Jiří Bauer

„Když duch Boží člověka vede, tak se dějí neočekávané věci. Já bych si nikdy nepomyslel, že budu věřícím Církve adventistů sedmého dne. To kdyby mi býval někdo řekl, nežli jsem byl pokřtěný, tak mu neuvěřím. To trvalo sedm let studia a duchovního zápasu. Adventistické sbory byly tehdy zákonické, to už dnes nejsou. Duch těch sborů byl tehdy zákonický, dnes je již biblický. Já jsem to hned poznal. Také bylo plno bratří, kteří mi tehdy říkali: ‚Ty jdeš mezi ty zákoníky?!‘ Jenomže já jsem to vybojoval a dneska ta církev je úplně jiná.“

„Jmenuji se Jiří Bauer a narodil jsem se v Praze. Protože jsem byl od útlého mládí nemocný, tak otec, který byl dentista a měl svoji praxi v Praze-Podolí, kvůli mně rozhodl, že se přestěhujeme na venkov k Mladé Boleslavi. Takže já jsem prožil svoje dětství a mládí v Bezně u Mladé Boleslavi. Tady jsem chodil do obecné školy, tady jsem se také seznámil s náboženstvím Církve československé.“

„To byly těžké doby. Přišel jsem jednou ze šachty domů, naobědval jsem se a někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a tam stál člověk, který špatně mluvil česky, a povídá mi: ‚Věřte mi, to je dům, ve kterém jsme bydleli a museli jsme ho opustit. My jsme narychlo utekli a na půdě u komína jsme si ukryli poklad. Já vím přesně, kde to je. Nemáte něco, že bychom tam ty prkna odloupli, že bych si ho vzal.‘ Tak mu povídám, že se tam půjdeme podívat. Přišli jsme nahoru ke komínu a on: ‚Tady je to, tady je to. Prosím vás, přineste sekyru nebo něco.‘ Tak jdu dolů pro sekyru a manželka proti mně, jako kdyby něco tušila. A já slyším: ‚To je fízl!‘ Tak jsem okamžitě telefonoval na SNB, že máme doma špiona. Asi během tří minut u nás bylo plné auto esenbáků. Moje manželka s ním scházela dolů, otevřely se dveře a já slyším, jak oni mu říkají: ‚Ty vole, tys nám to ale pěkně zavařil.‘ To se událo v době normalizace.“

„Církevní tajemnice byla tehdy dost nekompromisní. Ale už bylo znát, že si člověk může ledacos dovolit. Tajemnice třeba měla v Kraslicích ateistickou přednášku na hospodářské škole. Já jsem se to dozvěděl, a tak než přišla, tak já jsem již seděl mezi nimi. Chtěl jsem vědět, co jim bude vykládat. Ona, jak mě uviděla, tak povstala a řekla: ‚Pane faráři, okamžitě pryč!‘ Ti studenti mohli ten sál zbourat. Já jsem jí nechtěl dělat žádné těžkosti. Nepřišel jsem, abych s ní diskutoval, ale chtěl jsem vědět, co jim bude vypravovat. A s touhle tajemnicí jsem v šedesátých letech pořád něco měl. Já jsem dost přednášel na fakultě a po náboženských obcích a ona se toho domákla. Povídá mi: ‚O všem chci vědět! Kde jste, za jakým účelem a tak dál.‘ Já jí tenkrát říkám: ‚Paní tajemnice, přece nejsme jako za Marie Terezie. Pochopte, že čas se hnul.‘“