Jiří Bauer

„Jmenuji se Jiří Bauer a narodil jsem se v Praze. Protože jsem byl od útlého mládí nemocný, tak otec, který byl dentista a měl svoji praxi v Praze-Podolí, kvůli mně rozhodl, že se přestěhujeme na venkov k Mladé Boleslavi. Takže já jsem prožil svoje dětství a mládí v Bezně u Mladé Boleslavi. Tady jsem chodil do obecné školy, tady jsem se také seznámil s náboženstvím Církve československé.“

„To byly těžké doby. Přišel jsem jednou ze šachty domů, naobědval jsem se a někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a tam stál člověk, který špatně mluvil česky, a povídá mi: ‚Věřte mi, to je dům, ve kterém jsme bydleli a museli jsme ho opustit. My jsme narychlo utekli a na půdě u komína jsme si ukryli poklad. Já vím přesně, kde to je. Nemáte něco, že bychom tam ty prkna odloupli, že bych si ho vzal.‘ Tak mu povídám, že se tam půjdeme podívat. Přišli jsme nahoru ke komínu a on: ‚Tady je to, tady je to. Prosím vás, přineste sekyru nebo něco.‘ Tak jdu dolů pro sekyru a manželka proti mně, jako kdyby něco tušila. A já slyším: ‚To je fízl!‘ Tak jsem okamžitě telefonoval na SNB, že máme doma špiona. Asi během tří minut u nás bylo plné auto esenbáků. Moje manželka s ním scházela dolů, otevřely se dveře a já slyším, jak oni mu říkají: ‚Ty vole, tys nám to ale pěkně zavařil.‘ To se událo v době normalizace.“

„Církevní tajemnice byla tehdy dost nekompromisní. Ale už bylo znát, že si člověk může ledacos dovolit. Tajemnice třeba měla v Kraslicích ateistickou přednášku na hospodářské škole. Já jsem se to dozvěděl, a tak než přišla, tak já jsem již seděl mezi nimi. Chtěl jsem vědět, co jim bude vykládat. Ona, jak mě uviděla, tak povstala a řekla: ‚Pane faráři, okamžitě pryč!‘ Ti studenti mohli ten sál zbourat. Já jsem jí nechtěl dělat žádné těžkosti. Nepřišel jsem, abych s ní diskutoval, ale chtěl jsem vědět, co jim bude vypravovat. A s touhle tajemnicí jsem v šedesátých letech pořád něco měl. Já jsem dost přednášel na fakultě a po náboženských obcích a ona se toho domákla. Povídá mi: ‚O všem chci vědět! Kde jste, za jakým účelem a tak dál.‘ Já jí tenkrát říkám: ‚Paní tajemnice, přece nejsme jako za Marie Terezie. Pochopte, že čas se hnul.‘“

„Já jsem manželce povídal, že budeme chodit po sborech. Tenkrát ještě nebylo tak samozřejmé pořádání biblických hodin. Jednou jsme přišli do Braníku a tam jsme poprvé viděli bratra faráře Václava Mikuleckého. Udělal na nás impozantní dojem. Byla to úplně prorocká postava, jak četl Boží slovo, jak kázal. Dodnes slyším, jak četl z Jeremjáše: ‚Nechlub se, moudrý, moudrostí svou. Nechlub se, chytrý, chytrostí svou. Ale tím se chlub, že znáš Hospodina.‘ (Jr 9,22/23/) Když jsme šli potom domů, tak nám podal ruku a trošku jsme spolu pohovořili. Zároveň ohlásil, že bude biblická hodina, a moje manželka se hned hlásila, že by na ni ráda přišla. On tenkrát vykládal Malé proroky, nejdůležitější linie každého z nich, a moje manželka byla velice nadšena jeho výklady. To byl vlastně začátek našeho vzájemného společenství. Začali jsme chodit i k Mikuleckým do rodiny. Václav nejenže působil v náboženské obci, ale také na katedře u prof. Rutrleho, takže jsme měli mnoho společného. Potom, když jsme se s manželkou brali, tak se svatba konala v Braníku, kde jsem měl předtím kněžské svěcení, na které přijel z Plzně biskup Arnošt Šimšík. No a tím se naše vztahy vzájemně velice upevnily.“