Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bechyňák (* 1952)

• narodil se 7. listopadu 1952

• rodina praktikovala katolickou víru i v letech komunistické diktatury

• v roce 1968 byl u zakládání vysočanského skautského oddílu

• celý život odmítal vstoupit do SSM i KSČM

• vedle vlastních potomků vychoval tři děti v pěstounské péči

Petr Bechyňák se narodil 7. listopadu 1952 v Praze. Kvůli tomu, že byl jeho o rok mladší bratr Pavel vážně nemocný, vyrůstal několik let u své babičky v Horních Počernicích. Když se Pavlův stav zlepšil, vrátil se Petr natrvalo k rodičům. Časem přibyl ještě bratr Vlastislav a sestra Alena.

Bechyňákovi bydleli v pražských Vysočanech, poblíž dnešní stanice metra. „Tam se mi moc líbilo, tam jsem hrál kuličky. Veškerý víkendy a prakticky celý prázdniny jsme trávili v Horních Počernicích.“ V roce 1964 byli ze svého bytu vyplaceni a celá sedmičlenná rodina se musela přestěhovat do dvoupokojového bytu na Balabence.

Cvič pořádně, kostelníku!

Petr už odmala vnímal, že vztah jeho rodiny ke komunistickému režimu není vůbec pozitivní. Jeho děda býval řezníkem, tedy živnostníkem. „Za války se s babičkou živili škvařením sádla a jeho prodejem a rozvozem. Někdy legálním, někdy ilegálním, aby fašisti a Němci nevěděli.“ Po válce pak prarodiče stihl stejný osud jako další živnostníky, a totiž jejich živnost byla zrušená, což mělo dopad na celou rodinu. Petrův otec mohl jít pracovat jen do fabriky, a tak se vyučil elektrikářem a pracoval v letňanské Avii. To ale následně zase, trochu paradoxně, pomohlo Petrovi. „Já jsem to na to konto, protože jsem měl otce dělníka, dotáhl na vysokou školu.“

Celá rodina Bechyňákových navíc byla věřící. „Všichni jsme věřící, katolíci. Já jsem začal zhruba od šesti let ministrantovat v kostele. Naši nás docela pravidelně přihlašovali na náboženství. To byl ve škole nepovinnej předmět a já si pamatuji, když už jsem rozum bral, v devátý třídě, to jsme chodili do školy na Balabence. Ředitel měl jenom čtyři přihlášky na náboženství, a sice od nás, od Bechyňáků. Co jsme si od něj užili, co si rodiče užili od něj, těžko si představit. Mě měl třeba na tělocvik, a i když jsem v tý době nebyl nijak zvlášť nemotornej, tak na mě pořád pokřikoval: ‚Cvič pořádně, kostelníku!‘ My sourozenci jsme byli ve škole jako černé ovce, a tak si nás děti dobíraly.“

S prospěchem ale neměl pamětník ve škole žádný problém. „Měl jsem slušnej prospěch s tím, že jsem se prakticky neučil.“ Základní školu vychodil v roce 1968 a snadno se dostal na průmyslovou školu do Ječné ulice, „což byla tenkrát prestižní škola“.

Povídalo se, že jednotka dočasnosti je jeden furt

V roce 1968 byl Petr u zakládání vysočanského skautského oddílu, ale skautovat vlastně začal už o pět let dříve. „My jsme v podstatě skautovali někdy od roku třiašedesát. Partu malejch ministrantů od Krista Krále ve Vysočanech si vzal na starosti pan inženýr architekt Oliva a svolával nás do sakristie, kde jsme se jednou za čtrnáct dní scházeli, v sobotu odpoledne, protože v sobotu byla kratší pracovní doba i kratší škola. A odpoledne nás zkoušel z toho, co se má odpovídat při mši. A druhá část, ta byla o moc zábavnější, protože jsme hráli všelijaký hry, a když se tak podívám zpětně, v podstatě jsme skautovali.“ Veškerý čas ale trávili v uzavřené sakristii, aby se na jejich aktivity nepřišlo.

Ven se společně odvážili až při rozvolnění poměrů během roku 1968. A to k nim Robin, tedy pan Oliva, přivedl i Kima. „Představil ho jako starýho zálesáka a skauta. A že nás Kim, tedy Petr Maišaidr, společně povede s Robinem a že založíme skautskej oddíl. Někdy v květnu jsme byli na zakládající výpravě, kde vzniknul náš skautskej oddíl. Pak jsme byli na táboře v Třeboníně, a když jsme se vrátili, tak asi tři dny poté přijeli Rusáci.“

V době invaze byl pamětník už zase u své babičky v Horních Počernicích. „Tady se nedělo nic, občas projela kolona nákladních aut, tanky prakticky vůbec. Do Prahy mě naši nepustili, ani jsem o to nejevil zájem.“ Vybavuje si ale vysílání nepřátelského rozhlasu Vltava a také to, jak Češi vysílali z různých míst. „Tak se vysílalo třeba z Tesly Hloubětín, kde jsem pak jedenáct let pracoval. Tesla vyráběla vysílače a místo toho, aby to pustili do provozní ladičky vysílače, tak se to pustilo do normální antény.“ Petr také vzpomíná, jak se hned po invazi začalo zpochybňovat tvrzení, že jsou vojska na území Československa pouze dočasně. „Hned se začalo povídat o tom, že jednotka dočasnosti je jeden furt.“

Zůstali jsme dva, kteří do SSM nevstoupili

Na průmyslové škole se Petrovi moc líbilo, ale zároveň už sledoval, jak se mění poměry a „přitahujou ozubený kola, mezi kterýma nás chtěli mlít“. Když chodil do třeťáku, přišel na školu syn Milouše Jakeše s tím, že ve škole zavede pořádek, a začal tím, že všichni musí vstoupit do Socialistického svazu mládeže, a kdo nevstoupí, tak neodmaturuje. „Moji spolužáci se tomu velmi smáli až tak do března sedmdesát dva, v červnu jsme měli maturovat, a v březnu všichni houfně hupsli do SSM, dva z nich rovnou do KSČ. A zůstali jsme dva, kteří jsme do SSM nevstoupili. Přesto jsme odmaturovali, oba velmi dobře.“

Po střední škole nastoupil pamětník na vysokou školu, kde dostal nabídku, aby si společně s inženýrstvím udělal i kandidaturu nebo aby školu dokončil v kratší době, tedy během čtyř let. „Já jsem si vybral dokončit školu za čtyři roky, protože kandidatura byla spojena s tím, že člověk musel vstoupit do KSČ. Takže moje volba byla jasná.“ V roce 1976 Petr promoval.

Během studia na vysoké škole se také Petr, v roce 1975, oženil. „Na tuhle dobu moc rádi vzpomínáme – bylo málo peněz a hodně srandy.“ Se svou budoucí ženou se seznámil ve skautském oddíle, po roce 1968 se totiž scházeli dál, ale tajně a bez klubovny. „Poměrně dost se podařilo, že se tam lidi poženili, povdávali mezi sebou a bylo nám spolu fajn. Všichni byli věřící, kteří chodili pravidelně do kostela a praktikovali svoji víru.“ Jejich společenství pomohlo i to, že začátkem sedmdesátých let byl do Hloubětína přesunut kněz Stanislav Prokop. „Za trest, že ve Slaným se mu rozbujela parta mladejch lidí v jeho kostele a za jeho přičinění. Po několika měsících jsme ho pozvali do naší party a fungovali jsme tak mnoho let.“

Nesdílím váš světový názor, jsem věřící člověk a věřícím člověkem míním zůstat

S rozrůstající se rodinou začal pamětník s manželkou řešit i to, že by potřebovali vlastní bydlení. „Za každý narozený dítě dva body, za členství ve straně deset bodů a za členství v milici dvacet bodů. Říkal jsem si, že budu muset mít patnáct dětí, abych to vyrovnal.“ Byt nakonec ale Bechyňákovi dostali, ale jen díky tomu, že Petr podepsal „ponižující dekret – říkalo se tomu práce na dobu určitou. Že zůstanu v Tesle Hloubětín zaměstnaný dalších deset let a nebudu moct podat výpověď.“

V práci za ním po čase navíc přišel jeho vedoucí s tím, že by bylo potřeba, aby si přece jen kandidaturu udělal. „Já potřebuju, aby v mým týmu bylo hodně kandidatur, abych mohl dělat doktorát. K tomu je samozřejmě potřeba, abyste vstoupil do strany.“ Petr se nejdříve vymluvil na blízké stěhování a narození druhého dítěte, a tak měl na chvíli klid. Podruhé za ním ale přišli už rovnou s přihláškou. „Říkal jsem, že to je nějaký omyl.“ Hned ten den mu ale bylo vzkázáno, aby se za vedoucím zastavil. „Říkal jsem mu: ‚Víte, pane inženýre, já nesdílím váš světový názor, já jsem věřící člověk a věřícím člověkem míním zůstat.‘ Měl jsem srdce až v kalhotách a čekal jsem, co na to bude říkat. A on na to říkal: ‚Aha, tak víte co, ke mně do kanceláře už nemusíte, ale hlavně nikomu to neříkejte.‘“

Petr tak sice nemusel vstoupit do komunistické strany, ale ani nedostal přidáno. „Po deseti letech jsem měl pořád nástupní plat a nemohl jsem odejít, protože jsem byl vázaný tím bytem.“ Přesto vymyslel způsob, jak z Tesly odejít, a sice pro „neplnění povinností ze strany organizace“. V laboratoři, kterou měl na starosti, byly totiž ulámané kolíky v zásuvkách a ani po jeho oficiální žádosti to nebylo spraveno. „Říkal jsem, že jsem jako šéf laborky žádal, aby to někdo napravil, a dosud se to nestalo. A že na to mám svědka, že v době podání výpovědi tam ty kolíky nebyly. Sklapli a přišli za mnou s prosíkem, jestli bych nevzal výpověď zpátky a nepodepsal výpověď dohodou. Že kdybych odešel na porušování pracovní kázně, tak by to pro ně mělo velký důsledky.“  

Poté pamětník nastoupil do výzkumného projektu Chemoprojektu v Satalicích, ze kterého ale po pár letech také odešel – opět mu nechtěli zvýšit plat kvůli tomu, že nechtěl vstoupit do KSČ. Jeho posledním místem předtím, než začal v devadesátých letech podnikat, byla Kovoslužba. Tam měl na starosti na tehdejší dobu velmi zajímavé projekty, třeba inovaci zabezpečení atomového reaktoru v Řeži.

Na sametovou revoluci vzpomíná hlavně jako na revoluci v „našich hlavách“. „Jakmile jsme slyšeli o zmlácení našich dětí na Národní třídě, tak se ve mně vnitřně něco zlomilo a řekl jsem si: ‚Tak dost, proti tomu se musíme postavit!‘ A postavili jsme se.“ Hned se také začal politicky angažovat v řadách Občanského fóra.

Se svou manželkou vychoval Petr sedm dětí – čtyři vlastní a tři v pěstounské péči. Dnes spolu všechny děti velmi dobře vycházejí a pamětník je už osmnáctinásobným dědečkem. Celou velkou rodinu se mu dařilo uživit i díky tomu, že od devadesátých let úspěšně podniká a nyní v jeho firmě pracují i jeho děti.

Dnešní mladé generaci radí, aby zkoumala historii a dbala na své čisté svědomí, které jim nikdo nemůže vzít ani dát. „A abyste táhli rovně a nemuseli jste se stydět za to, co děláte, aby to, co děláte, vás bavilo a aby to bylo přínosný pro ostatní.“