Bc. Jaroslav Bašta

„Ten leták, který byl k tomu 21. srpnu, ten nejmenší s těmi deseti body, tak to byla aktivizace letáku z roku 1939, které se rozdávaly před těmi demonstracemi, které skončily tím zásahem německé policie a vlastně pak popravou těch studentských vůdců. My jsme pak k tomu ještě vymysleli, tuším že s Ivanem Dejmalem a s Pavlem Šremerem, ten leták, který se tvářil jako nějaké prohlášení mladých a tvářil se, že je tam nějaká revoluční socialistická strana – který končil tím, že ‚příští jaro už nezadusí tanky, protože mezi námi jsou taky tankisté‘ a takovéhle. Jeden čas všechny tyhle letáky byly vystavené v Muzeu SNB na Karláku, teď občas se dají najít v nějakých odborných publikacích.“

„Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti tomu komunismu nebo něčemu podobnému, ale v odporu proti okupaci. Takže jsme hledali nějaké alternativy, protože prostě ten pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara – tak nám tenkrát ještě nedocházelo, že je to protimluv. Že takhle asi to úplně skoupit nepůjde. Takže jsme hledali nějakou docela radikální cestu, a protože v té době se začaly publikovat některé věci od Isaaca Deutschera a Milovana Djilase a další, což vycházelo taky v těch Literárkách a v dalších novinách. Navíc tam byl příklad té Jugoslávie, těch Rad pracujících, které měli v těch podnicích – prostě tahle alternativa – takže jsme o tom začali uvažovat a nakonec někdy, to bylo, tuším, 2. prosince 1968, na koleji, dokonce u nás na Větrníku, jsme se rozhodli, že něco podobného založíme.“

„V době, kdy jsem tam byl já, tak ještě doznívaly speciálně v těch regionech dvě věci. Zaprvé tam zvolna skomíral Sovětský svaz z hlediska personálního výběru a politiky a další a zadruhé tam ještě běžel takový jelcinovský model ‚vezměte si tolik nezávislosti, kolik unesete‘, což leckde vedlo k tak extrémním případům, jako třeba Čečna. I jinde to vyvolávalo tyhle spory. A pak je tam ještě třetí moment, který se nejvíc projevoval na regionální úrovni, ale někdy byl přítomen i v celostátní politice. To je z tohoto pohledu poněkud nešťastná přímá volba. Protože přímou volbou se v Ruské federaci tehdy volili starostové měst, gubernátoři – a prezident. Vůči tomu prezidentovi si většina z nich tolik nedovolovala, ale neexistoval v době, kdy jsem tam byl, žádný region, ve kterém by byla dobrá spolupráce mezi přímo zvoleným starostou velkého města, případně sídelního města té gubernie, a gubernátorem. Protože oni měli pocit, že oba dva mají stejně silný mandát, protože byli zvoleni přímou volbou lidu.“

„Bylo to dáno tím, že mezi tím, kdy jsem skončil na mostech, to bylo na konci února, a konkurzem, který byl na mé narozeniny patnáctého května devadesát, tak mne poprosil Ivan Dejmal, který byl v rámci Občanského fóra na prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, jestli bych ho nevystřídal, protože on se dal posunout na místo ředitele nějakého ústavu. Tak jsem mu na to kývl a pak mne to docela zaujalo a nakonec, den po tom, co jsem vyhrál konkurz, tak mne přesvědčoval Honza Ruml, který se stal mezitím náměstkem ministra vnitra a měl na starosti Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jestli bych tam nezůstal a nenastoupil jako ředitel toho protiteroristického odboru. Tak jsem si nakonec říkal, že archeologie je věda do dobrých časů, klidných, a teď že bych měl dělat něco pro vlast, takže jsem na to kývl.“