„Moje maminka měla sestru, která byla členkou Kongregace Školských sester de Notre Dame. Byla zpočátku v Horažďovicích, než odtud byly sestry odvezeny. Byla internovaná ve Varnsdorfu, kde pracovala v továrně na výrobu punčoch, a byla tam do roku 1956. V tom roce byly sestry propouštěny z továren, takže tetička přišla do Oseka u Duchcova. Měla tam na starosti skupinu mentálně postižených děvčat, o které se starala. Umožnila mi, abych tam za ní mohla přijít třeba na měsíc na prázdniny. Tam jsem se poprvé setkala se sestrami a poznala jsem jejich život a tam se zrodila první myšlenka, že jednou přijdu za tetičkou. To rozhodnutí bylo takové nepopsatelné, nedá se to vyjádřit, ale můžu to přirovnat ke dvěma lidem. Když třeba chlapec potká děvče a najednou cítí, že to bude žena jeho života. Já jsem v té době byla v kapli a cítila jsem něco podobného: Moje cesta bude tahle, budu patřit Pánubohu.“
„Sestrám bylo oznámeno, že musí skončit se svou učitelskou činností. To už věděly dopředu, nebylo to úplně náhlé. Měly i stanovené termíny, kdy se musí vystěhovat. Asi to bylo trochu mírnější než s těmi mužskými řády. Takže například Horažďovice se vystěhovaly v srpnu. Sestry nám to vyprávěly. Byl tam také takzvaný útulek, tedy jeden dům pro sestry, které byly nemocné. Takže osmdesát sanitek odváželo sestry do Javorníka, ostatní jely autobusy. Sestry potom byly nastěhovány do městských domů v Javorníku, některé šly do Štemplovce, kde byl zámeček, některé šly do Zlatých Hor, nejmladší sestry byly přesunuty do továren, například do Varnsdorfu nebo do Lánova či někam jinam. To byla nejmladší generace do třiceti let. Střední věk šel do Javorníka a ty nejstarší do Štemplovce a Vidnavy.“
„Rok 1968 byl rozhodující pro všechny řehole v tom, že mohly začít přijímat. Sestry, které musely opustit společenství, protože ještě nebyly oblečené jako novicky, a byly tedy osmnáct let mimo styk se sestrami, se teď mohly vrátit. Naše sestry v Javorníku, tyto sestry, které musely odejít, přijaly. Měly tam první takzvanou obláčku. Přišly v roce 1968, v roce 1969 byly oblékané jako novicky. Pak byla ještě jedna skupina v roce 1970 a v roce 1971 přišel zase zákaz – už se zase nesmělo přijímat. My jsme to ještě s mou spolusestrou Vlastou Zadákovou stihly. Já jsem přišla v březnu, ona v květnu v roce 1971. Naše matka generální Vlasta Ptáková nás oblékla. Už to byla ale tajná obláčka. Už jsme ten obřad nemohly mít veřejně v kostele. Ty sestry, které byly oblékány v roce 1970, ty měly obláčku ještě veřejnou, v místním kostele. V tom roce 1971 už nesměla být. Měly jsme to tedy tajně v kapli s tím, že nesmíme po celé dva roky nosit ten bílý závoj, ale budeme se oblékat jako ostatní sestry.“
„Co se týká počtu sester – odhadem nás bylo kolem padesáti v domě, který už byl generální mateřinec. Vstávalo se, jako se vstává dodnes – to je za pět minut tři čtvrtě na pět. Měly jsme půl hodinu na ranní hygienu a oblečení a ve čtvrt na šest začínaly modlitby. To znamená ranní chvály, rozjímání. Pak jsme chodily do kostela na mši svatou. Pak byla snídaně a ve tři čtvrtě na osm začínala práce. Pracovaly jsme v budově bývalého soudu, kde byly dílny. Tam jsme pracovaly od tři čtvrtě na osm do tři čtvrtě na dvanáct, pak byla pauza na oběd a od tři čtvrtě na jednu do tři čtvrtě na pět byla zase pracovní doba. Šilo se, vyšívalo... kdo měl jaké schopnosti. Některé sestry byly opravdu velmi zručné, některé byly i malířky, některé vyšívaly ručně nebo na stroji a většina šila. V pět večer jsme měly zase večerní modlitbu, večerní chvály, půl hodiny rozjímání, večeře a pak jsme mívaly společné večery. Závěr dne byl v půl deváté.“
„Můžeme to přirovnat k zasnoubení, i když prsten dostáváme při Věčných slibech. Zasnoubení to v podstatě je s tím, že se projde zkušební dobou, aby se ověřilo a potvrdilo, že je člověk opravdu svobodně rozhodnutý, třeba i před těmi Věčnými sliby, že jeho povolání je pevné." - "Věčné sliby, to je tedy něco jako vstup do manželství s Ježíšem Kristem?" - "Definitivně ano. Není šance to ukončit, jedině v případě, že si sestra požádá o dispenz do Říma.“
„Byla to právě výchova a vyučování. Dříve to bylo zaměřeno jen na chudé dívky, všeobecné vzdělávání. Dostala to do vínku kongregace od prvopočátku, který vnímal náš zakladatel jako potřebný. Stejně tak to bylo ve Francii v té době, kdy vznikla Kongregace Školských sester de Notre Dame, které se dříve jmenovaly kanovničky. Ty se také původně začaly věnovat dívkám, které byly opuštěné. Dříve se totiž většinou vzdělávali jen chlapci. Chudým dívkám se řádové sestry věnovaly z toho důvodu, aby založily dobré rodiny, aby byly dobrými matkami a aby společnost dostala správný charakter.“
„I od nás byly vypraveny dva autobusy, jeden byl z Bílé Vody, k němu se připojila část sester z Javorníka, což byly naše sestry. Ta atmosféra byla úžasná." - "Vy jste tam byla?" - "Nebyla. Byla jsem s několika mladšími sestrami doma a ostatní sestry jely. Sdílely pak své zkušenosti a zážitky, které tam prožívaly. My jsme to ale prožívaly i s těmi lidmi, kteří nejeli. Byla to úžasná atmosféra radosti, cítily jsme volnost, která je před námi, i to, že teď máme přímluvkyni, která bude o náš národ také do určité míry dbát, když se k ní budeme obracet.“
Miloslava Miriam Baumruková se narodila 10. června 1949 v Klatovech do nábožensky založené zemědělské rodiny a vyrůstala se svým o rok mladším bratrem ve vesnici Střeziměř, kde její rodiče obhospodařovali rozsáhlé hospodářství. V roce 1958 byli donuceni vstoupit do JZD. Děti vychovávali prarodiče, kteří je přísně, ale laskavě vedli k životu podle katolické víry. Do páté třídy navštěvovala jednotřídku, kde se ještě nepovinně vyučovalo náboženství. Pamětnice vystudovala střední vzdělávací školu v Klatovech a poté v letech 1967-1969 nástavbu v oboru lékárnická laborantka. V tomto období se rozhodla vstoupit do Kongregace Školských sester de Notre Dame, s níž se seznámila díky své tetě Norbertě Cihlářové, která v ní působila jako řádová sestra. V roce 1971, kdy měla vstoupit do řádu jako novicka, byl vstup nových sester do řádů opět zakázán, a proto jí matka představená oblékla řeholní roucho tajně. Od roku 1971 žila s ostatními sestrami v Javorníku, po roce 1989 byl kongregaci vrácen dům v Hradci Králové, kam se přestěhovala v roce 1990.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
