„Když byly našemu Markovi asi tři roky, slyšel na Staroměstském náměstí skandovat demonstranty: ‚Ať žije Havel!‘ Potom u své druhé babičky vylezl na balkon a křičel: ‚Adží Havel! Adží Havel!‘ Babička mu povídá: ‚Marku, pojď, takhle nesmíš křičet. To by tě zavřeli.‘ On hned spustil na celé kolo: ‚Nezavírejte mě!‘“
„Po revoluci začala doba, kdy se komunisté začali bát, stahovat a stěhovat. Milovali jsme Havla. Jen mi bylo divné, proč se výborní odborníci, které jsem znala a kteří nebyli ve straně, nikdy nedostali nahoru. Když někoho takového do nějaké funkce jmenovali, za chvíli jej zase odvolali. Šlo o několik případů: třeba mladší kolegyně se dostala do vysoké funkce na jednom ministerstvu a za chvíli ji vyhodili. Etablovala se sice jinde a měla úspěch, ale už nikdy nebyla ve vedoucí funkci. Totéž se stalo dvěma mým kamarádům: zakrátko je vyšoupli z pozic ředitelů. A stalo se to i mně. V roce 1990 jsem se stala ředitelkou legislativního odboru na federálním ministerstvu, pak se zrušily federální úřady, spojili nás s plánovací komisí, přišli tam lidé z federálního ministerstva těžkého průmyslu, takže nás bylo víc. A člověka do vedoucí funkce si vybrali komunisti! První roky jsem z toho byla zmatená a nechápala jsem, proč se takové věci dějí. Dnes mám pocit, že to muselo být někde domluvené – i kvůli tomu, že naše revoluce byla jiná než v ostatních zemích. Vždyť v první vládě seděli komunisté, například Čalfa. Takže revoluce se sice odehrála, ale někdo ji ukradl.
Škoda, že to takhle dopadlo, lidé z toho byli otrávení. Pak přišla Klausova privatizace a lidé opět nelibě nesli, že se tu podivně ztrácí majetek.“
„Jednoho rána přišli lidi a řekli: ‚Máte u vás Rusy.‘ My jsme byli v šoku, měli jsme dvě děti, spali jsme pod stanem a pořád jsme řešili, jestli se vrátit, nebo ne. Češi se shlukovali v malých skupinách, poslouchali jsme tranzistor. Jeden říkal: ‚Já půjdu do Švýcarska.‘ Druhý povídá: ‚My se vrátíme.‘ Byla to úplná noční můra. Pak mě mrzelo, že jsem ten den nebyla v Československu, ale holt se to tak stalo. Ještě když jsme se z dovolené vraceli, nevěděli jsme, jestli tam nemáme zůstat. Já se chtěla vrátit, můj muž ne – on by se jako stavební inženýr dobře uchytil i v cizině. Nakonec jsme se vrátili a stále jsme uvažovali, jestli neemigrovat. Celý rok to ještě šlo! Jednou jsem pak ve Vodičkově ulici potkala svého bratrance a svěřila jsem se mu, že váháme, jestli odjet, nebo ne. On na mě vytřeštil oči: ‚A proč bys ty odjížděla? To mě nikdy nenapadlo. Já jsem tu doma, ne Rusové! Tak co bych odjížděl?‘ To mě uklidnilo – řekla jsem si, že má bratranec pravdu a že zůstáváme. Nikdy jsme toho pak nelitovali. Dcera mi doteď říká: ‚Vždy, když si na to vzpomenu, jsem nesmírně ráda, že jste se vrátili.‘“
„V Rumunsku jsme žili životem potulných dětí. Dospělí někde seděli a bez nás dětí probírali situaci. Pro mě je to zvláštní vzpomínka. Ta doba mi zůstala hodně v paměti, přestože jsem byla malá. Cesta byla nesmírně divoká.“ – „Proč?“ – „Jelo se dlouho a pořád se někde stálo, protože vlaky nejezdily. Jednou jsme dokonce vystoupili v Přerově, já tam spala pod stolem a asi ve čtyři hodiny ráno jsme zase vyráželi na vlak. Bylo to pro mě něco úplně vytrženého ze života! Pamatuju si také, jak podél vlaku běžely děti, žebraly a my jim házeli cukroví.“
„Po 21. srpnu spousta našich známých emigrovala do Německa, do USA, do Kanady. S některými z nich jsem dodnes v kontaktu a snad nikdo z nich tam není šťastný. Jejich děti se tam už nějak aklimatizují, ale oni ne. A nedejbože, když jsou náš ročník a děti nemají. Zkrátka, i když byli úspěšní, dnes je z nich v cizině šťastný opravdu málokdo.“
Nakonec jsme neemigrovali. A nikdy jsme toho nelitovali
Ema Barešová, za svobodna Kozáková, se narodila 17. března 1932 v Praze. Pochází z rodiny ministerského úředníka Jana Kozáka, bratrance architekta Bohumíra Kozáka či filozofa, teologa, politika a člena pátečníků Jana Blahoslava Kozáka. V době mobilizace v roce 1938 zažila evakuaci do Rumunska, kam podle jejích vzpomínek ministerstvo financí ukrylo ženy a děti řady svých zaměstnanců. V letech 1945 až 1948 byla členkou Junáka. Po komunistickém převratu její tatínek přišel o práci. Nové poměry na konci 40. let zhoršily zdravotní stav, a tím nepřímo zkrátily život obou jejích rodičů. Po maturitě v roce 1951 z politických důvodů nedostala doporučení na filozofickou fakultu, vzala pak zavděk nabídkou studovat na pražské právnické fakultě. Jako čerstvá absolventka dostala umístěnku k soudu, v soudnictví pak s pauzami působila až do důchodu. Nikdy nevstoupila do KSČ. Na sklonku 60. let uspořádala besedu na téma problémů v justici po únoru 1948. Po srpnové okupaci rodina zvažovala emigraci, nakonec se rozhodli zůstat v Československu. V době normalizace pracovala Ema Barešová na federálním ministerstvu zemědělství. V polovině 70. let její manžel Petr Bareš spolupracoval na přesunu mosteckého kostela. Na začátku 90. let se vrátila k soudnictví, od roku 1994 do roku 2002 byla soudkyní Nejvyššího soudu v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!