Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Bartoš (* 1951)

• narozen 17. října 1951 ve Dvoře Králové nad Labem.

• dědeček měl vzorkoryteckou dílnu, v rodinné tradici pokračoval i tatínek a maminka

• po ukončení školy nastoupil jako rytec měděných forem v textilní továrně Tiba ve Dvoře Králové

• v roce 1975 se oženil

• pracoval jako řidič hasičského vozu a posléze ve výrobním podniku Detva Bratislava

• po návratu do Dvora Králové založil vlastní dílnu na modrotiskové formy

• 40 let spolupracuje ve své dílně s Jaroslavem Pluchou

• v roce 2020 získal ocenění Ministerstva kultury České republiky „Nositel tradice lidových řemesel“

• v roce 2024 stále žil s rodinou ve Dvoře Králové nad Labem

Svět Milana Bartoše má dvě dominující barvy, modrou a bílou. Přesněji řečeno potištěné látky, které vznikají díky jeho tiskovým formám, jsou tmavě modré, zdobené úžasnými bílými výtvarnými motivy. Milan Bartoš se svým kolegou jsou v České republice poslední dva mistři svého oboru, kteří umějí modrotiskové formy vyrobit. 

Milan Bartoš si pamatuje, že rodiny, jak ze strany otce, tak i matky, to neměly po nástupu komunistů jednoduché: „Učitel ve škole mi pořád říkal, že mám dědu živnostníka, a já jsem vůbec nevěděl, co to znamená, a tak jsem přišel domů a zeptal se ho: ‚Dědo, co to je živnostník? Ty seš prý živnostník?‘ A děda se jen tak usmíval a kýval hlavou, protože už měl takové otázky i výsměch zažité.“ Živnostník už však tehdy dávno nebyl, neboť jeho malou ryteckou dílnu mu komunisti dávno před tím znárodnili.

Milan Bartoš měl i přes mnoho nesnází štěstí. Většinu svého života mohl dělat to, co ho nejvíc bavilo. Modrotisk [1].

Od páté třídy seděl dědovi pod ponkem

Milan Bartoš se narodil ve Dvoře Králové nad Labem 17. října 1951 v domě, kde měl jeho dědeček Josef Vlk vzorkoryteckou dílnu. Za války měl dědeček svoji dílnu zařízenou v nedaleké vesnici. Dílnu však zabrali Němci
a internovali tam francouzské vězně. Celá rodina se musela přestěhovat do rozestavěného domu. „Moje chytrá babička Růža se tenkrát nabídla, že bude vězňům posluhovat. Vždycky, když odsud odcházela, pomalinku převážela vozíčkem krásné dřevorytecké nářadí, které jsem i já nakonec zdědil,“ vzpomíná pamětník.

Bohužel při znárodnění komunisté zabavili v dílně dědečka některé stroje a celá rodina se už tímto řemeslem nemohla uživit. Ve vzorkorytecké dílně zůstal pracovat už jenom dědeček. Rodiče nastoupili do textilky Tiba ve Dvoře Králové. Maminka Jitřenka tam pracovala jako kreslička a koloristka. Možná právě díky této její práci získal Milan Bartoš vztah ke kreslení, zvláště pak ke kreslení květinových vzorů.

„Ve škole mě posadili do první lavice. Učitel už přesně věděl, jak na tom jsme, měl nás zmapované – blbci dopředu, chytřejší dozadu. Pak přišla hodina kreslení a já jim na výkres vyšvihl fialky tak, jak mě to máma naučila. Udělal jsem to asi nádherné. Lítali s tím pak po sborovně a ukazovali si to. No, a tímto jsem se propracoval do třetí lavice a už jsem nebyl až tak za blbce,“ vzpomíná pamětník. 

Od páté třídy sedával svému dědovi pod ponkem v jejich vzorkorytecké dílně. Vzpomíná na to, jak dědeček vyráběl formy na modrotisk a celým domem zněl ťukot kladívka. „Kradl jsem mu ‚jako‘ nářadí a to byla taková naše věčná hra, že vždycky jsem mu něco ukradl a on to pak jako hledal. Celé to řemeslo mi tak nějak vlezlo pod kůži,“ dodává pamětník.

Při inscenovaném procesu lidé v sále křičeli, ať ho pověsí

Milan Bartoš se v roce 1975 oženil. Rodina jeho manželky měla také velmi pochmurnou rodinnou historii z doby po komunistickém převratu v padesátých letech minulého století. Tatínek jeho manželky byl vystudovaný právník. V padesátých letech však už své právnické povolání vykonávat nemohl. Pracoval v zemědělském podniku a obstarával účetní evidenci zemědělských produktů. Pomáhal však lidem jako právník při různých právních úkonech i v sepisování stížností. Komunisti se na něho zaměřili a stal se pro ně nepohodlným. V kulturním domě ve Dvoře Králové s ním proběhl veřejný monstrproces. Člověk, který žil svůj poklidný život, byl najednou veřejně vystaven nadávkám z publika před plným sálem, a dokonce i výkřikům „pověsit“. Byl odsouzen a šest let strávil v Jáchymově. „Vrátil se už jako úplně jiný člověk,“ vzpomíná pamětník.  

Modrotiskovou dílnu jsme prostě museli udržet

Po skončení základní školy začal Milan Bartoš, stejně jako jeho rodiče, pracovat v Tibě. Měl dobrou průpravu z dědečkovy dílny, a tak se brzy stal velmi dobrým rytcem měděných forem. Po skončení dvouleté vojenské služby se vrátil do Tiby a oženil se. Nízký plat, který tam pobíral, však nestačil na obživu rodiny. Pracoval proto nejdříve jako řidič u hasičů, později dokonce až na Slovensku v Detvě Bratislava. 

Táhlo ho to však neustále k modrotisku a k výrobě forem. Tenkrát fungovala instituce, která se nazývala Ústředí lidové umělecké výroby. Lidové umění bylo tehdy ideově nekonfliktním oborem a instituce zajišťovala odbyt a práci malým uměleckým dílnám. Přímo od řemeslníků vykupovala jejich výrobky nebo jim zajišťovala práci. Milan Bartoš proto obnovil výrobu modrotiskových forem. Nebylo to úplně jednoduché. Zpočátku měl zakázky jen na opravu starých forem. Výrobci modrotiskových tkanin ve Strážnici a Olešnici měli už dostatek různých tiskových forem z minulosti. Milan Bartoš se však nevzdal a tvrdohlavě udržel dílnu až do dneška. Už před rokem 1989 začal soukromě podnikat na plný úvazek. Samozřejmě v právních mantinelech, které tehdejší legislativa umožňovala.

A právě v té době našel k sobě dobrého parťáka. „Můj současný kolega Jarda Plucha měl tehdy obrovský úraz a všechno to léčil alkoholem. Já jsem ho z té hospody vytáhl a sdělil mu, že nastupuje ke mně do dílny. Řekl jsem mu, kde má dřevo a kde pauzy a ať to překreslí. A on to hned uměl. Pocházel z Hostinného a tam se s ostatními dětmi učil od místního starého nadšence vyřezávat Betlémy. A už jsme spolu 40 let,“ dodává pamětník.

Estébáci byli sice v čundráckým, ale měli vždy vyleštěné kanady

Milana Bartoše pojí dlouholeté přátelství s Bohdanem Holomíčkem, známým fotografem, který celoživotně fotografoval zajímavé momentky ze života Václava Havla. Vzpomíná na to, jak mu ukázal nádhernou kartotéku Havlova života v disentu – od doby, kdy Havel působil v pivovaře v Trutnově. „My s manželkou jsme nebyli přímí účastníci velkých disidentských jednání, ale občas jsme na jeho chalupě byli na návštěvě. Přístupnější byla hlavně manželka Olga, která se bavívala s mojí manželkou,“ vzpomíná Milan Bartoš. „Pak si nás tam začali všímat i estébáci. My jsme je však vždy poznali. Byli sice oblečení jako čundráci, ale měli vyleštěné kanady. A toto jsem už znal z mládí, kdy jsem jezdil na čundry,“ dodává.

Sametová revoluce nám přinesla svobodu podnikání, ale i starosti

Milan Bartoš přivítal sametovou revoluci s velkou úlevou. Věřil, že především nastane svoboda podnikání a všechna omezení, která byla za doby komunismu, zaniknou. To se skutečně stalo. Živnostníci v oblasti uměleckých řemesel mohli tvořit, co chtěli, mohli prodávat své služby a výrobky, komu chtěli a za cenu, kterou považovali za odpovídající. Nicméně zmizela jistota, která tady byla v podobě Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). V České republice tato instituce zanikla, zatímco na Slovensku zůstala zachována. „Považuji to za velikou chybu. Tato instituce měla síť svých prodejen a mnoho drobných uměleckých výrobců zaniklo – neměli odbyt. Mnoho z těch, co vyráběli různé figurky, tkalci umělecké výroby z Podkrkonoší a další přestali vyrábět svá krásná lidová umělecká díla. Většina si nedovedla ani vychovat nástupce,“ dodává pamětník.

Milan Bartoš a jeho kolega Jaroslav Plucha se také nevyhnuli různým problémům. Pořád však měli své výrobce modrotiskových textilií ve Strážnici a v Olešnici.

Navázali jsme zajímavé zahraniční kontakty

Sametová revoluce přinesla nejenom svobodu podnikání, ale i svobodu cestování. To umožnilo Milanu Bartošovi navázat zajímavé kontakty v zahraničí. Mohl tak obdivovat úžasné rakouské městečko Gutau, kde existuje textilní muzeum a drží si tam stále svoje řemeslné tradice v oblasti lidové umělecké výroby. To samé platí i pro Maďarsko. Velmi dobrou spolupráci našel Milan Bartoš v italském Saint Stefano s Egidio Miserocchi, který tam vlastní uměleckou textilní galerii. Spolupráci navázal také s multimediální umělkyní Petrou (Gupta) Valentovou, jejíž návrhy se vystavují třeba i v USA. V Japonsku prodává modrotisk Rio Ogava a také spolupracuje s dílnou Milana Bartoše. Rozvoji modrotisku velmi prospělo, že se dočkal na podzim roku 2018 zápisu na seznam nemateriálního dědictví UNESCO.

„Máme jeden velký skalp. Dělali jsme formu, která byla použita k tisku pravých modrotiskových vějířů, které měli naši sportovci při nástupu na olympijských hrách v Tokiu 2021. Celou olympijskou kolekci navrhla známá návrhářka Zuzana Osako. S ní také pravidelně spolupracujeme,“ poznamenává s hrdostí Milan Bartoš.

Jak je vřelý a krásný ruky stisk, tak je krásný modrotisk

„Mám nějaké kamarády, ve kterých jsem se hodně zklamal. Jejich řeči o tom, jak za komunistů bylo lépe, mě vytáčejí. Jsem svobodný a mohu si svobodně dělat svoje řemeslo a to je hlavní. To je můj život a vidím, jak se řemeslo staví pomalu zase na nohy,“ bilancuje pamětník.

Milan Bartoš má dva syny. Bohužel prvorozený syn Honzík má zdravotní hendikep. Věří však, že druhý syn Tomáš se stane jeho nástupcem. Již nyní mu pomáhá v dílně i s propagací. Dalšího možného pokračovatele mají v druhém zaměstnanci dílny, který je stejně starý jako pamětníkův syn a pochází z dětského domova.
V nově zrekonstruované umělecké kolonii Bastion IV v Pevnosti Josefov si pronajali s kolegou prostory a vytvořili uměleckou tiskárnu. Jezdí sem zájezdy školních dětí, které si na látky tisknou zajímavé vzory. A je to velmi radostná činnost.

„Přijel autobus z Jičína a všechny děti tiskly a všechno probíhalo velice krásně. A učitelky pořád chodily kolem jednoho kluka, pozorovaly ho a kroutily hlavou. Zeptal jsem se, co na něm pořád pozorují. A ony mi řekly, že je to největší ‚grázl‘ z celé třídy. U této práce měl jazyk venku a tisknul jak o život,“ popisuje Milan Bartoš a doplňuje: „Toto řemeslo sbližuje národy.“  

V roce 2020 získali Milan Bartoš a Jaroslav Plucha prestižní ocenění Ministerstva kultury Redakce „Nositel tradice lidových řemesel“. Milan Bartoš věří v budoucnost, věří mladým lidem a věří, že se lidové umění bude dále rozvíjet a rozvíjet se bude také jeho dílna na výrobu modrotiskových forem. „Jak je vřelý a krásný ruky stisk, tak je krásný modrotisk,“ dodává závěrem.

[1]] Modrotisk je tradiční technika potisku textilií a zároveň název pro tmavě modrou látku s bílými vzory, která se touto tiskovou technikou vyrábí. Jedná se o negativní tisk, kdy se textilie potiskne v místech, která mají zůstat bílá. Potisk se provede vykrývací směsí, která ochrání požadovaná místa před kontaktem s barvivem a která se po barvení odstraní vypráním. K tisku se tradičně používají dřevěné formy, do kterých jsou požadované vzory vyřezány nebo vytvořeny pomocí zapuštěných kovových drátů a plechů.

Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti, jako např. Horácko nebo Valašsko, se stal typickým materiálem. V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku. V druhé polovině 19. století byla ale většina dílen nahrazena textilními továrnami, které využívaly přímý tisk. Tradiční modrotiskové dílny, které se věnovaly poměrně složité a časově náročné výrobě modrotisku, nebyly schopny konkurovat a začaly zanikat.

Dodnes jsou v provozu v Česku dvě dílny, a to od roku 1816 dílna rodiny Danzingerových v Olešnici na Moravě, a od roku 1906 dílna rodiny Jochových ve Strážnici. Jediná dílna, která je schopna vyrábět a opravovat modrotiskové formy pro tyto výrobce, je právě dílna Milana Bartoše.