Otta Bednářová

„Jednou se stalo, že mě přepadli policajti a řekli mi… přišli tam ty zelený, to nebyli estébáci, ale normální policajti, takže ty měli možnost nás všechny lidi oslovit a poručit, co máme dělat. Tak mi řekl: ‚Nastupte si tady do toho auta.‘ Já jsem říkala: ‚A z jakýho důvodu?‘ – ‚No, to poznáte.‘ Prostě jsem tam musela nastoupit. Já jsem měla v tašce plno těch věcí, který byly rozepsaný a který jsem chtěla dát Jiřině Šiklový a ještě dalším lidem, pro který jsem to rozepisovala. Teď jsem z toho byla vyděšená, protože jsem se bála, co se bude dít, až… Ptala jsem se, kam mě vezou, to mně neodpověděl samozřejmě nikdo nic. Já jsem si řekla, že tomu musím zabránit, a pohotově jsem řekla: ‚Ale já musím nejdřív do Ústavu pro matku a dítě v Podolí, jinak mně bude špatně a zhroutím se. Musím tam dostat injekci.‘ To jsem si vymyslela, nebyla to pravda. Ale tak on mě tam, když jsem takhle naléhala, tak mě tam nakonec teda odvezl. Šel se mnou po schodech a až k tý ordinaci, dál už nešel. Já jsem zaťukala a on se tam hrnul se mnou a já jsem říkala: ‚No sem snad nepůjdete?!‘ A tak jsem ho odrazila a zavřela dveře. Byla jsem vevnitř a byla tam sestřička, doktorka tam nebyla. Sestře jsem říkala: ‚Sestřičko, prosím vás, tady je policajt a ty mě seberou. Já mám plnou tašku věcí a nemůžu s tím dál jít, oni by mě sebrali a ještě bych měla z toho hrozný nepříjemnosti.‘ Ona vzala tu tašku a chrstla to takhle pod kanape a pod takovou skříňku, kterou tam měli. Píchla mi injekci a zalepila mi to.“

„To jsem právě v tý době po revoluci, v tom okamžení, kdy se změnil režim tady, tak mi připadalo, že moje rodina je bohatá a že ty lidi jsou chudý vedle nás. Tak jsem začala inklinovat k dělnictvu a bylo mi to trapný, že mám školu. Tak jsem se přihlásila do ČKD a chtěla jsem pracovat tam, abych měla přístup k dělnický třídě a abych tohle nějak vzala zasvý, abych se přizpůsobila těm lidem.“