Ing. Vlastimil Bartoš

„Zapojení do struktur neoficiální podzemní církve. Tam jsem poprvé zažil takové věci jako mši někde u stolu. Civilní, v okruhu pár lidí, kdy byl člověk oproštěn od té vnější zvykové formy liturgie a musel se soustředit na to podstatné, o co skutečně jde. Za to jsem vděčný. Zahradník byl potom takovým mým druhým tátou. Byl hodně sebevědomý, přísný, odvážný, pevný, bylo na něj spolehnutí. Nikdy mě nenechal ve štychu. Ale zase vyžadoval. Takový autoritativní typ. Takže to, že je kněz, jsem se dověděl poměrně brzo, a to, že je biskup, také brzo, protože nějakým záhadným způsobem jsem v něm budil důvěru, že mě bral na cesty, i takový, který byly o držku. A to on už tak lehkovážný nebyl, že by mě chtěl uvádět do takových věcí.“

„Bylo několik objektů, které byly většinou nějak maskovaný na samotě a krkolomnějším přístupem na někoho napsané. Konaly se tam nějaké synody, organizovaná setkání a tak dále. Sjížděli jsme se tam koordinovaně, nekoordinovaně z různých míst republiky. To znamená, že cestou se přehazovaly auta, měnily espézetky, jezdilo se oklikou i polníma cestama, protože to bylo kontrolovaný. Po revoluci se samozřejmě zjistilo, že o některých StB vědělo. Třeba ve Veselce u Letovic Frída chtěl, abych to zabezpečil. Jenže to byl tehdy problém. Řešil jsem, jak na stromy a okolní objekty zajistit ultrazvukové paprsky, generátor ultrazvuku, že by to při přerušení signalizovalo. To jinak nešlo nějakým drátkem. Teď je to bez problémů, ale tehdy nic nebylo.“