Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Svatopluk Bauman (* 1940)

• narozen v Horoušanech 21. června 1940

• 29. prosince 1941 přistáli výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš poblíž jeho rodných Horoušan

• otec Břetislav Bauman je při obhlídce polí objevil ve starém pískovcovém lomu a donášel jim jídlo

• v červenci 1942 zatčen otec, v srpnu matka Emilie

• Svatopluk Bauman umístěn do někdejších Masarykových domovů do německého ústavu, kde žil až do konce války

• oba rodiče 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen

• po válce Svatopluka Baumana našel v ústavu dědeček z matčiny strany

• v roce 1962 dokončil Fakultu technologie paliv a vody a stal se z něj specializovaný vodárenský technik

• roku 1970 se oženil a má dvě děti

Výsadkáři z Anthropoidu

Svatopluk Bauman pochází z mlynářské rodiny. Narodil se 21. června 1940 ve Vyšehořovicích. Jejich mlýn se nacházel v Horoušanech nedaleko východním směrem od Prahy. Otec Břetislav šel podle sedláckého zvyku na Nový rok 1942 obhlédnout pole. Ve sněhu ho zaujaly stopy a díky nim se dostal do kontaktu se skrývajícími se členy parašutistické skupiny Antropoid – Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří seskočili v noci na 29. prosince 1941 poblíž nedalekých Nehvizd. Odjeli na své záchytné adresy nejdříve v Rakovníku a pak v Praze. Následně se museli k Nehvizdům vrátit pro schovaný materiál.

Rodina Baumanových nabídla, že ho mohou ukrýt ve stodole. Materiál byl poté postupně odvážen do Prahy. Poté nabídl pamětníkův otec odvoz i jim. Podle vzpomínek sousedů je nejpravděpodobnější verze taková: Horoušany leží mezi dvěma vlakovými zastávkami – Mstěticemi a Úvaly. Mstětice je jen malá zastávka, a tak by výsadkáři byli nápadní. V bryčce je otec odvážel do Úval, ze kterých do Prahy jezdilo více lidí.

I přes snahu zamést za sebou veškeré stopy po seskoku, nakonec museli parašutistům pomoci i místní. Zbraně, munice a další materiál se ve stodole našly ještě několik desítek let poté, když ji bouralo místní JZD.

Zatýkání

Svatopluk Bauman si nepamatuje, zda se jeho rodiče po odjezdu parašutistů dále angažovali v odbojové činnosti. Vpodvečer 15. července 1942 byl ale zatčen otec a v srpnu si gestapo přijelo pro matku a malého Svatopluka. Matka po otcově zatčení jela do Prahy, aby mu předala do vazby nějaké oblečení a další nezbytnosti. On tam ale již nebyl, jelikož s gestapem musel jet do Horoušan kvůli nějaké obhlídce. Nevěstilo to nic dobrého a doma si mysleli, že je na tom špatně, což se bohužel potvrdilo.

Po zatčení matky byli rodiče transportováni do Terezína. Ještě na podzim 1942 přišel od otce strýci dopis, který popisoval, že se má dobře, prosil o peníze, jejichž množství bylo stanoveno nejvýše na sto korun měsíčně, a také o pracovní boty. Poté přišlo jen strohé konstatování, že se již v táboře nenachází. Svatopluk Bauman rodiče už nikdy neviděl. Byli popraveni 24. října spolu s dalšími zatčenými českými odbojáři jako pomsta za atentát na Heydricha.

Sirotek

Samotný pamětník byl transportován na konci léta 1942 na pražský zámeček Jenerálka, kde Němci internovali děti zatčených odbojářů. Tam se o sebe většinou starali sourozenci, ty však Svatopluk Bauman na Jenerálce neměl. Byl malý, a tak byl odvezen do městského domova péče o mládež. Pamětník se dostal do Masarykových domovů, dnešní Thomayerovy nemocnice v pražské Krči, za války vojenské německé nemocnice. Celkem zde bylo asi sedmnáct dětí s podobným osudem. Byly na oddělení s nemocnými tuberkulózou a kvůli tomu některé z nich zemřely.

Z tohoto pobytu již má Svatopluk Bauman několik vzpomínek: „Když už mně možná táhlo na pátý rok, tak si pamatuji minimálně čtyři věci. První věc. V rohu tam bylo umyvadlo a vím, že mi tam jedna Němka dala na holou, naplácala. Víc nevím, ale to si pamatuji stoprocentně. Pak si pamatuji, že v protějším rohu, křížem, byl stupínek jako ve třídě. Tam byla skříň. Přišel tam občas chlapík neurčitého věku v takovém skladnickém plášti a z té skříně vytáhl housle a hrával nám na housle. Pak si pamatuji, že jsme chodívali po obědě na balkon ležet. My jsme koukali z těch balkonů dolů. Tam byli váleční invalidi. Tomu vzali ruku, tomu nohu. Oni měli asi pyžama, bylo to pruhované. Protože když mě děda v pětačtyřicátém přivezl domů, to tam přijel, vlaky ještě ani nejezdily, přijel s bryčkou a povídá: ‚Svata, kommst du mit mir?‘ Já řekl: ‚Ja.‘ Přijeli jsme domů a babička mi chtěla navlíknout pyžamo. Já když viděl ty pruhované hadry, tak jsem vyskočil přízemním oknem a honili mě po návsi. Babička mi pak musela ušít kytičkovanou noční košili.“ Dále si Svatopluk Bauman pamatuje nálet a úprk do krytu v roce 1945.

Pamětník tedy od svých dvou let vyrůstal bez rodičů a po návratu do normálního života uměl jen německy. Domluvil se tak se svým dědečkem, který ještě za rakousko-uherské monarchie v Rakousku pracoval, a strýcem, jenž byl totálně nasazený na území Německa. Nicméně válka nutila rodinu spíše zapomenout na to, co se stalo, a tak se ani německy nemluvilo. Svatopluk Bauman se musel během roku naučit česky, aby mohl jít do školy. Byl vychováván matčinými rodiči, o to je poprosil již otec v období po atentátu na Heydricha, kdy věděl, že zatčení může přijít každou chvíli. Prarodiče vlastnili restauraci v Horoušanech. Po válce se objevovaly zprávy, že se někdo z koncentračních táborů vrátil, a zejména v období Vánoc pamětník snil o tom, že i on bude mít štěstí a rodiče se objeví ve dveřích.

V roce 1947 se rozhodli prarodiče Svatopluka Baumana restauraci prodat. Mysleli si, že budou žít ze získaných peněz a budou se věnovat výchově svého vnuka, jenže měnová reforma v roce 1953 je připravila o většinu úspor.

Postupem času chtěl pamětník zjistit o svých raných letech a osudu rodičů víc. Podařilo se mu sejít se s Igorem Pleskotem, také jedním z internovaných takzvaných svatobořických dětí, který mu pomáhal rekonstruovat jeho rané dětství.

Svatopluk Bauman dokáže i přes svůj nelehký osud o minulosti své rodiny a válečných letech otevřeně mluvit. Disponuje mnoha zajímavými dokumenty o své rodině, které poutavě představuje.