Petr Bechyňák

„Já jsem nastoupil na průmyslovku v roce 68, takže tam to bylo supr. Ale už na průmce jsem viděl, jak se postupně přitahujou, přitahujou takový ty ozubený kola, mezi kterýma nás chtěli mlít. Například když jsem chodil do třeťáku, to znamená zřejmě v sedmdesátým prvním, k nám na průmku přišel syn Milouše Jakeše, mladej Jakeš, a začal tam dělat pořádek. Začal propagovat Socialistickej svaz mládeže a najednou bylo řečeno, že kdo nebude ve Svazu mládeže, tak neodmaturuje. Což je dosti, dosti komplikovaná záležitost. Nicméně moji spolužáci se tomu velmi vehementně smáli až tak do března 72, to jsme měli, že jo, v červnu jsme maturovali a v březnu všichni houfně hupsli do SSM, dva z nich rovnou do KSČ. A zůstali jsme dva, s Jirkou Culkou, kteří jsme do SSM nevstoupili. Přesto jsme odmaturovali, oba velmi dobře.“

„Naši, děda s babičkou, táta s mámou i my všichni jsme věřící, katolíci. Já jsem začal zhruba od šesti let ministrantovat v kostele. A naši nás docela pravidelně přihlašovali na náboženství. To byl ve škole nepovinnej předmět a já si pamatuji, když už jsem rozum bral, v devátý třídě, to jsme chodili do školy na Balabence. Tam měl ředitel jenom čtyři přihlášky na náboženství, a sice od nás, od Bechyňáků. Co jsme si od něj užili, co si rodiče užili od něj, těžko si představit. Mě měl třeba na tělocvik, a i když jsem v tý době nebyl nijak zvlášť nemotornej a docela si myslím, že mně sportování šlo, tak na mě pořád pokřikoval. On špatně říkal ‚ř‘, takže na mě pokřikoval: ‚Cvič pofádně, kostelníku!‘ Ale to byla jenom jedna z toho. Samozřejmě, protože jsme byli jako černá ovce ve škole, tak si nás děti dobíraly. A můžu říct, že po čase se ta jejich averze změnila v kladnej přístup. Když jsme se potom po letech sešli, coby už starší, tak o tom, že jsme věřící a že jsme byli vždycky, mluvili docela s úctou.“