„Byli jsme v lágru a měli jsme se tam dobře. Kdo chtěl, mohl jít do roboty. Nákladní auto je rozváželo k sedlákům, kdo chtěl. Já jsem přišel do jedné rodiny. Ještě dneska, jak neusnu, tak furt vzpomínám na ty lidi. Přijel jsem, vyskočil a auto jelo s dalšíma dál. Mě tam měli jak pána Boha. Enem samý úsměv. Enem to, enem tamto. Já jsem též všechno porobil. Společně jsme jedli. Mně bylo až zpočátku hanba. A ti lidi sám úsměv. Oni se se mnou bavili a já jsem jim nerozuměl. Ve skleníku jsem robil. Měli velkou zahradu a tam měli tři také skleníky.“
„Přijel jsem jako voják na dovolenou. Měl jsem všechno s sebou, náboje, pušku. Pamatuju si, jak jsem odcházel tu ze Sudic. Akorát zvonilo do kostela. Tu, jak je tank, jak už ideš směrem na Ratiboř, tak jsem se nad Sudicema ještě otočil. Měl jsem tři náboje a vystřelil jsem je. Symbolicky jsem se loučil.“
„Před tou líniou jsme všeci leželi. Naráz můj pomocník kulometčíka začal řvát. Jednu dostal. Co včíl? Vyskočit? Tak mě odprásknou. To byla dědina na hranicích Lucemburska. Tak jsem vyskočil, zvednul ruky. Jak jsem ty ruky zvednul, tak na to nezapomenu. Tak bzzzz. Jedna kulka přímo kolem ucha. Oni stříleli dál po těch druhých, co byli zakopaní. Tu šla cesta a tu jsme byli my. Jak jsou kolíky s drátem, když se pasou krávy, tak tam byla trochu zvýšená cesta. Tak jsem toho kolegu vzal a davaj. Směrem ku Američanům. Měl jsem Stahlhelm (helmu) na hlavě. A že ji pohodím a vezmu si čapku. Tak mě jeden z těch Američanů kopnul do řiti. Ne fest. Jen tak.“
Erwin Baránek se narodil v roce 1925 v Hněvošicích na Hlučínsku. Hlučínsko patřilo přes jedno a půl století pruskému státu a k Československu bylo přiděleno až po versailleské smlouvě v roce 1919. Jeho obyvatelé se nazývali Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, němčinou nebo češtinou. Nejinak tomu bylo i v rodině Baránků. Zatímco většina pohraničí připadla po mnichovské dohodě do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak automaticky stávali říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády. Proto musel Erwin Baránek nejprve do RAD (Reichsarbeitsdienst) a následně do wehrmachtu, kde byl mimo jiné určen na hlídání ponorkové základny v La Pallice v západní Francii. V prosinci roku 1944 byl při bojovém nasazení zajat Američany a další dva roky strávil v zajateckých táborech v Anglii, než byl v lednu 1947 propuštěn domů. Krátce poté ale musel nastoupit do základní vojenské služby u československé armády, kterou ukončil v roce 1950. Ve vojsku tak nedobrovolně strávil celkem osm let svého mladého života. Jeho bratr Johann narukoval ke konci války v osmnácti letech do wehrmachtu. Na východní frontě byl zajat a několik let strávil v sovětském zajetí. Zemřel 10. ledna 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
