Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Svatopluk Bauman (* 1940)

• narozen v Horoušanech 21. června 1940

• 29. prosince 1941 přistáli výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš poblíž jeho rodných Horoušan

• otec Břetislav Bauman je při obhlídce polí objevil ve starém pískovcovém lomu a donášel jim jídlo

• v červenci 1942 zatčen otec, v srpnu matka Emilie

• Svatopluk Bauman umístěn do někdejších Masarykových domovů do německého ústavu, kde žil až do konce války

• oba rodiče 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen

• po válce Svatopluka Baumana našel v ústavu dědeček z matčiny strany

• v roce 1962 dokončil Fakultu technologie paliv a vody a stal se z něj specializovaný vodárenský technik

• roku 1970 se oženil a má dvě děti

„Sedláci měli zvyk na Nový rok obejít svoje pole,“ vypráví Svatopluk Bauman. „Táta tam uviděl ve sněhu stopy a šel se podívat. Byla tam taková vylámaná jeskyně, kde se těžil pískovec. Oni říkali, že chtějí obnovit těžbu. Táta věděl, že je to hloupost, ale nějak se domluvili a pak jim tam nosil jídlo.“ Ti „oni“ schovaní v jeskyni byli parašutisté z operace Anthropoid – Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

Svatopluk Bauman se narodil 21. června 1940 v Horoušanech, číslo popisné 11. „Tenkrát se ještě do porodnice nechodilo,“ vypráví. První dva roky svého života prožil ve starém mlýně z roku 1604, ve kterém už se dávno nemlela mouka a jen se vyráběl šrot pro dobytek. Rodiče Břetislav a Emilie se společnými silami starali o 11 hektarů polí. Právě tehdy na Nový rok roku 1942, když Břetislav narazil na parašutisty s úkolem zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, si podepsali ortel smrti.

Horoušany, Nehvizdy a Jirny

Gabčík s Kubišem provedli výsadek do protektorátu po půlnoci 29. prosince 1941. Původní plán byl seskočit v Ejpovicích u Plzně, nakonec však přistáli o celých 100 kilometrů jinde – poblíž hřbitova obce Nehvizdy. A od Nehvizd byly Horoušany, kde bydleli Baumanovi, vzdálené pouhé tři kilometry. Parašutisté se následně několik dní ukrývali v trojúhelníku mezi Horoušany, Nehvizdy a Jirny, odkud se podle původního plánu přesunuli do Plzně a později do Prahy, kde nakonec 27. května 1942 v zatáčce tehdejší Kirchmayerovy třídy (dnes Zelenkova v ohybu do ulice V Holešovičkách) provedli atentát, na jehož následky Heydrich o devět dní později zemřel. Nacistické velení šílelo, atentátníky se nedařilo polapit. Až 16. července udal rotný Karel Čurda, konfident gestapa, Němcům jmenný seznam všech spolupracovníků operace Anthropoid, jejichž identitu znal.

Pečkárna

„Tatínka sebrali v červenci 1942, no a mě s maminkou v srpnu. A od té doby jsem je vlastně nikdy neviděl,“ shrnuje Svatopluk Bauman, kterého tehdy jako dvouletého umístili nejprve do vily na Jenerálce v Divoké Šárce. Až později zjistil, že právě tam Němci shromáždili děti pomocníků operace Anthropoid. Svatoplukovy rodiče nejprve drželi v tzv. „Pečkárně“ (Petschkově paláci) na pražském Novém Městě, kde za války sídlilo gestapo. Do těchto míst se Svatopluk Bauman neodvážil až do svých 70 let. Když pak navštívil místnost, jíž se přezdívalo „Čtyřstovka“, kde zadržení čekali na dlouhých lavicích na výslech, nahlédl do jmenného seznamu položeného na stole. Kniha byla otevřena zrovna v místech, kde bylo v pravém horním rohu napsáno otcovo jméno. „Jenže tam bylo napsáno, že pocházel ze Sudet, to mě strašně zarazilo,“ dodává Svatopluk Bauman k momentu, který ho dovedl k sestavení rodinného rodokmenu. „To ty Němce muselo ještě víc štvát, že bývalý sudetský Němec se dal do holportu s výsadkáři,“ popisuje.

Poprava rodičů v Mauthausenu

Svatoplukův dědeček ještě jednou svého syna Břetislava z dálky zahlédl – Němci ho totiž z Pečkárny přivezli zpět do Horoušovic, aby jim ukázal, kde parašutisté zakopali padáky. Ty však byly naštěstí dostatečně hluboko a gestapo je tak nenašlo. „Nedejbože kdyby to vykopali, tak by to místo Lidic odnesly Nehvizdy,“ hodnotí s odstupem osmi desetiletí Svatopluk Bauman. Jeho otec pak putoval do Malé pevnosti Terezín. Ještě před zatčením maminky od něj přišel korespondenční lístek, jehož znění si Svatopluk Bauman pamatuje slovo od slova dodnes. Končil slovy „pozdravujte Milku“, tedy maminku Emilii. „A to vůbec netušil, že ona už je tam taky, na cele číslo 16,“ dodává pamětník. Dva měsíce nato, konkrétně 22. října 1942, už oba Svatoplukovy rodiče naložili do transportu z Terezína směrem Mauthausen. „Nevěděli, kam jedou, a nevěděli, že je německý soud v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti a do Mauthausenu jeli s poznámkou ‚návrat nežádoucí‘,“ vysvětluje Svatopluk Bauman tragické rodinné okolnosti, o nichž se dozvěděl až o mnoho let později. „Přijeli 24. října do Mauthausenu, a ještě to dopoledne byli zastřeleni. Ženské dopoledne, mužští odpoledne,“ dodává a osvětluje, jak díky bádání historika Jaroslava Čvančary v úmrtních listech časovaných po tříminutových intervalech zjistil, že jeho rodiče byli zastřeleni ranou do týla a nezemřeli tak v plynové komoře, jak se původně domníval.

Němci šli až za hrob

Německá msta se však nevyhnula ani dětem. „Němci šli až za hrob,“ dodává Svatopluk Bauman. Z vily Jenerálka v Divoké Šárce ho přesunuli do někdejších Masarykových domovů (dnes Thomayerova nemocnice v pražské Krči), přímo na oddělení kostní tuberkulózy: „Nás tam šoupli pravděpodobně, abychom se nakazili.“ Svatopluk Bauman také vzpomíná, že spolu s ním a dalšími dvěma či třemi převezenými z Jenerálky byly v Krči také čtyři lidické děti, jejichž matky byly ihned po porodu transportovány do koncentračního tábora Ravensbrück. Vypráví také o tom, jak jim „človíček ve skladnickém plášti“ hrával na housle, i jak mu jedna německá vychovatelka naplácala na holou. V nacistických ústavech strávil tři roky svého nejranějšího dětství. Právě tam se mu tvořily první vzpomínky. Vzpomínku na rodiče mu naopak ukradli nacisté, a kromě pár fotografií, matkou vyšívaného kapesníčku z Terezína a o mnoho let později nalezeného otcova snubního prstenu si tak na ně nepamatuje.

Sváťo, půjdeš se mnou?

Pár dní po konci druhé světové války zůstali v ústavu v Krči už jen poslední dva chlapci, když ho po mnoha letech pátrání našel dědeček z matčiny strany. Právě svého tchána totiž Svatoplukův otec poprosil o pomoc se synem, když se věci ohledně atentátu na Heydricha zvrtnou. „Tatínek cítil, že je zle,“ vzpomíná na prosbu, která mu zajistila po válce domov. Svatopluk neuměl česky, dědeček ho tak vyzvedl bryčkou a zeptal se ho: „Svata, kommst du mit mir?“ (Sváťo, půjdeš se mnou?) Svatopluk samozřejmě souhlasil, ani na vteřinu nezaváhal, byť pro něj dědeček byl prakticky cizí člověk.

Děcko to nevnímá

Své útlé roky v německých institucích neumí Svatopluk Bauman emocionálně vyhodnotit: „Víte, děcko to nevnímá. Snaží se to překousnout, přežít,“ popisuje. Současně však dodává nuance, které ho ovlivnily na celý život, jako například to, že mu nevadí vroucí polévka. Přesně od té chvíle, kdy tehdy za války příliš vyčkával, než mu vychladne, a „ten, co seděl vedle mě, mi to snědl a já neměl nic“. I s babičkou a dědou žili velmi skromný život. „Ráno bylo černé kafe z melty a chleba, a k večeři bílé kafe z melty,“ vzpomíná, ale jedním dechem dodává, že měl s nimi náramně krásné dětství. Během roku se naučil česky, nastoupil do školy a ve studiu pokračoval až na vysokoškolské studium Fakulty technologie paliv a vody, které ukončil roku 1962. Celý život pak pracoval jako specializovaný vodárenský technolog. S režimem neměl větší problémy, avšak jeho nesouhlas s pracovním zařazením na ministerstvu vnitra, kam mu přišla povinná umístěnka po absolutoriu vysoké školy, a později i taktně vyjádřený nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy ho v profesním životě lehce potrápily. Do komunistické strany vstoupil na pouhé dva roky – roku 1968 svou stranickou legitimaci odevzdal. „Soudruzi usoudili, že nemůžu dělat vedoucího úpravny a dali mi jen pozici technologa, abych svými oportunistickými názory nemohl ovlivňovat své podřízené,“ směje se Svatopluk Bauman paradoxům tehdejší doby, byť sám přiznává: „Věděl jsem, že se člověk ozvat moc nemůže, protože co by to znamenalo? Děti by se nedostaly do školy, člověk by se nedostal na místo, já jsem měl rád tu vodařinu. Byl jsem rád, když přišel devětaosmdesátý,“ hodnotí zpětně.

Bylo to nutné

Na otázku, jaký má vztah k Němcům, odpovídá: „Ambivalentní.“ A vztah k Rusům? „Jsou to velkopanští ultranacionalisté.“ – Takové je Svatoplukovo hodnocení dvou národů, které do jeho života zasáhly, v několika málo slovech. Jen o operaci Anthropoid se k závěru rozhovoru ještě rozpovídá obšírněji. „Jisté je, že to odnesla fůra lidí. Na druhou stranu, Heydrich by v tom pokračoval. A když ne on, tak někdo jiný,“ hodnotí a dodává: „Já si myslím, že to bylo nutné.“ Stejně tak se rozpovídá ohledně své vize dnešní doby: „Zvykli jsme si na luxus proti tomu, co jsme zažívali po válce. Kdo z nás by si řekl, že by mohl jet do Thajska nebo na Maledivy. Ale nicméně jsme se měli neskonale líp. A dneska se budeme mít určitě hůř a je potřeba se s tím vyrovnat. A je potřeba si říct, že musíme ten opasek utáhnout,“ uzavírá Svatopluk Bauman.