Marie Bartoňová

„Chvíli bylo ticho, ale najednou vtrhlo do Štramberka gestapo, k nám do baráku. A teď si představte, že jeden gestapák přišel do kuchyně za tatínkem a přecházel do pokoje. A jelikož ta prkna, vždycky se dlouho drhla, se prohnula, jak udělal krok z té kuchyně do toho pokoje, ta prkna se pod ním zhoupla. Tak zařval na ty gestapáky a ti museli roztrhat tu podlahu. Mysleli, že tam jsou umístěny zbraně. Já, jelikož jsem byla malá holčička, tak jsem začala plakat. Maminka mne chytla, zakryla mi ústa, abych neplakala, aby nás také nezastřelili.“

„Přijela jsem tedy (k rafinerii – pozn. ed.), ale bylo to tam nějak z druhé strany a tam byl drátěný plot. Za tím plotem byla hlídací budka a tam byl jeden esesák a kouřil a kouřil a kouřil. A já už jsem byla tak smutná, že jsem si říkala panebože, jak já se dostanu zpátky domů. Já přece nemohu v Opavě někde nocovat, vždyť zmeškám vlak do toho Štramberka. Tak jsem se připlížila, skrčila jsem se a podle toho drátěného plotu jsem šla. A teď si představte, jsem přicházela k té budce. A z té budky vyběhnul ještě jeden esesák, vytrhnul revolver a řekl halt! Vytáhl ten revolver proti mně. A ten druhý esesák, představte si, i to jsou dobří lidé, ho plácnul po ruce a říká Was das, das ist eine Mädchen. Já nevím, jestli to říkám dobře. A ten mi určitě zachránil život.“