby si zrychlili cestu, ale výsledkem bylo, že je chytili a poslali zpátky. Rudolf Bělohoubek nastoupil na osm měsíců do Kladna, kde si „huntoval tělo taháním huntů“ – vozíků s uhlím. A když vyfáral, hned šel do lágru. Pracoval i ve Škodovce v Mladé Boleslavi (1958) a jakožto vášnivý obdivovatel helikoptér sháněl součástky k odletu „za kopečky“. Pak u něj na ubytovně ale udělali domovní prohlídku, a i když našli věci jen za 105,- Kčs, na souhrnný paragraf za rozkrádání socialistického majetku, za pobuřování a šíření poplašné zprávy o Slapské přehradě („Kdyby ta přehrada praskla, tak by to v Praze aspoň vymetlo špínu.“) dostal třicet měsíců na Pankráci v letech 1959–1961 (amnestie prezidenta Novotného se na něj nevztahovala, právě kvůli souhrnnému paragrafu). Stavěl domy Na zelené louce u Budějovické, ÚJV Řež u Prahy, sídliště Solidarita, Hloubětín a také pracoval v lomu na Mořině. Po návratu z vězení dělal ještě v Mladé Boleslavi. V roce 1962 přijel navštívit sestru do Šluknova a už tam zůstal natrvalo. Sestra naopak odtud odešla do Prahy. Ve Šluknově také potkal svou budoucí ženu a v roce 1976 se jim narodila dcera. Se manželkou mu to ale nevyšlo, vždycky byl spíš svobodný vandrovník, jezdil po montážích, dělal na jeřábu a ze čtyřicetimetrové výšky se díval na svět. Takže zbytek života strávil sám.

Stačí, když to nese jeden

„Zájem sdružování v rodině neexistoval. Každej šel potom svojí cestou, stejně samostatně. Akorát že jsme věděli o sobě, že jsme bratři a sestra. To je jenom ten krátkej děj, co je pro úřady společnej, no a soukromí bylo každýho zvlášť.“ Tak popisuje Rudolf Bělohoubek svou rodinnou situaci. Se sestrou Annou se vídával zřídka v šedesátých letech, a naposledy mu v Praze ani neotevřela dveře. Svého bratra Josefa navštívil naposledy v roce 1969 v Karviné a v roce 2008 se viděli znovu po čtyřiceti letech. „On nevěděl vůbec nic, ani sestra ne. Ani jsem jim to nesděloval, radši, pro trauma, aby to nenesli… Pro trauma by to nenesli, stačí, když to nese jeden.“ Josef Bělohoubek musel po minulosti svých rodičů pátrat sám – jaký byl jejich opravdový osud zjistil až v devadesátých letech, do té doby žil v domnění, že jeho rodiče zemřeli za války v koncentračním táboře.

„Jsou věci, po kterejch já jsem vůbec nepátral, protože pro mě to byla zbytečná záležitost. Mrtvýho neprobudíš, žádnej doktor mrtvýho neprobudí. Jenom dějepisně, někdo, kdo o tom napíše, jenom dějepisně, že ho povznese. Jinak to nemělo vůbec žádnej význam. Já přijel po padesátejch letech, ptal jsem se v Berouně na pohřebním ústavu, kde jsou uložený rodiče. Kde jsou uložený, kde? Kdo ví? A co mi řekli oni – jako pohřební ústav – na Vráži u zdi. A nikdy jsem se tam na hřbitově nezastavil a radši jsem se tomu vyhejbal, protože by potom probudili ve mně pomstychtivost. Víš, co je pomstychtivost? Dokážeš ledacos, to je jedno, to já bych si nevybíral, co by vyhořelo, co by bylo zapáleno, dokážeš ledacos z pomstychtivosti. Tak radši jsem se tomu všemu vyhejbal. Proto jsem tady ještě dneska, kdybych byl pomstychtivej, tak já už nevím, kde bych byl.“