"Pak jsme vjeli do té země a přijeli jsme od západu do Brna. Měli jsme domluvený sraz s příbuznými, bratranci a tetou, v hotelu Grand u nádraží. A jeli jsme tam. Něco jako mapy měst v té době moc neexistovalo, ani žádný navigační systém. Říkal jsem si, že se tam nějak dostaneme, protože nádraží je takové centrální místo. A pak mi otec říká - 'Teď odbočíš doleva, teď odbočíš doprava.' Já říkám - 'Povídej, jak to, že se tady tak dobře vyznáš? Bydlíš v tomhle městě?' On se samozřejmě smál. Řekl - 'Vůbec nic se nezměnilo. Vypadá to tu stejně, jako když jsem odjížděl.' Pak jsme se potkali v hotelu Grand, poobědvali jsme s nimi a pak otec řekl - 'Tak teď bych chtěl jet do Líšně.' A když se jede od Grand hotelu do Líšně, tak se jede do kopce a pak dolů a pak zase nahoru a pak až úplně dolů. A jak jedeme nahoru, tak můj otec říká - 'Když budeme nahoře a podíváš se dolů do údolí, tak tam začíná panství rodiny Belcredi.' A když jsme nahoře a díváme se dolů, otec říká - 'Proboha, co se to tady stalo?' Tam byl jeden obytný blok, takové ty typické komunistické paneláky, jeden vedle druhého."
"Myslím, že to bylo ve Vídni, u mého dědečka. V určitém okamžiku mu dovolili vycestovat a bydlel pak u mých prarodičů. Můj první dojem z něj byl, že to nebyl zdravý člověk. Kouřil jednu od druhé, což v tom věku samozřejmě zanechává negativní dojem. Nebyl jsem však schopen s ním pořádně komunikovat, prarodiče mezi sebou mluvili hlavně česky a byli rádi, že svého nejstaršího syna zase vidí. Nebyl jsem schopen s ním navázat žádnou skutečnou komunikaci, což byla samozřejmě škoda. Je třeba také pochopit situaci. Byl rád, že se odtamtud dostal, byl určitě pod dohledem, samozřejmě musel podepsat nejrůznější reversy, aby se vůbec dostal ven. A ještě na jednu věc si vzpomínám - na ty proslulé tuzexové bony. Komunisté zorganizovali takový obchod, Tuzex, kde se za tyto bony daly koupit potraviny a různé věci. A ty tuzexové poukázky se kupovaly v zahraničí, otec vzal německé marky a koupil za ně tuzexové bony, dal je do obálky a poslal je bratrovi a takhle rodina podporovala syna a bratra v Čechách v jeho živobytí."
"Existuje slavný telegram Heydricha Himmlerovi, v němž Heydrich sděluje Himmlerovi přibližně asi tohle: V zájmu pokračování našich snah o přesídlení zasloužilých Němců na Východ doporučuji úplné vyvlastnění a vyhlazení následujících rodin. A všechna jména těch rodin jsou tam uvedena, včetně rodiny Belcredi. A něco v tomto smyslu: Žádám o povolení nebo zmocnění k provedení tohoto úkonu. A tento dopis posílá Heydrich několik dní předtím, než ho zabili. Takže jinými slovy, dějiny jsou někdy velmi... Rozhoduje se během několika okamžiků i o osobním osudu, během několika vteřin. Protože kdyby nebylo atentátu, Heydrich by to vyvlastnění a vyhlazení těch rodin dotáhl do konce a já bych tady dneska neseděl."
Richard Alain Belcredi se narodil 8. května 1953 v Mnichově a žije ve Vídni, hodně času ale tráví na zámku Brodek u Prostějova, který jeho otec získal po roce 1989 v restituci. Syn Richarda Belcrediho, uprchlíka před komunismem, novináře Svobodné Evropy, organizátora zahraniční pomoci a pozdějšího československého velvyslance ve Švýcarsku uznává, že s postupujícím věkem cítí rodinné kořeny na Moravě stále silněji. V příběhu jeho rodiny se odráží historie české šlechty v jí nepříznivě nakloněném dvacátém století, včetně nacismu, poválečného odsunu a emigrace po roce 1948, stejně jako poválečný návrat a částečná majetková restituce, která se ale netýkala všech rodin. Po smrti svého otce v roce 2015 se stal hlavním správcem zámku Brodek u Prostějova.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
