Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bartuška (* 1968)

• narozen 14. července 1968 v Praze

• v roce 1987 nastoupil na pražskou fakultu žurnalistiky

• od roku 1988 se účastnil protirežimních demonstrací

• zažil policejní masakr na Národní třídě 17. listopadu 1989

• během sametové revoluce se významně angažoval ve studentském hnutí

• od 29. listopadu 1989 členem Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu

• dění v komisi popsal v knize Polojasno

• roku 1992 dokončil studium žurnalistiky

• cestoval po světě

• působil jako novinář

• v roce 1999 byl jmenován generálním komisařem pro Expo v Hannoveru

• od roku 2006 se stal velvyslancem pro energetickou bezpečnost

Václav Bartuška se narodil 14. července 1968 do rodiny Květoslavy a Václava Bartuškových. Oba jeho rodiče pocházeli z jižních Čech. Matka byla drogistkou a otec truhlářem. Otec také dlouhou dobu sympatizoval s komunistickou ideologií. Vlivem politických procesů padesátých let a zejména v důsledku sovětské okupace v roce 1968 však prošel silnou deziluzí.

Školní léta v době normalizace a studium na fakultě žurnalistiky

Sám Václav vzpomíná na své dětství jako na dobu určitého bezčasí. Už tehdy si začal budovat představu o tom, v jakém režimu žije. „Viděli jste na ulici zaparkovaného trabanta a vedle něj volkswagen a bylo vám hned jasné, který režim je úspěšnější.“

Na základní školu chodil sice v době normalizace, nicméně nevybavuje si žádné výrazné projevy normalizačních tendencí v rámci vyučování. Sice na základní škole chodil do Pionýra a později byl i členem SSM, ale říká o sobě, že byl hlavně dítětem sídliště. Po základní škole byl přijat na gymnázium. Více než studium ho ale v té době zajímala děvčata a alkohol.

Po vystudování gymnázia se hlásil a práva, ale neúspěšně. Tou dobou již nějaký čas přispíval do Mladého světa, kde mu bylo nabídnuto i zaměstnání. Václav této nabídky využil a stal se z něj velmi aktivní přispěvatel. Dokonce až do té míry, že mu tehdejší šéfredaktorka a zarytá komunistka Olga Čermáková zařídila přijetí na žurnalistiku.

Na pražskou fakultu žurnalistiky Václav nastoupil v roce 1987. Podle svých slov na vysokou nastoupil jednak, protože ho bavilo psaní, ale také kvůli tomu, aby se vyhnul vojenské službě. Při studiu na fakultě žurnalistiky měl štěstí na řadu zajímavých spolužáků, díky jejichž společnosti se mu podařilo prokousat se i značnými nedostatky normalizačního vysokého školství.

Demonstrace v roce 1988 a zlom v postoji k režimu

V srpnu 1988 se Václav zúčastnil demonstrace v Praze na Václavském náměstí. V jejím průběhu byl zaznamenán policisty a o necelý týden později odveden třemi estébáky v civilu do Bartolomějské, kde byl podroben pětihodinovému výslechu. Zde zjistil, že je považován za jednoho z organizátorů. Na závěr výslechu mu dali estébáci na vybranou – buď podepíše spolupráci, nebo jej čeká kriminál. Spolupráci odmítl. A i když se zmíněné výhrůžky ukázaly jako plané, bylo toto střetnutí s režimem pro Václava velká rána. Vzpomíná na to, jak se fyzicky i psychicky vyčerpaný vrátil z daného výslechu, a když se se vším svěřil svému otci, ten mu odvětil pouze: „To je toho! Mě vyslýchalo gestapo!“ Tahle věta Václavovi, dle jeho slov, „vše seřadila“.

I nadále tedy vytrvale odmítal nabídky ke spolupráci. Následkem toho skončil s prací v Mladém světě. Šéfredaktorka Čermáková mu zkrátka sdělila, že má výpověď. Problémy pokračovaly i ve škole. Jeho případ se dostal až k děkanovi. Ten ho ale odmítl vyloučit z fakulty a pouze předal jeho případ kárné komisi. Ta, zmatená tím, že děkan dal od celého případu ruce pryč, měla několik měsíců problém se vůbec sejít. Sešla se až v průběhu roku 1989, kdy už byly patrné náznaky hroucení se režimu. Nakonec Václava vyloučili pouze podmínečně.

17. listopad a zásah proti studentům na Národní třídě

Václav ale dál vystupoval jako angažovaný student. Stál u zrodu nezávislého studentského svazu Stuha. Společně s dalšími studenty podali žádost na organizaci legální demonstrace 17. listopadu 1989. Ta byla nejprve zamítnuta, ale pod argumentací, že se jedná o demonstraci proti zločinům nacismu, byla nakonec určitými orgány povolena. V tu chvíli za sebou studenti měli rok a čtvrt nejrůznějších demonstrací, které byly rozháněny stále narůstající silou. Cílem té následující bylo tedy nahnat do města tak velký počet lidí, že jejich rozehnání bude přinejmenším velmi obtížné. Povolené bylo setkání studentů od 16 do 18 hodin a přemístění se z Albertova na Vyšehrad.

Tam ale demonstrace neskončila a dav se podle Václava spontánně přesouval dál do centra města. „Ten pochod po nábřeží si pamatuji jako velmi osvobozující pocit. To už nás šlo několik tisíc a dunělo to. Skandovalo se. Sice byla zima jako blázen a tma, ale úžasný pocit!“ Tento pocit trval do té doby, než na rohu Spálené a Národní třídy demonstranti narazili na kordon policistů. Další jednotky odřízly demonstranty ve směru od nábřeží. Václav vzpomíná, jak byl dav postupně policisty – mezi nimiž se pohybovali i příslušníci speciálních jednotek – stlačován, až byl nahnán do podloubí u Mikulandské ulice. Zde byli demonstranti při snaze uniknout ze stísněného prostoru biti obušky. Při vzpomínání na tento kritický moment celé následující sametové revoluce si Václav vybavuje, jak se po tomto násilném zákroku policejních složek staral o svého spolužáka „Fefíka“, který dostal zásah do hlavy, při němž ztratil brýle, bez kterých byl prakticky slepý.

Stávkujícím studentem

V návaznosti na tyto události byla vyhlášena studentská stávka, která později přerostla ve stávku generální. Václav se sám stal členem stávkového výboru a aktivně se podílel na organizaci dalšího dění. Ještě 19. listopadu byl estébáky předveden k výslechu. Vzpomíná na to, jak estébáci znatelně neměli situaci pod kontrolou a jak mu říkali, aby všem řekl, že se k němu chovali vždy slušně.

Studentská stávka začala v pondělí 20. listopadu. Václav dnes tvrdí, že očekával brzký konec stávky, a vzpomíná na „úžasný pocit“, když pražští studenti zjistili, že se ke stávce přidávají i školy mimo Prahu. V rámci dalšího dění například zastupoval studenty na schůzce s tajemníkem předsedy federální vlády Oskarem Krejčím. Při otázce na to, jaká byla jeho pozice v rámci hnutí, pamětník říká, že se snažil mírnit rozkoly mezi různými názory na další postup, kudy by se hnutí mělo ubírat. „Tam asi byla moje největší role v těch dnech – říkat: ‚Hele neblbněte!‘“

Vyšetřování událostí 17. listopadu

Nedlouho poté byl zvolen jako jeden ze zástupců studentského hnutí do Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. Vznikla 29. listopadu 1989 a její práce skončila v květnu 1990, přičemž celou tuto dobu byl Václav jejím členem. Její fungování a složení pamětník popisuje ve své knize Polojasno (1990). Při fungování komise se nakonec dva zástupci studentského hnutí ukázali jako klíčoví. Nabourávali totiž naivitu a iluze dalších členů komise. Poněvadž brzy zjistili, že vyšetřování, na které měla komise pouze dohlížet, se možná nebude ubírat odpovídajícím směrem, inicioval Václav se svým kolegou a druhým zástupcem studentů, aby vyšetřování začala provádět samotná komise. Sám pamětník se poté podílel na vyslýchání zástupců tehdy již téměř padlého režimu.

Během vyšetřování se začal intenzivně zajímat o vnitřní fungování Státní bezpečnosti. Později byl jedním z lidí, kteří měli přístup ke všem záznamům tohoto orgánu moci komunistického režimu. Výsledná zpráva komise byla zveřejněna v květnu 1990 a mapovala, kdo dal pokyn k zákroku na Národní třídě.

Užívání si svobody a další zaměstnání

Na podzim roku 1990 vydal o svém působení v komisi knihu Polojasno, která se stala značně úspěšnou a přinesla mu nemalý výdělek, díky kterému se mohl po roce 1991 vypravit na cestu kolem světa a naplnit tak svoji dlouholetou touhu po cestování.

Po návratu v roce 1992 dokončil studia již na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK a nastoupil na vojnu. Ani poté cestovat nepřestal. V letech 1994 až 1995 strávil nějaký čas na Kolumbijské univerzitě v USA. Během zbytku devadesátých let i po roce 2000 se podílel na celé řadě projektů a zastával mnoho zajímavých pozic. Po oslovení Pavlem Žáčkem provedl analýzu denních situačních zpráv StB. V roce 1998 nastoupil do Mladé fronty Dnes jako řadový novinář. V redakci zůstal asi rok. Okolo roku 1999 byl totiž po Vlastimilu Ježkovi jmenován generálním komisařem pro Expo v Hannoveru. Později také vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií. Stál také u zakládání Knihovny Václava Havla a nějakou dobu byl i jejím ředitelem.

V roce 2006 byl osloven Alexandrem Vondrou, který se stal ministrem zahraničních věcí, aby nastoupil na nově vytvořenou pozici velvyslance pro energetickou bezpečnost. Tuto funkci zastává dodnes. Mezi lety 2007 až 2018 byl také zvláštním zmocněncem pro rozšíření Jaderné elektrárny Temelín.

Kromě své prvotiny napsal ještě další dvě knihy – cestopisnou Cestu z Prahy do Prahy (1993) a další, založenou na svých dojmech z USA Až ti zastřelí bráchu (1995). V roce 1997 vydal svoji první fikci Pochybnost (1997).

Václav Bartuška je dnes často dotazován na zhodnocení polistopadového vývoje. Obecně se k situaci v České republice po sametové revoluci staví optimisticky. „Jsme to, na co máme.“ V souvislosti se současnými problémy nezdůrazňuje systémové chyby, ale spíše chyby lidské. „To, kde se dnes nacházíme, je odraz toho, jací jsme.“