Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Zdeněk Bajgar (* 1931)

• narozen 15. února 1931 v Krásném Poli u Ostravy

• po Mnichovu v roce 1938 byla obec připojena k nacistickému Německu

• otec byl národní socialista a sokol, člen odbojového hnutí Věrni zůstaneme

• v roce 1941 byl otec zatčen gestapem, zemřel v koncentračním táboře

• přímý svědek těžkých osvobozovacích bojů v Krásném Poli v dubnu 1945

• absolvent práv na Univerzitě Karlově v Praze, člen KSČ

• první zaměstnání na Krajském národním výboru v Ostravě

• do důchodu odešel roku 1992 z postu ředitele ostravských železničních opraven

• autor řady historických publikací o Krásném Poli a Slezsku

„Když v zimě nasněžilo, sáňkovali jsme a také lyžovali. Připevnili jsme si na boty dýhy ze sudu a na tom jsme jezdili. V létě jsem odmalička pásával husy. Pamatuji na hry na strništích. Protože jsme chodili bosi a na strništi to bylo obtížné, tak jsme si vždycky vytrhali kruh, kde jsme se honili a běhali. I do školy se asi od května chodilo naboso. Když jsme měli odpolední vyučování, chodívali jsme jenom v trenkách, bez košile a bez bot. Velkou radostí bylo už od předškolního věku cvičení v Sokole. Bylo to velice skromné žití, ale šťastné. Horší bylo, když začala německá okupace,“ vzpomíná Zdeněk Bajgar.

Chudé, ale radostné dětství

Narodil se 14. února 1931 v Krásném Poli nedaleko Ostravy. I když jeho otec převzal rodinnou usedlost se dvěma a půl hektaru polí, dětství měl chudobné. Josef Bajgar měl šest sourozenců a pět jich musel hotově vyplatit. Kvůli tomu se zadlužil ve spořitelně. Obhospodařoval pole a kromě toho pracoval jako dělník v Ostravě. Za vrcholící hospodářské krize měl však práci někdy jen dva dny v týdnu.

Rodiče uzavřeli sňatek z rozumu a provázely ho tragické okolnosti. Jeho matka Matylda si nejprve vzala otcova staršího bratra Františka. Ten se však čtrnáct dní po svatbě zabil, když se vracel na kole z noční směny. Nešťastně spadl při sjíždění Hulváckého kopce v Ostravě. „Aby majetek nepřešel do cizích rukou, ostatní sourozenci přiměli otce, aby se s vdovou oženil,“ vypráví. Podobný osud potkal už jeho babičku, matku jeho matky, které zemřel muž asi po čtyřech letech manželství. „Babička byla donucena vzít si staršího bratra zemřelého muže, který byl už v důchodu,“ vysvětluje pamětník.

Josef Bajgar měl jiné plány než svatbu se švagrovou. „Otec chtěl odjet pracovat do Sovětského svazu, učil se už rusky. S maminkou se nakonec měli rádi a žili spolu velmi pěkně. Byl to aktivní a schopný člověk. Pracoval především v Sokole, byl velice úspěšným divadelním ochotníkem a také členem obecního zastupitelstva za národní socialisty, kteří v roce 1931 vyhráli v Krásném Poli volby,“ říká Zdeněk.

Facka od německého důstojníka

Při mobilizaci v září 1938, pár dnů před podepsáním mnichovské dohody, jeho otec narukoval. „Vrátil se domů, když už u nás bylo německé vojsko. Nesl to velice těžce,“ říká pamětník. Krásné Pole patřilo do pohraničního území, které bylo na základě smlouvy představitelů Německa, Anglie, Itálie a Francie v Mnichově postoupeno nacistickému Německu. Ryze česká obec byla 9. října 1938 začleněna do Sudet.

„Krátce po příjezdu německého vojska napadl první sníh. S bratrem a bratrancem jsme se na cestě před naším dvorem koulovali. Když kolem projíždělo německé auto, hodil jsem tím směrem jednu kouli. Auto zastavilo a vystoupil z něj německý důstojník. Utekli jsme do dvora, on za námi přišel, něco na nás hulákal a každý jsme dostali pořádnou facku. To je moje první nepříjemná vzpomínka na německou okupaci,“ popisuje pamětník.

V obci se hned začaly vyměňovat všechny české nápisy na veřejných budovách i obchodech za německé. Týkalo se to i obecní školy. Matky školáků se proti tomu vzbouřily. „Když přišli pověření pracovníci přepsat nápis na škole, zabránily jim ve vstupu. Odpor trval dva dny. Ženy hlídaly školu i přes noc. Byla to mohutná manifestace. Krásné Pole nebylo velká obec, ale u školy se shromáždilo asi sto lidí, hlavně žen. Skončilo to tím, že příslušníci gestapa jich asi šest zatkli a demonstrujícím pohrozili, že když toho nenechají, budou zatýkat další. Tak se shromáždění rozešlo a škola se změnila na ‚Schule‘. Zatčené ženy za pár dní pustili,“ vypráví o jednom z prvních protestů proti německé okupaci.

Otcova smrt v Mauthausenu

Jeho otec se zapojil do činnosti odbojového hnutí, které se hlásilo k manifestu „Věrni zůstaneme“. Krátce před Vánocemi roku 1941 byl zatčen gestapem. Ve vězení tehdy skončilo více než čtyřicet příslušníků odbojové organizace z Ostravy a okolí. „Pro otce bylo asi osudné, že byl zatčen a také odsouzen za vlastizradu v době stanného práva za heydrichiády. Kdyby byl souzen v jiném období, asi by dostal vězení a mohl možná přežít. Tak ho poslali do Mauthausenu, kde po půl roce zahynul,“ říká Zděnek.

V červenci 1942 dostala matka oznámení, že její muž zemřel v koncentračním táboře na srdeční mrtvici. „Při pátrání mezi jeho spoluvězni, kteří přežili, jsme se dozvěděli, že zpočátku byl nasazený na práci v kamenolomu. Jistě také nosil kameny po pověstných krkolomných schodech. Pak se dostal do dílny, kde se opravovalo nářadí. Tam to měl asi trochu lepší. Utrpěl však zranění na noze, které se mu zanítilo. Dali ho do nemocničního oddělení, které bylo likvidační. Jednou za měsíc mohl napsat domů korespondenční lístek. Z nemocničního lágru jsme dostali dva. Jeden z přeživších spoluvězňů nám řekl, že ho viděl přes plot a že byl ve velice špatném stavu,“ říká pamětník. Přestože byl jeho otec odsouzen jako nepřítel Říše, Německo pak posílalo jeho matce malou vdovskou penzi.

Zdeňkovi bylo deset let, když jeho otce zatklo gestapo. V dospělosti začal pátrat po tom, co dělal v odboji. „Z výpovědí několika lidí jsem se dozvěděl, že měl organizovat propojení protektorátního hnutí s buňkami v Sudetech. Podle sdělení mého strýce navázal po sokolské linii spolupráci s lidmi z Háje ve Slezsku. Vznikla tam také odbojová skupina, ze které ale nikdo zatčen nebyl. Z toho usuzuji, že otec nikoho neprozradil.“

Mezi Německou říší a protektorátem

Jeho matka chtěla splnit otcovo přání, aby studoval. V Sudetech ale byly jen české obecné školy. S pomocí dalších příbuzných se ho proto snažila dostat na gymnázium v Ostravě, to se však nepodařilo. „Byl jsem syn nepřítele Říše, tak nechtěli riskovat problémy. Vzali mě ale na měšťanku v Ostravě-Kunčičkách, kde bydlel strýc,“ říká Zdeněk. Znamenalo to velmi zdlouhavé a složité cestování mezi protektorátem a Německou říší. Přes týden bydlel u strýce a na víkendy se vracel za matkou do Krásného Pole, kde musel také pomáhat s obděláváním polí. „Jezdil jsem domů na matčinu propustku v sobotu odpoledne. Zpátky do Ostravy jsem se vracel vlakem v pondělí v půl páté ráno. Bylo mi jedenáct let, cestoval jsem sám, ale oficiálně jsem musel mít doprovod dospělé osoby. Ráno to nebyl problém, protože se mnou jezdili dělníci z Krásného Pole. Horší to bylo zpátky v sobotu odpoledne, kdy jsem musel žádat cizí lidi, aby se vydávali za mé příbuzné a převedli mě. Několikrát se mi to nepodařilo a s brekem jsem se vrátil ke strýci,“ vzpomíná.

V září 1944 ještě nastoupil do školy v Kunčičkách, ale po měsíci ji zabralo německé vojsko a žáci si chodili jenom jednou týdně pro úkoly. I když byl ještě chlapec, zajímal se o dění na frontě. „Se strýcem jsme poslouchali zahraniční rozhlas. V protektorátě muselo být z rádií vymontováno zařízení na poslouchání krátkých vln. Na rušených středních vlnách se vysílání poslouchat moc nedalo. Přes den vůbec, v noci byla slyšitelnost špatná. Ladili jsme zprávy kolem jedenácté v noci. V Krásném Poli jsme rádio neměli vůbec. Koncem války u nás ale bydlel německý důstojník se svým pobočníkem, který rádio vlastnil. A v pohraničí byly krátké vlny povolené. Když vojáci někam odešli, poslouchal jsem vysílání z Londýna z jejich rádia,“ popisuje Zdeněk. Za skříní také schovával mapu Evropy, na které si kroužkoval osvobozená města.

Ostravské vánoční stromky

Krásné Pole bylo v rámci Ostravsko-opavské operace osvobozeno Rudou armádou 27. dubna 1945. Obec byla boji velmi těžce postižena, jen civilistů zahynulo dvacet osm. Zdeněk Bajgar měl čtrnáct let a události kritických dní, kdy se jejich dům ocitl ve frontové linii, si velmi dobře pamatuje. „Předzvěst blížící se fronty jsme pozorovali už v březnu, kdy sovětská letadla bombardovala Ostravu. Večer jsme se dívali, jak město ozařovaly světelné rakety. Říkali jsme tomu vánoční stromky. Slyšeli jsme také hučení dělostřelecké palby. Granáty začaly létat na území Krásného Pole už v půli dubna,“ říká pamětník.

K prvnímu velkému bombardování obce došlo 20. dubna. „Mezi oběťmi byla i moje teta a její dvouletá dcerka. Bomba zasáhla okraj sklepa, kde se s dalšími lidmi schovávala. Sklep se propadl. Zemřeli tam tenkrát čtyři lidé. Když jsem se dozvěděl, co se stalo, utíkal jsem tam. Tetině druhé dceři, mojí vrstevnici, právě dávali umělé dýchání. Přežila to. Zachránila se i její babička, která se pak se zbytkem rodiny přesunula do Klimkovic v naději, že tam bude bezpečněji. Osud ji ale dostihl. Zanedlouho tam při bombardování zemřela,“ vypráví Zdeněk.

Před příchodem fronty si Bajgarovi společně se sousedy vybudovali kryt. „Byl to festovní úkryt asi pro patnáct osob, který jsme vykopali na hranici našich pozemků. Svrchu byl zpevněn kládami ze stromů z našeho lesa. Vstupovalo se tam padacími dveřmi, zamaskovanými zelenými drny,“ popisuje.

Doma na frontové linii

„Dne 26. dubna začala už od rána intenzivní letecká činnost. Spousta domů kolem hořela. Západní vítr hnal jiskry směrem na naši usedlost. Stodola a chlévy byly pokryté jen dehtovanou lepenkou a hrozilo velké nebezpečí požáru. Matka proto vypustila obě krávy i jalovičku ven, že jim bude lépe v přírodě,“ vzpomíná Zdeněk. V okolí se pohybovali němečtí vojáci. „Odpoledne už bylo ostřelování a bombardování nesnesitelné. Schovali jsme se proto do sklepa pod obytným stavením. V noci nás vyrušilo bouchání. Byl to německý voják, který nás upozornil, že po dvoře chodí naše krávy. Znaly cestu a vrátily se. Strýc je pak uvázal v chlévě. Voják se k nám choval velmi slušně. Říkal, že Rusové jsou už v dědině a že bychom měli jít do krytu. Přesunuli jsme se tam. A asi ve čtyři hodiny ráno se ozvalo bouchání. To už byli Sověti, kteří asi uslyšeli hlasy z našeho úkrytu.“

Sověti jim nařídili, aby vyšli ven, a zkontrolovali, jestli mezi nimi nejsou němečtí vojáci. „Když jsme se ptali, kde jsou Němci, ukázali na náš dům. Šli jsme tedy znovu do krytu a vyčkávali, až se budeme moci vrátit. V osm ráno už byl náš barák obsazen Sověty. Mezi naší zahradou a krytem pak nastala prudká německá minometná palba. Až kolem poledne to ustalo a mohli jsme se vrátit domů,“ vypráví Zdeněk.

Bezprostředně za jejich stavením byla cesta, která se tenkrát stala frontovou linií. „Z jedné strany končila svahem. Tam leželi sovětští vojáci a ostřelovali přes zahradu sousední barák obsazený Němci. Pomáhal jsem vojákům nabíjet zbraně. Vytahoval jsem náboje z krabiček a strkal je do kulometných pásů. Byl to pro mě velký zážitek,“ říká pamětník. Mezitím jedna z jejich krav vyšla z chléva na dvůr, kde se střílelo. „Byla to taková potvora, která si uměla rohem uvolnit řetízek. Házeli jsme na ni kamení a všechno možné, aby se schovala. Přežily nakonec obě naše krávy i jalovička, která se našla po čtrnácti dnech.“

Obranu Němců Sověti prolomili pozdě odpoledne poté, co jim posily přivezly děla, kterými rozstříleli čela obsazených domů. Tak rudoarmějci vyhnali poslední Němce z Krásného Pole. „Němci prchali směrem k Vřesině. Sověti vyběhli na ty poničené baráky a kulomety je odstřelovali.“

Pohřbívání padlých

Zdeněk slyšel, jak si dospělí povídají o tom, jak asi dopadli sousedé, z jejichž domu se Němci bránili. „Byl jsem zvědavý kluk, a tak jsem hned vyrazil na průzkum. Přímo při vstupu do dvora ležel mrtvý německý voják. Viděl jsem už tolik mrtvých, že mi nečinilo problém ho klidně překročit a jít dál. Zjistil jsem, že v domě nikdo není. Ze sklepa jsem ale slyšel naříkání. Když jsem odcházel, potkal jsem sovětského vojáka a nějak jsem mu sdělil, že ve sklepě někdo je. Řekl jen: ‚Ničego.‘ A vytáhl granát a hodil ho na ten sklep. Schovávali se tam ranění němečtí vojáci.“

V následujících dnech se hlavně pohřbívalo. „Sověti si svoje padlé pochovali sami. Dávali je do hrobů buď samostatně, nebo ve skupinkách na různých místech, kde zahynuli. Později byli všichni exhumováni a převezeni na hřbitov do Hlučína. V Krásném Poli jich padlo sedmdesát devět,“ říká Zdeněk. O mrtvé německé vojáky se musela postarat obec. Nově ustavený národní výbor nařídil pracovní povinnost pro muže starší osmnácti let. Jejich prvním úkolem bylo pohřbívání. „Udělali rojnici a prošli celou obec i okolní pole a lesy. Kromě německých vojáků nacházeli také mrtvé koně, krávy a další zvířata,“ vypráví pamětník. Lidi i zvířata pohřbívali do zákopů, které předtím Němci vykopali, nebo do kráterů po bombách. „Kosti německých vojáků jsou tam dodnes,“ říká Zdeněk. Podle odhadů jich v Krásném Poli zemřelo nejméně dvě stě.

Členem komunistické strany

Po válce Zdeněk dokončil měšťanku a vystudoval gymnázium. Mezitím převzali vládu v Československu komunisté. „Byl jsem z národně socialistické rodiny a únorový puč jsem vnímal negativně. Později jsem se ale začal zajímat o dialektický marxismus. Ač se o to matka snažila, nestal jsem se křesťanem a marxismus jsem přijal jako filozofický názor. Co se týče politických procesů v padesátých letech, až později mi došlo, jaká to byla zrůdnost,“ vysvětluje. Už během studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze se stal členem KSČ. Po maturitě se hlásil na Vysokou školu politických a hospodářských věd, tu ale ministerstvo školství zrušilo, a tak skončil na právech, o která původně neměl zájem.

Po promoci pracoval nejprve jako ekonom na Krajském národním výboru v Ostravě, poté dělal právníka na okresním výboru v Bílovci. Po zrušení tohoto úřadu přijal místo ve Sdružení vagónek ve Studénce. I tento podnik ale zanikl a Zdeněk nastoupil jako ekonomický náměstek v opravnách vozidel ČSD v Ostravě, pozdějších Ostravských opravnách a strojírnách, kde se stal v polovině osmdesátých let ředitelem. Po celou dobu byl členem KSČ a také zastupitelem v Krásném Poli i v okresním nebo městském národním výboru. V roce 1968 byl zastáncem demokratizace společnosti a invazi vojsk Varšavské smlouvy vnímal jako zradu bratrského Sovětského svazu. „Prověrkami jsem prošel s třetím stupněm stranického trestu. Dostal jsem důtku s výstrahou.“

Nesouhlas s rozsahem privatizace

Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 zůstal ředitelem železničních opraven, přestože byl stále členem KSČ. „Postavily se za mě nově zřízené odbory. Také ministerstvo dopravy nečinilo žádný tlak na mé odvolání. Pouze ostravské Občanské fórum si na mě stěžovalo kvůli tomu, že jsem zaměstnal jako dělníky několik lidí propuštěných z krajského národního výboru. To jsem ale obhájil, protože jsme měli nedostatek dělníků, a i ti vyhození museli přece taky někde pracovat,“ vysvětluje.

Zdeněk Bajgar říká, že ho překvapil rozměr převratu v listopadu 1989. „Plně jsem se ztotožňoval s demokratizací republiky i pluralitou. Nesouhlasil jsem ale s rozsahem privatizace. Jsem přesvědčen, že energetika nebo vodní hospodářství měly zůstat v rukou státu. Také třeba místní autobusová doprava neměla přejít do privátních rukou. Dodnes pociťujeme negativní důsledky privatizace,“ říká.

V roce 1992 odešel do penze. „Nesouhlasil jsem s privatizací železničních opraven a nechtěl jsem se toho účastnit, i když mi bylo nabídnuto, že bych za úplatu mohl podnik sám zprivatizovat,“ říká. V důchodu ještě pracoval jako advokát v hospodářských kauzách a jako konkurzní správce likvidovaných podniků. Po roce 2000 začal psát historické publikace. Nejprve o Krásném Poli a poté o Slezsku. Dodnes žije v Krásném Poli v domě, který postavil.