„Jeden spolužák s vodou na plicích ležel ve špitále, druhý s velkým hnisáním na nohách ležel také ve špitále a ostatní čtyři postupně z kamenolomu odpadávali, že je přendávali na jiná méně dobrá pracoviště, až jsem zůstal v kamenolomu sám. A teď se blížil prosinec. Jako kalorie žádné [smích], zima, říkal jsem si: Ježišmarjá, já nepřežiji tu zimu. Sám v kamenolomu. Tak jsem se hlásil marod. Protože mně bylo opravdu špatně. Ten ošetřovatel ve špitále byl Němec, dal mi teploměr a hlásil, že mám horečku. Já jsem si přivezl kartu ze špitálu, kde to mám napsáno, tam vedli i kartotéku, že jsem byl přijatý na čtvrtý sál na internu.“
„To byly propouštěné skupinky, dva až pět mladíků, a současně začali rozesílat dříve označené do koncentráků. Takže nejdřív poslali dva septimány do Flossenbürgu, to je někde u Chebu na německé straně. Prý blízko našich hranic. Já jsem tam nikdy nebyl. Nějakého Vorlického a Zemana poslali do Flossenbürgu. Ti tam válku přežili, ale teď už nežijí. Mě a ještě pět mých spolužáků poslali do Buchenwaldu a zbytek, Kubíka například, poslali do Osvětimi. Bohužel, tragédie byla, že propustili jednu septimánku, která po návratu domů poslala [dopis] své známé spoluvězeňkyni do Terezína a oni ten dopis chytili. Tak tu Sylvu přitáhli zpátky do Terezína, poslali ji do Osvětimi a ona tam zakrátko skonala.“
„Byl český medik a uklízečem na sále byl také Čech. Sice ne od medicíny, ale na to, aby tam drhnul podlahy a myl okna. Nějaký Pepík Beran z Pelhřimova. Ti dva mi pochopitelně jako hubenému českému studentovi přáli. Když se večer zhasínalo, tak mi strčili kus chleba nebo mně strčili vařenou bramboru. A já jsem nic nedělal, ležel jsem a jedl ty drobky. A pomáhal jsem jim třeba krmit vězně, co už se sami nenajedli, nebo jsem je převlékal, když byli pokálení. Prostě jsem nemohl ležet a furt koukat.“
„Američané postupovali ze západu na východ šíleným tempem. Ale vázlo jim zásobování, tak se na týden zastavili v Erfurtu, což bylo padesát kilometrů od Buchenwaldu, a v tom týdnu bachaři evakuovali na pochody snad polovinu tábora. To bylo dost špatné. Ale třeba v nemocnici, v tom špitále, jsme odhlasovali nebo se rozhodli, už si nepamatuji ten detail, že se nenecháme evakuovat, že nemůžeme odejít od těch ležících chudin. Tak jenom jeden se přihlásil, že by na ten transport šel. Asi doufal, že na transportu uteče. Jinak všichni prohlásili, že nikam nejdou.“
„On (Jöckl, velitel Terezína – pozn. autor) jednou, když mu žaloval bachař Storch, to byl jeden z nejvíce zlých, že nějak málo pracujeme nebo že špatně pracujeme, nařídil, abychom ten den nedostali polévku a aby tu skupinu, co pracovala na pracovišti, zavřeli na extra celu. Ale to bylo i na bachaře příliš silné kafe. Nebo také nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu. Pak jsme měli jít na celu extra, ale zástupce Jöckla řekl, abychom zmizeli.“
Prof. MUDr. Robert Bardfeld, CSc., se narodil 10. června 1925 v Dobřichovicích u Prahy. Rodina se musela podřídit tatínkově zaměstnání strojního inženýra, a tak se stěhovala do Prahy, do Mostu a nakonec do Roudnice nad Labem. S tím šlo i vzdělání Roberta Bardfelda. Na obecnou školu docházel na Smíchově a ve Vršovicích a gymnázium navštěvoval v Mostě a v Roudnici nad Labem. Právě studium střední školy v Roudnici nad Labem se mu stalo osudným, neboť dne 20. 6. 1942 byl spolu s dalšími studenty zatčen za údajné osnování atentátu na vedoucího roudnické německé školy oberlehrera Bauera. Přestože Robert Bardfeld nebyl do těchto úmyslů zapleten, byl spolu s dalšími odvezen do Malé pevnosti Terezín. Zde byl vyslýchán a jako vězeň pracoval na stavbě bazénu pro velitele Malé pevnosti Jöckla, poté dojížděl na železnici v Ústí nad Labem a do chemické továrny v Lovosicích. Velká většina studentů byla po třech měsících propuštěna, ovšem někteří jedinci z nejrůznějších důvodů, mezi nimi i Robert Bardfeld, putovali do koncentračních táborů. Spolu s dalšími pěti spolužáky byl přes Lipsko, Halle an der Saale a Výmar odvezen do Buchenwaldu, kde strávil další tři válečná léta od 8. 10. 1942 do 11. 5. 1945. Zpočátku byl zařazen do Strafkompanie trestního komanda, pracujícího na těch nejhorších pozicích. Byl poslán do práce v kamenolomu, ovšem poté onemocněl a byl odeslán do buchenwaldské nemocnice. Zde získal podporu od primáře, který ho na oko uznal jako práce neschopného a zařídil mu práci v nemocniční laboratoři. Po třech měsících byl zproštěn zařazení do Strafkompanie, a práci v laboratoři tak mohl již „legálně“ vykonávat. Po osvobození tábora americkou armádou dne 11. 5. 1945 však v laboratoři i nadále vykonával službu a domů se vrátil až 20. 5. 1945. Ještě téhož roku složil maturitu ‒ byl zařazen do rychlokurzu, který byl zaveden pro mladé lidi postižené válečnými událostmi, a v roce 1945 se zapsal na studium medicíny. Studia dokončil v roce 1950 a začal pracovat v Písku na interně a na dětském oddělení. Kariéru mu narušila pouze dvouletá vojenská služba. Po jejím absolvování se vrátil do Písku a následně odešel do Prahy, kde získal zaměstnání ve Výzkumném ústavu revmatických chorob. Zde přesluhoval i po odchodu do důchodu. Postupně složil zkoušky na kandidáta věd a na docenturu a vrcholem jeho výzkumné kariéry bylo udělení titulu profesora. Před odchodem na vojenskou službu se oženil s bývalou studentkou roudnického gymnázia a v současnosti žije Robert Bardfeld se svou manželkou v Praze. Robert Bardfeld zemřel v roce 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
