Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Bělík (* 1932)

• narodil se 18. března 1932 ve Zlíně

• dva roky odborné, dva roky mistrovské a dva roky vyšší chemické průmyslové školy

• ve škole vstoupil do KSČ, maturita v roce 1953

• v době studií pilotní kurz v Otrokovicích

• pracovní umístěnka do Hradce Králové na tři roky

• zaměstnán ve Výzkumném ústavu místního hospodářství v Gottwaldově

• pilot Aerotaxi na letišti v Holešově, létání do Rakouska a po Evropě

• do důchodu odešel ve 45 letech, odmítl létat jako pilot dopravních letadel

• instruktor létání v aeroklubu Doslet v Otrokovicích

• do roku 1989 pracoval v Okresním průmyslovém podniku

• po sametové revoluci pomáhal s privatizací podniku

• v roce 2025 bydlel ve Zlíně

Bohuslav Bělík měl – jak ve svých 93 letech vzpomíná – rozmanitý život. Vystudoval chemickou průmyslovku, byl vybrán ke vstupu do komunistické strany i do kurzu pro budoucí piloty. Na vojně sloužil ve středisku letového provozu. Pracoval jako instruktor létání v Otrokovicích. Po čase se stal pilotem Aerotaxi v Holešově. Létal po republice i Evropě. Dva roky byl v Rakousku k dispozici jako pilot místnímu podnikateli. Odmítl spolupráci s tajnými službami. Ve 45 letech odešel do leteckého důchodu, aby se mohl věnovat rodině. Do sametové revoluce pracoval v Průmyslovém podniku v Gottwaldově. Po roce 1989 pomáhal podnik privatizovat.

Firma Baťa

Bohuslav Bělík se narodil 18. března 1932 ve Zlíně do dělnické rodiny. Otec František (*1897 Sobákov) prošel v Baťově fabrice všechny dělnické profese výroby pneumatik, jeden čas i mistroval. Z prvního manželství měl tři děti. Po smrti manželky se znovu oženil s Annou Hozovou (*1901 Sehradice). Matka byla v domácnosti a starala se o čtyři děti. „Byla dobrá hospodyně. A tatínek byl úžasně dobrotivý, srdečný člověk,“ vzpomíná Bohuslav Bělík. Bohuslav rodiče miloval a vzpomíná na krásné dětství prožité v harmonické rodině. Otec zemřel v roce 1964, matka se dožila 90 let. 

Firma Baťa stavěla pro své zaměstnance cihlové domy, kde každá rodina bydlela v jedné polovině domku. Bělíkovi se nastěhovali do nově postaveného půldomku ve čtvrti Zálešná. Otec vysadil na zahrádce ovocné stromy, keře, chovali králíky a slepice. Zahrada byla otcovým koníčkem.

Baťovský styl výuky

Po absolvování měšťanské školy pokračoval Bohumil ve studiu. Zažil baťovský styl výuky – půl dne práce, poté sedm hodin vyučování. Prošel si tak všechny profese výroby pneumatik. V době studií pracoval jako brigádník v závodě, někdy i s otcem v jednom provozu. Po druhé světové válce byla Baťova továrna ve Zlíně bez náhrady znárodněna a v roce 1949 přejmenována na Svit a současně i město Zlín na Gottwaldov. Zmocněncem nad firmou se stal Ivan Holý, bývalý konfident gestapa. Jeho pravou rukou byl ostravský komunista Josef Kijonka, odborářský boss, předseda podnikové rady, organizátor a hlavní řečník na odborových manifestacích. Na jednu z nich vzpomíná pamětník. Nikdo nesměl protestovat, mohlo se jen tleskat, kdo se ozval s názorem či kritikou, zmizel. „Museli jsme držet ústa a krok, protože kdo se nějak vyjádřil, tak se ztratil a nevíme o něm nic.“ 

Bohuslav Bělík vystudoval šestiletou vyšší chemickou průmyslovou školu. Během studia byl spolehlivý student vybrán jako kandidát Komunistické strany Československa (KSČ), do které byl po čase přijat. Na maturitním večírku 1. června 1953 poznal čerstvý absolvent Bohuslav podstatu měnové reformy, která byla v ten den provedena. „Zbylo nám každému sotva na jednoho ruma.“ Měnová reforma byla tehdejší mocí prezentována jako vítězství pracujícího lidu. Znehodnotila však veškeré úspory a přinesla obyvatelstvu razantní pokles životní úrovně. Po studiu dostal Bohuslav pracovní umístěnku do Gumokovu v Hradci Králové, kde musel zůstat tři roky.

Kurz pro piloty a vojenská služba

Ještě ve škole byl také vybrán do kurzu pilotů v Otrokovicích. „Přišli k nám do školy, do průmyslovky, a vybrali sedm lidí,“ vzpomíná Bohuslav Bělík. „Ty, ty a ty půjdete dělat pilotní výcvik. To už tenkrát počítali s tím, že by nás zacvičili na MIGy patnáctky a byli bychom v případě války ti první, které by zlikvidovali.“ Vojenskou službu absolvoval v Olomouci ve středisku řízení letového provozu. Rok vojny působil i na letišti v Kunovicích. Na toto období rád vzpomíná. Velitel byl vstřícný, zařídil vojákům bydlení mimo kasárna a dostávali bohaté diety. V Olomouci v Hejčíně měli své sídlo sovětští poradci, kteří sledovali letový provoz nad celou republikou. „Oni po válce všichni neodešli. Takticky tady zůstali, kdyby náhodou byly „à la“ maďarské události, aby hned zakročili, aby se nečekalo, až přijedou z Ruska.“

Aerotaxi Holešov

Z Hradce Králové se po třech letech vrátil pracovat do Gottwaldova, do Výzkumného ústavu místního hospodářství. Oženil se s Miroslavou Hanákovou a měli spolu dva syny. Manželka pracovala jako sekretářka v ZPS. Prožili spolu, dle slov pamětníka, harmonické manželství. V posledních letech se pamětník staral o nemocnou ženu. Zemřela v lednu 2025. 

V srpnu roku 1957 začal Bohuslav Bělík pracovat na plný úvazek jako instruktor létání v aeroklubu Doslet v Otrokovicích. Po čase, když se uvolnilo místo, byl vybrán jako pilot pro Aerotaxi v Holešově. Mohl si udělat zkoušky pro piloty na mezinárodní lety i na lety za ztížených povětrnostních podmínek. Pilotoval letadla L-200 Morava. Několik let létal pro rakouského podnikatele Maxe Sorgeho z Vídně do Innsbrucku a později i do jiných evropských měst pod hlavičkou slovenského Slov-Airu. „Kdy začalo jednání pana Sorgeho se Slov-Airem, nevím, ale nakonec bylo nachystáno osm kusů letadel L-200. V té době bylo nutné pro každý nepravidelný přeshraniční let přes železnou oponu vyřizovat povolení tři dny předem, ale panu Sorgemu se povedlo na ministerstvu zahraničí ČSSR i Rakouska vyřídit povolení, a tak se mohlo s těmito letadly Slov-Airu létat volně,“ popsal Bohuslav Bělík v článku „Provoz L-200 Morava v Rakousku“ na webu orlita.net.

Verbování tajnými službami

V Bratislavě, kam často létal, ho v té době oslovili tři muži z tajné služby a přemlouvali ho ke spolupráci. „Abych se tam a tam setkal s tím a tím a potom jim ty zprávy vozil, ale to jsem odmítl. Za 14 dní přišli za mnou Rakušáci a chtěli po mně přesně to samé. Já jsem říkal: ‚Taky ne.‘ Já jsem si dělal svoje. Já jsem chtěl létat, a ne dělat kraviny, protože to bylo tak všechno prošpikované, že by o mně stejně věděli, protože každý krok byl hlídaný. Kupodivu jak v Rakousku našimi, tak i Rakušákem to bylo pořád hlídané.“ Odmítnutí spolupráce v květnu 1958 potvrzuje i dokument z Archivu bezpečnostních složek, který je uložen v Dodatečných materiálech. 

Ve 45 letech nechtěl dále pokračovat v kariéře pilota. Měl přejít na velká letadla, ale to by byl dlouhé dny bez rodiny. Využil v tom čase mimořádné možnosti a odešel do důchodu. „Nebyl jsem z těch, abych kašlal na rodinu kvůli penězům.“ 

Členem komunistické strany

Bohuslav Bělík byl, stejně jako jeho rodiče, členem komunistické strany. Vypráví, že ještě když byl na střední škole „přišli tři lidi a řekli: ‚Ten a ten, dostali jste naši největší důvěru a jste kandidáty komunistické strany.‘ Otevřenou hubu, protože kdybych řekl, že ne, tak mě vyhodí ze školy. Vydržel jsem až do revoluce v roce 1989, kdy jsem vystoupil. Nemělo cenu dříve, kvůli klukům [synům], protože by se nedostali dál do školy, tak jsem byl potichu. 95 procent lidí bylo u komunistů, pět procent byli komunisti. Nemělo cenu se stavět na zadní, protože by kluci nedostudovali.“ 

Do roku 1989 pracoval Bohuslav Bělík jako technolog v Okresním průmyslovém podniku v Gottwaldově. Sametovou revoluci pociťoval jako úlevu: „Protože jsem byl jeden z těch, který byl u komunistů, ale ne komunista.“ Po převratu, už jako důchodce, pomáhal s privatizací podniku. Ten byl rozdělen na jednotlivé soukromé výrobny a ty se vrátily původním majitelům.

V době natáčení v lednu 2025 bydlel Bohuslav Bělík ve svém bytě ve Zlíně.