Marie Bartoňová

„Přijela jsem tedy (k rafinerii – pozn. ed.), ale bylo to tam nějak z druhé strany a tam byl drátěný plot. Za tím plotem byla hlídací budka a tam byl jeden esesák a kouřil a kouřil a kouřil. A já už jsem byla tak smutná, že jsem si říkala panebože, jak já se dostanu zpátky domů. Já přece nemohu v Opavě někde nocovat, vždyť zmeškám vlak do toho Štramberka. Tak jsem se připlížila, skrčila jsem se a podle toho drátěného plotu jsem šla. A teď si představte, jsem přicházela k té budce. A z té budky vyběhnul ještě jeden esesák, vytrhnul revolver a řekl halt! Vytáhl ten revolver proti mně. A ten druhý esesák, představte si, i to jsou dobří lidé, ho plácnul po ruce a říká Was das, das ist eine Mädchen. Já nevím, jestli to říkám dobře. A ten mi určitě zachránil život.“

„Oni (partyzáni – pozn. ed.) chodili k nám, k našim, k našemu baráčku. A to bylo vždycky buch, buch, buch, na stěnu. To byla vždycky taková značka (znamení – pozn. ed.), že už se tam připlížil nějaký ten chlapec z hor od těch partyzánů a že tam bude mít připravený ten pytel s jídlem. Jelikož my jsme bydleli v uličce a bylo to stranou, tak si tam mohli pro to ti chlapci z hor k nám chodit, protože náš baráček byl stranou mimo hlavní silnici. A oni tím ouvozem, s horečkou se tam připlížili, vždycky dali tatínkovi to znamení na stěnu nebo na tu římsu. Tatínek potichoučku vyšel ven a já, i když jsem kolikrát už spala, tak jsem slyšela, že jim něco předává, některému tomu chlapci.“