Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bartuška (* 1968)

• narozen 14. července 1968 v Praze

• v roce 1987 nastoupil na pražskou fakultu žurnalistiky

• od roku 1988 se účastnil protirežimních demonstrací

• zažil policejní masakr na Národní třídě 17. listopadu 1989

• během sametové revoluce se významně angažoval ve studentském hnutí

• od 29. listopadu 1989 členem Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu

• dění v komisi popsal v knize Polojasno

• roku 1992 dokončil studium žurnalistiky

• cestoval po světě

• působil jako novinář

• v roce 1999 byl jmenován generálním komisařem pro Expo v Hannoveru

• od roku 2006 se stal velvyslancem pro energetickou bezpečnost

Václav Bartuška se narodil 14. července 1968 do rodiny Květoslavy a Václava Bartuškových. Rodiče pocházeli z Jižních Čech. Matka byla drogistkou, otec truhlářem. Otec také dlouhou dobu sympatizoval s komunistickou ideologií. Vlivem politických procesů padesátých let a zejména v důsledku sovětské okupace v roce 1968 prošel silnou deziluzi.

Traband vs. Volkswagen

Sám Václav vzpomíná na své dětství jako na dobu určitého bezčasí. Už tehdy si začal budovat představu o tom, v jakém režimu žije. „Viděli jste na ulici zaparkovaného trabanta a vedle něj Volkswagen a bylo vám hned jasný, který režim je úspěšnější.“

Na základní školu chodil sice Václav v letech normalizace, jako velkáv ětšina dětí tehdy chodil do Pionýra a později byl i členem SSM (Socialistický svaz mládeže), říká o sobě ale, že byl hlavně dítětem sídliště. Po základní škole Václav absolvoval gymnázium a poté se neúspěšně hlásil ke studiu práv. Tou dobou už přispíval do tehdy velmi oblíbeného časopisu Mladý svět, nabídli mu tam i zaměstnání. A hlavně mu prý tehdejší šéfredaktorka Olga Čermáková zařídila přijetí ke studiu novinařiny. 

Na pražskou Fakultu žurnalistiky Václav nastoupil v roce 1987. Jeho motivaci ke studiu tehdy posilovala vidina oddálení nenáviděné povinné vojenské služby Vzpomíná, že na faklutěpotkal řadu zajímavých lidí a to mu pomáhalo překonávat otravné aspekty režimem indoktrinované výuky.

To je toho, mě vyslýchalo gestapo

V srpnu 1988 se u příležitosti dvacátého výročí sovětské okupace Československa v Praze konal po mnoha letech první větší veřejný protest. Na nepovolené demonstraci se na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí. Až do večera je v centru Prahy policisté rozháněli, účastníky zatýkali. Václav Bartuška se demonstrace též zúčastnil a ocitl se tak v hledáčku bezpečnostních složek. Asi o týden později jej tři estébáci v civilu odvedli do vyšetřovny v pražské Bartolomějské ulici.

Následoval pětihodinový výslech, kde mu příslušníci naznačovali, že jej považují za jednoho z organizátorů protestů. Nakonec mu dali na vybranou - buď podepíše spolupráci nebo ho čeká kriminál. Spolupráci odmítl, ale domů se vrátil fyzicky i psychicky vyčerpaný. Když se o všem svěřil otci, ten mu odvětil pouze: „To je toho! Mě vyslýchalo gestapu!“ Tahle věta Václavovi, dle jeho slov, „vše seřadila“.

Účast na nepovolené demonstraci však způsobila, že Václav musel skončit v redakci Mladého světa a problémy pokračovaly i ve škole. Jeho případ se dostal až k děkanovi. Ten ho ale odmítl vyloučit z fakulty a pouze předal případ kárné komisi. Ta, zmatena tím, že děkan dal od celého případu ruce pryč, měla několik měsíců problém se vůbec sejít. Nakonec Václava vyloučili pouze podmínečně.

Už nás šlo několik tisíc a dunělo to

I přes uvedené problémy Václav Bartuška nerezignoval, stá u zrodu nezávislého studentského hnutí Stuha. Ti nakonec ve spolupráci se zástupci SSM z pražských vysokých škol prosadili konání studentského shromáždění 17. listopadu u příležitosti Mezinárodního dne studentstva. Nesmělo se konat v centru Prahy, Úřady nakonec povolily setkání studentů od 16 do 18 hodin na Albertově s následným položením květin na hřbitově Slavín na Vyšehradě. 

Tam ale demonstrace neskončila a dav se spontánně přesouval dál do centra města. „Ten pochod po nábřeží si pamatuji jako velmi osvobozující pocit. To už nás šlo několik tisíc a dunělo to. Skandovalo se. Sice zima jak blázen a tma, ale úžasný pocit,“ vzpomíná Václav Bartuška.

Tento pocit trval do té doby než na rohu Spálené a Národní třídy demonstranti narazili na kordon policistů. Další jednotky odřízly demonstranty ve směru od nábřeží. Václav vzpomíná, jak byl dav postupně policisty – mezi nimiž se pohybovali i příslušníci speciálních jednotek – stlačován a jediný únik z neprodyšného obklíčení představovalo podloubí u Mikulandské ulice.

Tady museli demonstranti projít „bicí uličkou“. Václav vzpomíná, jak se tehdy  staral o svého spolužáka Milana Podobského řečeného Fefík. Ten během zásahu dostal ránu do hlavy a přišel o brýle, bez kterých byl prakticky slepý.

Hele, neblbněte

Masakr na Národní třídě se stal spouštěčem dalších událostí. Studenti vyhlásili stávku, která později přerostla ve stávku generální. Václav se sám stal členem studentského stávkového výboru  Ještě 19. listopadu byl ale předveden k výslechu. Vzpomíná, že estébáci znatelně neměli situaci pod kontrolou a jak mu kladli na srdce, aby všem řekl, že se k němu chovali vždy slušně.

Studentská stávka začala v pondělí 20. listopadu. Václav dnes tvrdí, že očekával brzký konec stávky a na „úžasný pocit“, když pražští studenti zjistili, že se ke stávce přidávají i školy mimo Prahu. V rámci dalšího dění například zastupoval Václav studenty na schůzce s tajemníkem předsedy federální vlády Oskarem Krejčím. Při otázce na to, jaká byla jeho pozice v rámci hnutí, tak říká, že se snažil mírnit rozkoly mezi různými názory na další postup, kterým by se hnutí mělo ubírat. „Tam asi byla moje největší role v těch dnech – říkat: ‘Hele neblbněte!‘“

Vyšetřovatel, cestovatel, novinář, státní úředník

Ještě v hektických revolučních dnech se Václav Bartuška stal jedním ze zástupců studentského hnutí ve Společné komise Federálního shromáždění a České národní rady pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. Vznikla 29. listopadu 1989 a její práce skončila v květnu 1990. Její fungování a složení Václav popsal ve své knize Polojasno (1990). Dva zástupci studentského hnutí ukázali jako klíčoví. Nabourávali totiž naivitu a iluze dalších členů komise. Poněvadž brzy zjistili, že vyšetřování, na které měla komise pouze dohlížet, se možná nebude ubírat odpovídajícím směrem, inicioval Václav se svým kolegou a druhým zástupcem studentů, aby vyšetřování začala provádět samotná komise. Sám se poté podílel na vyslýchání exponentů poraženého režimu.

Kniha Polojasno se prodávala velmi dobře a tak se mohl Václav Bartuška  na cestu kolem světa a naplnit tak svojí dlouholetou touhu po cestování. Po návratu v roce 1992 dokončil studia na transformované Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK a nastoupil na vojnu. Ani poté cestovat nepřestal.

V letech 1994-1995 strávil nějaký čas na Columbijské univerzitě v USA. Na popud Pavla Žáčka provedl analýzu denních situačních zpráv StB. V roce 1998 nastoupil do Mladé fronty jako řadový novinář. V redakci zůstal asi rok. Okolo roku 1999 byl totiž po Vlastimilovi Ježkovi jmenován generálním komisařem pro Expo v Hannoveru.

Později také vlastnil firmu zabývající se pořádáním výstav a vypracováváním marketingových studií. Stál také u zakládání Knihovny Václava Havla a nějakou dobu byl i jejím ředitelem.

Jsme to, na co máme

V roce 2006 Václava Bartušku oslovil Alexandr Vondra, tehdy ministr zahraničních věcí, aby nastoupil na nově vytvořenou pozici velvyslance pro energetickou bezpečnost. Tuto funkci zastává dodnes (2019). Mezi lety 2007 - 2018 byl také zvláštním zmocněncem pro rozšíření jaderné elektrárny Temelín.

Kromě své prvotiny napsal ještě další dvě knihy – cestopisnou Cestu z Prahy do Prahy (1993) a další založenou na svých dojmech z USA Až ti zastřelí bráchu (1995). V roce 1997 vydává první fikci Pochybnost (1997).

Václav je dnes často dotazován na zhodnocení polistopadového vývoje. Obecně se k situaci v ČR po sametové revoluci staví optimisticky. „Jsme to, na co máme.“ V souvislosti se současnými problémy nezdůrazňuje systémové chyby, ale spíše chyby lidské. „To, kde se dnes nacházíme, je odraz toho, jací jsme.“