„Pamatuji si, že mě pozval jeden ruský voják, abych přišla k Botiči. Tam tekl Botič kousek od nás v Karlíně dozadu, abych tam přišla. Vůbec to nedovedu pochopit. Já jsem tam šla a babička s dědečkem vůbec nic nenamítali. Šla jsem tam. Jestli těch osm let mi bylo. On tam na mě čekal, sedl si na bobek, posadil mě takhle na to stehno, vyndaval z kapsy náprsní fotografii a ukazoval mi, že tam je jeho holčička, že je taková, jako jsem já a kéž by se s ní mohl sejít po válce. A daroval mi nějaký balíček látky. Byla to taková modrá látka s bílými puntíky. To si pamatuju. To jsem opravdu prožila, tak to bylo. My jsme vítali tu Rudou armádu, my jsme ty vojáky vítali. Tak jsme to brali, jak čas přinášel tu historii. Po válce, to pak teprve dojdeme do té školy. Po válce jednou takhle na tom patře jde nějaká žena a dědeček říká: ‚Koho to sem, kdo to sem tu Rózu nese?‘ To byla ještě jejich jedna dcera. ‚Co tady chce Róza?‘ No a do dveří vstupuje nějaká žena. Oni pláčou, objímají se. Já tam stojím dál, nevím, co se děje. Dědeček s babičkou říkají: ‚To je tvoje maminka.‘ A já, že je tak tlustá. Představte si.“
„Pak už si pamatuji na ty nálety, kdy muži stáli na té dlouhé pavlači a koukali, kde to lítá, jak to lítá. Pak už začaly ty sirény, které vyzývaly obyvatelstvo do krytů, takže vím, že jsme chodívali do sklepa. Jeden takový zážitek byl hodně silný, protože babička s dědečkem někam odešli. Nevím kam, tam nějak za Invalidovnu, tam vždycky jezdila ta tramvaj. Nevím, proč odešli, ale zavřeli mě doma a byl vyhlášen nálet. První, co jsem popadla, byl kufříček a panenka a do kufříčku pro tu panenku jsem dávala hlavně, aby panenka měla něco a aby jí nebyla zima, aby měla zase šatičky. A kufříček jsem zacvakla a začala jsem bouchat na dveře. A tak sousedé mě tam slyšeli, otevřeli mně a já se ocitám v tom sklepě, kam vedly takové dlouhé příkré schody. V tom sklepě jsme prý tehdy byli tři dny a tři noci. Babička s tím dědečkem se vrací ještě. A já jsem ještě poslouchala z rádia: 'Přijďte nám na pomoc, přijďte na pomoc rozhlasu!' Na to nezapomenu. To jsem všechno slyšela ještě nějak v tom bytě. Autenticky, volání o pomoc a do toho tu střelbu.“
„Tam mám takový další obraz, kdy přichází někdo z gestapa, jak to ukazují filmy, ti chlapi v takových kabátech dlouhých. Já si zase vybavuju takový obraz, kdy přijdou poprvé a sepisujou tam nějak majetek. Všechno obcházejí a sepisují a odejdou a já říkám: ‚Babičko, tak když přijdou, tak je sem nepustíme. My je nepustíme dovnitř.‘ Co mohla na to babička říct? Tak ona nějaké věci chtěla uložit dokonce u sousedky, která se jmenovala paní Černá v té vile. Nevím, co tam tedy uložila. Tak tedy začíná tahle doba, kdy já snad měla i černý kašel. Potom se to tam trochu zmítá a už přišlo gestapo podruhé a začali všechno vynášet a babička stojí v pozadí toho pokoje a ten jeden z nich jí tam hází jednu kravatu, jednu rukavici. Je to hrozné. To je strašný obraz. Babička tam celá taková zkroušená stojí a z vyprávění zase vím, že dědeček byl v předsíni a že tam snad chtěl vzít i revolver a střílet. Tak naštěstí tahle situace nenastala. A já jsem v té postýlce. To mám takový obraz zase. Procházeli kolem a já říkám: ‚Tamhle jste zapomněli ještě jeden obraz na zdi.‘ Oni něco řekli a potom za chvíli já jsem říkala: ‚Kam ten obraz nesete? To je naše!‘ Tak to je moje vzpomínka z tohohle. A konec se odehrává v kuchyni. V kuchyni jsou jenom bubínková kamínka. Nevím, asi ani židle tam nebyla. Babička na těch kamínkách ohřívá párky. Jsou tam nějaké kbelíky. Babička na ten jeden kbelík dá prkno. Já se nějak ještě schruju a spadnu nějak do toho kbelíku. Jestli to byl popel nebo nevím a začala jsem se hrozně smát a říkala jsem: ‚Babičko, proč pláčeš?‘ Takže to byla tahle situace v těch Dejvicích, kdy byt zůstal úplně prázdný. A babička, když šla k téhle sousedce, jestli tam přeci něco nechala, tak jí milá česká sousedka pravila: ‚Nic jste si u mě nenechala, paní Böhmová.‘ Takže ono už tehdy to bylo o těch charakterech lidí.“
Doris Bartoníčková se narodila 10. srpna 1937 v Brně matce Marii Böhmové a židovskému otci, brněnskému řezníkovi Karlu Bockovi. Po nástupu nacismu a zřízení Protektorátu Čechy a Morava se rodiče kvůli záchraně dcery rozvedli. Otec zahynul v koncentračním táboře Dachau a Doris s matkou se přestěhovala k prarodičům do Prahy. Matka Marie Böhmová se zapojila do odbojové činnosti a po věznění na Pankráci ji deportovali do koncentračního tábora Ravensbrück. Malá Doris tak zůstala sama s prarodiči. Aby ji zachránili, zničili její rodný list, který odkazoval na židovský původ, a skrývali ji před úřady na několika tajných místech. Doris Bartoníčková zažila bombardování Prahy americkým letectvem a Pražské povstání v květnu 1945. Po osvobození a konci druhé světové války se její maminka vrátila z koncentračního tábora. Doris Bartoníčková vystudovala Vyšší pedagogickou školu v Ústí nad Labem a celý život se věnovala učitelskému a vychovatelskému povolání. Díky jejímu individualistickému a bohémskému přístupu k životu ji odmítli přijmout do Komunistické strany Československa.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
