Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Zdeněk Bajgar (* 1931)

• narozen 15. února 1931 v Krásném Poli u Ostravy

• po Mnichovu v roce 1938 byla obec připojena k nacistickému Německu

• otec byl národní socialista a sokol, člen odbojového hnutí Věrni zůstaneme

• v roce 1941 byl otec zatčen gestapem, zemřel v koncentračním táboře

• přímý svědek těžkých osvobozovacích bojů v Krásném Poli v dubnu 1945

• absolvent práv na Univerzitě Karlově v Praze, člen KSČ

• první zaměstnání na Krajském národním výboru v Ostravě

• do důchodu odešel roku 1992 z postu ředitele ostravských železničních opraven

• autor řady historických publikací o Krásném Poli a Slezsku

Když je šance něco udělat, člověk se jí musí chopit a nepustit ji !

Zdeněk Bajgar se narodil 15. února 1931 v Krásném Poli v době hospodářské krize, ale jak sám Zdeněk říká, že na tu dobu se měl velmi dobře. Jeho otec Josef byl dělník bez vyššího vzdělání, ale v dětství Zdeňka dělal mistra v menší firmě v Ostravě. Matka byla v domácnosti. Měli menší hospodářství. Chovali 2 krávy, menší zvířectvo a starali se o menší pole.Když krize pomalu uznívala jeho otec ještě stále nepracoval na plný týden. Měl 1-2 dny volna a to využíval na práci v lese,domácnosti a podobně. Byl veřejným funkcionářem, členem obecního zastupitelstva a rady v Krásném Poli, činitelem Sokola a podle slov Zdeňka skvělým a oblíbeným ochotnickým divadelníkem. Před válkou Zdeněk o prázdninách s oblibou pásl zvířectvo, místo toho aby matce pomáhal v domácnosti. Opékali s kamarády brambory a jablka a podnikali různá dobrodružství. V roce 1935-36 v blízkosti Krásného Pole byly manévry Čs. armády a to byl důvod k pozorování s kamarády jak se vojáci připravují na válku. Dodnes na to nezapomněl.

V roce 1938 jeho otec narukoval, ale poté se vrátil, protože v Mnichově bylo rozhodnuto odstoupení Sudet, přestože v okolí i v Krásném Poli nežil ani jeden Němec. Během prvních měsíců okupace, když napadl první sníh, tak se s bratrem a bratrancem koulovali. V tom právě projíždělo německé auto a Zdeněk z legrace hodil na auto kouli. Za chvilku se za nimi hnal německý důstojník  a německy nadával. Pochopitelně mu nikdo nerozuměl. Výsledkem bylo, že každý dostal pohlavek. Takže takhle se začal utvářet odboj ve Slezsku. Vzpomíná na období, kdy v průběhu okupace se měnily české nápisy německými, začalo se jezdit vpravo a další podobné věci co nastaly po Mnichovu.

Nastala válka. Nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva. Bohužel  Zdeňkovi a jeho rodině se taky nevyhnul. Během války přišel v roce 1942 o otce Josefa. Po odhalení celostátní odbojové organizace „Petiční Výbor Věrni zůstaneme“ byl on a dalších 40 lidí zatčeno a posláno do koncentračního  tábora. Zde zahynul. Chodíval do základní školy v Kunčičkách, kde musel každý den chodit přes hranici mezi Protektorátem Čechy a Morava a Třetí říší. Bylo to pro něj vždy velké dobrodružství. Ale nemyslete si, že chodil přes hranici každý den. Přespával u svého strýce a tety a na víkendy chodil domů, aby pomohl matce a bratrovi v domácnosti a na poli. Právě v bytě jeho strýce se ve Zdeňkovi zrodil jeho zájem o politiku a dění  ve světě. Každou noc jeho strýc poslouchal zahraniční rozhlas. Zdeněk pochopitelně chtěl vědět více, než mu řekli ve škole nebo se dočetl v zfanatizovaných novinách, tak vstal z postele a sedl si k němu a rádiu. Lidé mu v okamžiku, co dospíval věřili více a více, protože dokonce mu dovolili, aby s nimi dění ve světě  i probíral. Za nedlouho se k nim přiřítila fronta. S rudou armádou v patách.

Ostravská operace. Bitva, která osvobodila Moravu a Slezsko, si ale také vybrala  své oběti. Krásné Pole, vesnice ve které Zdeněk žil, byla jednou z nejvíce zasáhnutých vesnicí během Ostravské operace. Schovávali se se soudedy v krytu, který si sami vybudovali. Rudou armádu vítali s nadšením a radostí,  jenomže po pár minutách je vojáci poslali hned zpátky, protože se zde ještě stále bojovalo. Jak vřelé uvítání. Po několika denním boji přišla nakonec svoboda. Naštěstí nikdo z rodiny nebyl zabit, ale to nemohli říct o svých přátelích a sousedech. Několik přátel a sousedů z dětství od Zdeňka bylo zabito.  Dům byl zničen a museli vynaložit značné úsilí, aby ho opravili.

Po válce vystřídal několik škol a maturitu udělal až na gymnáziu v Přívoze. Před nastoupením na Právnickou fakultu dělal rok učitele, ale jak podle jeho slov lze poznat,  moc ho to nebavilo. Po dostudování Právnické fakulty v Praze, které zabraly 4 roky jeho života, šel do Krajského národního výboru v Ostravě, kde pracoval 1 rok. Přesunul se do Sdružení vagonek ve Studénce, kde strávil svůj život až do roku 1965. Poslední zaměstnání absolvoval v Ostravě ČSD dílnách na opravu vozidel, odkud odcházel do důchodu v roce 1992 jako ředitel. Ale než se jím  stal musel vykonávat více funkcí.

Napadení Československa v roce 1968 zažil v  Budapešti. Když byl na dovolené s kamarády ze zaměstnání, nějaký zahradník na ně zavolal, že se u nich něco děje. Po poslechnutí rádia se okamžitě vydali na ambasádu a ptali se co se děje. Překvapivě tam něvědeli také nic. Hranice se uzavřeli a Zdeněk a jeho přátelé museli den co den chodit na ambasádu a zjišťovat co se děje. „Přijďte ráno !” řekli jim na ambasádě odpoledne. „Přijďte odpoledne !” řekli jim ráno. Tak to chodilo několik dní v kuse. Vždyť měli v Československu rodiny a přátele. Musel být způsob jak se tam dostat. A jako na zavolaní se naskytla naděje. Ten den byla sobota, když stáli před ambasádou a přijel tam autobus. Byl plný studentů z Karlovy univerzity. Poprosili je, aby je nezvali sebou. Studenti souhlasili, ale Zdeněk a jeho přátelé museli sedět na zemi. Takhle se dostali do již okupovaného Československa. A vlakem se pak dostal Zdeněk domů. Hned ten den v neděli, okamžitě jel do fabriky, ale nikdo zde nebyl kromě pár vrátných. Další den v pondělí dostal ůkol, aby se zachoval klid a nic se nedělo mezi zaměstnanci. Podle jeho slov a jak sám říká: „Byl to pro mne šok,” lze poznat, že tahle situace byla pro něj velmi nepříjemná. Vůbec nevěděli co se děje.

Po sametové revoluci kandidoval do zastupitelstva, několikrát vycestoval do zahraničí, ale taky se stalo něco jiného. Významná část jeho života. Začala jeho spisovatelská kariéra. A velmi úspěšná. Jeden učitel z jeho rodné vesnice za ním zašel a povídal mu, že zažil Hitlera i komunisty, a že by mohl napsat nějakou knihu o Krásném Poli. Ten učitel už se na to nezmohl, protože byl již ve svém věku. Naštěstí mu předal hromadu poznámek, co si za svůj život zapsal o Krásném Poli. A tak to začalo. Každý den Zdeněk psal a psal. Chodil po různých archívech a sbíral i vzpomínky pamětníků. Vynaložil na to značné úsilí a taky to stálo za to. Nastal rok 2011 a Krásné Pole spolu s obrovskou prácí Zdeňka vydala knihu „V Krasnym Polu na kopečku”. Hned ten den, co byl její křest si jí obyvatelé vesnice hned kupovali na místě ve škole v Krásném  Poli. A doslova velký zájem udělal, že dnes již „V Krasnym Polu na kopečku” nekoupíte. Hned jeden rok na to vydal Zdeněk, již bez podpory jeho vesnice dodatek, který  obsahuje sbírky různých umělců na Slezsku a obrovské rodokmeny rodin žijících v Krásném Poli. Například básně Heleny Salichové, která byla umělkyně, malířka, etnografka na Ostravsku. Bohužel i přes skvělý obsah a skvělý start prvního dílu, se již tato kniha moc dobře neprodávala, což  panu Bajgarovi vrtá hlavou, protože její obsah je i v některých ohledech zajímavější než první díl. Dva roky na to vydal Zdeněk ještě jednu knihu. Ta se tentokrát věnuje celému Slezsku v poválečném období. Jmenuje se „Zázraky lidské solidarity, akce Budujeme Slezsko”. Tato kniha sklidila taky velký úspěch a je velmi zajímavá. Ale tím to ještě nekončí. Jméno Zdeněk Bajgar ještě budou mít na obalu dvě knihy. Kdy, ale výjdou ví jen Zdeněk. Zatím můžu říci, že jedna vypadá fantasticky, protože ukazuje historii Krásného Pole ve fotografiích. A to se jen tak nikde nevidí !

Jak zní název tohodle příběhu, tak zní heslo Zdeňka. Kdykoliv se mu naskytne příležitost něco udělat, udělá to. A to by měli všichni. Chopte se svých šancí. Držte si je dokud se nestanou úspěchem. A pokud se jím nestanou. Nevadí. Příjdou ještě další šance. A ty už určitě vyjdou.