Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mykola Baranovskij - Sokolovskij (* 1928)

• narodil se 1. ledna 1928 v Českém Straklově na Volyni

• smíšené rusko-polské manželství, otec Rus, matka Polka

• vyrůstal v prostředí české vesnice na Volyni

• navštěvoval českou školu i české spolky (Sokol)

• zažil sovětskou (1939–1941) a německou (1941–1945) okupaci Volyně

• po válce vystudoval techniku na univerzitě ve Lvově

• dvouleté kurzy v Oděse na Institutu Svjazu

• pracoval jako zaměstnanec Telekomu v Sarny

• manželka ukrajinské národnosti

• žije v Dubně na západní Ukrajině

Mezi Čechy v Českém Straklově

Mykola Baranovskij se narodil 1. ledna 1928 v Českém Straklově na Volyni v tehdejším Polsku do smíšené rusko-polské rodiny v jinak původní české vesnici. Obec byla téměř celá česká, žilo zde jen několik rodin jiné národnosti. Do jedné z nich patřil i pamětník, kterého zdejší obyvatelstvo znalo pod jménem Baranovský (Baranovskij), ale v současnosti užívá příjmení Sokolovský (Sokolovskij).

Jeho tatínek byl ve svých devětačtyřiceti letech mobilizován do Rudé armády a v pěším vojsku bojoval u Stalingradu, v jedné z nejznámějších bitev druhé světové války, která pro Sovětský svaz dopadla vítězně: „Tatínek povídal, že celý Stalingrad byl rozvalený do základů.“

Tatínek dříve pracoval na vlakovém nádraží a poté v masokombinátu, zatímco maminka byla v domácnosti. Otec měl ruský přízvuk, a ačkoliv mluvil česky, bylo prý vždy poznat, že se nejedná o Čecha. Maminka mluvila ukrajinsky, polsky i česky. Mykola Baranovskij, ač po mamince Polák a po tatínkovi Rus, prožíval se zdejšími Čechy své mládí, docházel do české školy, kamarádil se s českými dětmi a díky tomu získal i český přízvuk. Dále docházel do Sokola, s českými dětmi slavil Velikonoce a účastnil se pohřbů a dalších tradičních českých zvyklostí: „Ve Straklově svátkovali pouť, posvícení i zelené svátky. Měli jsme takový nevelký park, kde stavěli dupárnu. Byla tam i loterie. Češi uměli odpočívat. Měli svůj orchestr. Když byl požár, tak tam Češi jezdili hasit Ukrajince.“

„Jak vypadala ta pouť?“ zní otázka tazatele. „Vystupali hasiči, sokolové i sportovní gymnastika. I dupárna byla. Tancovali. Večer šli do klubu, paní Veselá, tetka či babička toho Miroslava Masopusta,[1] měla velikou cháť a tam byla hospoda. Tam hrál orchestr. Muzikanti hráli. Maminky s dcerami přicházely na večer. Češi uměli svátkovaty, vidpočíváty i pracjuváty.“

Mykola Baranovskij mluvil s tatínkem rusky, s maminkou polsky a se sousedy česky. Český jazyk se naučil mimo jiné ve škole, ve které absolvoval čtyři třídy. Vzpomíná také, že ve Straklově nebylo světlo a elektřina byla zavedena až v roce 1939 a že mezi nejbohatší sedláky patřili Masopust, Suchý, Grmela, Petržílkovi a Kopřiva.

V celém Českém Straklově žily podle vzpomínek Mykoly Baranovského pouze dvě polské rodiny a jedna smíšená rusko-polská rodina Baranovských. Ve vesnici nebyli Ukrajinci ani Židé. Polské rodiny byly katolické a Češi docházeli do pravoslavného kostela: „Ale Češi nebyli tací fanatici jako Poláci. Pokud bylo Čechům třeba pracovat, když byly žně, nedívali se, jestli je svátek, nebo není, a pokud počasí dovolilo, už jeli na pole a pracovali. Ukrajinci měli malinký svátek a už šli do cerkve a nepracovali. Pracovat nebylo možno. Naši Ukrajinci jsou také fanatici. Nevím, jak Ukrajinci obecně, ale tady Ukrajinci jsou také fanatici. Stejně jako Poláci.“

Sovětská a nacistická okupace – Straklov se netěšil

V rámci čtvrtého dělení Polska obsadil dne 17. září 1939 oblast západní Volyně Sovětský svaz: „Bylo třeba organizovat kolchozy. Koně, vůz, zbraně, všechno bylo třeba dávat. Glajcha udělali sekretářem selské rady, Lánský i Mamičev. (…) Přišli Němci, přišel Šulc, taky sedlák, prokázal jim, že sloužili sovětské vládě, a rozstříleli je.“

Zároveň se organizovaly transporty bohatších lidí na Sibiř. V období nacistické okupace Ukrajiny se pak v prostoru západní Volyně „potulovala“ spousta partyzánských i polovojenských jednotek. Mezi ně se řadili maďarští vojáci, sovětští partyzáni Kovpaka a Medveděva a také polská Armija Krajowa. V rámci polsko-ukrajinských bojů pak docházelo k vyvražďování obyvatelstva. Mykola Baranovskij měl polskou maminku, a tak si i on musel dávat pozor: „Přišli do sela, znali, co měli lidé u sebe. Přišla v noci do chaty armija UPA a pustíš do chaty banderovce. Měli zbraň. On řekne: ‚Dej maso a chléb.‘ Musel jsi dát. Sověti, NKVD,[2] znali, že tam byli. Prošel čas, tebe pověsili a řekli, že tě banderovci pověsili. Tak nastavili poměry proti banderovcům.“

„Například moje rodina se banderovců stranila. Já například doma nenocoval, já nocoval u Glajchů nebo u Zahradníka. Tam jsem spal na seně. Rodiče chodili do brambor lehnout. Čekali jsme, jestli přijdou. Poláky zabíjeli.“

Z Českého Straklova nejel do Německa na nucené práce nikdo ze zdejších obyvatel. Z vedlejší ukrajinské vesnice naopak bylo vyvezeno více lidí.

Reemigrace do Československa

Spousta volyňských Čechů z Českého Straklova vstoupila v roce 1944 do 1. československého armádního sboru, prošli Karpatsko-dukelskou operací a boji na slovenském území a usadili se v Československu. Obyvatelé Straklova, kteří během osvobozovacích bojů zahynuli, mají nyní na straklovském hřbitově pamětní desku se svými jmény. V roce 1947 následovala další vlna reemigrace. Podle vzpomínek Mykoly Baranovského se sbalili a z dubenského nádraží odjížděli: „Na vlak jsem doprovázel svého kamaráda Sašku Srkalů. My jsme se spolu učili v desátém ročníku školy. Když bylo třeba jet, bylo třeba mít i atest za deset tříd. Tak ho udělali, sebrali se chlapci a udělali hodnocení. Za ředitele se podepsal jeden kolega a za člena komise jsem se podepsal já. I jel. Tam vstoupil na pražskou univerzitu, zakončil lékařskou fakultu a pracoval jako lékař.“

Z celého českého osídlení zůstaly v obci pouze čtyři smíšené rusko-české či ukrajinsko-české rodiny. Jednalo se o ženy, které se provdaly za Rusa či Ukrajince. Mykola Baranovskij vzpomíná na Vnukovou, Jehurnovou, Havrilovou a Semerzínovou. Jelikož celá reemigrace byla organizována Sovětským svazem, výměnou za české obyvatelstvo se do českých vesnic nastěhovali Bělorusové, Ukrajinci a Rusové. Do Českého Straklova se však nastěhovali pouze lidé ukrajinského původu z východního Slovenska, nazývaní místně jako huculi.[3] Ovšem huculi poté utíkali zpět na Slovensko.

Dále v Sovětském svazu

Po válce odešel pamětník studovat techniku do Lvova a poté absolvoval další kurzy v Oděse na Institutu Svjazu. Zde získal potřebnou specializaci a poté pracoval jedenatřicet let jako zaměstnanec Telekomu v Sarnyj. Za manželku si ve svých třiceti letech vzal Ukrajinku, která pracovala jako účetní. Jeho rodiče na rozdíl od dalších Čechů zůstali ve Straklově až do své smrti. Nyní jsou pohřbeni na místním hřbitově.

Příběh Mykoly Baranovského je zajímavý tím, že se narodil do smíšeného rusko-polského manželství, ale vyrůstal v čistě českém prostředí, a získal tak český přízvuk. Nyní hovoří polsky, rusky, ukrajinsky, polsky i česky, a zajímavá je tak odpověď na otázku ohledně etnického cítění: „Jako Polák jsem se cítil velice málo. Jen jsem se choval, aby mě banderovci nezabili. Potom jsem se oženil s Ukrajinkou.“ „A dříve jste byl zapsaný jak?“ zní otázka tazatele. „Celou dobu jsem však ve vojenském průkazu zapsaný jako Polák. (…) A když jsem měl vojenskou průkazku, tak jsem si udělal kartu Poláka.“[4]

Nejlepší kamarád Jiří Křivka a návštěva Československa

Mykola Baranovskij vyrazil v roce 1957 do Československa za svým kamarádem Jiřím Křivkou a hned se jeho osobě Češi divili: „Já jel k Jirkovi a byl tam dvě neděle. Tam jsem ustanovil svoji řeč překrásně. Oni potom přijeli a my jsme hovořili stejně. Přijeli jsme já, manželka i syn do Prahy a syn říká: ‚Táto, já chci jíst.‘ Přišel jsem něco koupit, vytahuji peníze a ptám se kolik: ‚Na Vašich penězích moc ne...‘ A ona říká: ‚Vy nejste Čech?‘ Říkám: ‚Ne, z Ruska.‘ No divila se, že hovořím s českým přízvukem a česky.“

„Jiří Křivka byl zapsaný v roce 1927, ale byl dobrovolníkem v československé armádě a byl tam spojařem. Dosloužil se do majora. Přijel s ženou v roce 1968 a začaly problémy se Sovětským svazem, tak spěchal domů. Jenom přejel hranici a oni zavřeli hranice. Říkal: ‚Dobře, že jsem stihl utéci od vás.‘ Poté dostal žloutenku, byl v nemocnici a po roce umřel.“

[1] Viz: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/518/#cs_518.

[2] Narodnyj komissariat vnutrennich děl (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) – politický orgán zabývající se vnitřní bezpečností, střežením hranic a evidencí obyvatel.

[3] Etnická skupina Rusínů z východního Slovenska.

[4] Stvrzuje příslušnost k polskému národu v zahraničí, česká obdoba statusu krajan.