Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Baierl (* 1942)

• narozen 19. února 1942 v Ondřejovicích na Klatovsku

• dětství poznamenáno ztrátou otce

• hudební talent plně rozvinul až na gymnáziu

• při studiích působil v Pěveckém a orchestrálním sdružení západočeských učitelů pod vedením dirigenta Bohumíra Lišky

• během Pražského jara byl za snahy o reformy v místní škole přeložen

• založil Sušický dětský sbor, oživil slábnoucí mužský pěvecký sbor Svatobor

• spolupracoval a inspiroval se nejlepšími sbormistry a textaři své doby

• dvacet let se potýkal s omezováním repertoáru sboru a zákazy cestování

• po roce 1989 získal Sušický dětský sbor několik mezinárodních cen

• pamětník je nositelem několika národních ocenění

• i nadále se věnuje sbormistrovské činnosti

„Josef, Pepa, Pepík, Pepíček – nositelů tohoto jména je hodně, ale řekněte v Sušici ‚Pepča‘ a každému se vybaví ten jeden – s příjmením Baierl.“ Ludmila Schumpergerová, Sušický dětský sbor. 1)

Otřesen po ztrátě svého otce

Josef „Pepča“ Baierl se narodil 19. února 1942 v Ondřejovicích na Klatovsku. Rodinu, která se záhy přestěhovala do Janovic nad Úhlavou, postihlo v roce 1949 neštěstí. Otec Josef, elektrikář, zemřel při pracovním úrazu. Jeho smrt uvrhla pamětníka do deprese. „Bál jsem se i dojít pro něco do sklepa,“ vybavuje si.

Matka Marie, která zažila v mládí velkou bídu, vedla pamětníka i jeho mladšího bratra Karla ke skromnosti. „Bylo jí líto, abychom zahodili i děravou ponožku. Mám schované jedny, které odkážu vnukům. Na nich nenajdete větší kousek než dva centimetry čtvereční, které by nebyly zašité,“ usmívá se pamětník. Matka oba chlapce vodila do kostela, kde Josef ministroval. Otcovo přání, aby šel na elektrotechnickou průmyslovku, nesplnil a farářem, jak chtěla matka, se také nestal. Z kostela si však odnesl vzor, že smyslem povolání je pomáhat lidem.

Hudební talent v pamětníkovi objevil až na klatovském gymnáziu profesor Jan Dolanský, vedoucí školního sboru. Na jeho doporučení začal Josef hrát na housle. Za pouhé dva roky absolvoval lidovou školu umění. Ředitel se ho ujal pod podmínkou, že bude denně cvičit. „Bylo to těžké. V Janovicích jsme bydleli v podnájmu u staré paní. Když jsem začal hrát, po pěti minutách přiběhla a měla obvázanou hlavu. ‚Já to nevydržím!‘ Takže jsem musel na půdu nebo do sklepa.“

Po ukončení gymnázia mu profesor Jan Dolanský radil konzervatoř, kde ale Josef Baierl neuspěl. „Přede mnou seděl klatovský rodák, dirigent, ke kterému mě poslali přes známého. Říkal, mám hudební talent, ale to nestačí.“

Proslulý pes Bohumír Liška

Nakonec pamětník vystudoval pedagogickou fakultu v Plzni. Už od prvního ročníku působil v Pěveckém a orchestrálním sdružení západočeských učitelů. Vedl je známý dirigent Bohumír Liška. „Byl to proslulý pes, neměl slitování,“ dodává pamětník. „Na první zkoušce jsme nacvičovali Šárku. Ale v takovém tempu...  Všiml si, že nestíhám, a zařval na mě: ‚Mladej, už máš zase smyk obráceně!‘ Tak jsem s ním musel jezdit ze strany na stranu. To byla výborná praxe pro moji budoucí činnost.“ Absolvoval také několik sbormistrovských seminářů, mj. pod vedením profesora Jaromíra Klobouka.

V roce 1963 nastoupil do Dobřan na vojnu. Sloužil také s písničkářem Karlem Krylem, tehdy poměrně neznámým, od kterého má doma vzpomínku v podobě malé plastiky. Po půl roce přestoupil pamětník do Žatce, kde se stal metodikem pro práci s knihou.

V době nastupujícího Pražského jara objížděl vojenské knihovny a prováděl politický úklid. „U nás na Horské Kvildě měli jenom dřevěný kufřík. Ale někde měli i víc, třeba Stalinovy spisy v ruštině a v češtině. Ty se vyřazovaly. Já jsem si odsud odnesl knihu Trubaduři nenávisti, sborník, ani už si ta strašná slova nepamatuji. Jak nazývali Hemingwaye a podobné světové spisovatele, že podporují militarismus.“

Během vojenské služby mohl Josef Baierl cvičit na housle a účastnit se orchestrálních zkoušek. Nadřízení si však telefonicky ověřovali, zda skutečně zamířil do Plzně.

Reformním učitelem ve Strašíně

V roce 1965 ho zavedla první umístěnka do obce Strašín na Klatovsku. Mladý kolektiv učitelů se brzy začal snažit o revizi dosavadního systému, založeného na hodnocení dětí podle politického vlivu jejich rodičů. Narůstající konflikt s místními funkcionáři vyvrcholil návštěvou školního inspektora. „Dal dětem diktát. Když přišel, bylo napětí veliké. On pravil: ‚Neshledávám žádnou vadu.‘ Vedoucí, který tam měl manželku, asi chtěl mít navrch a pronesl větu: ‚Ale, soudruzi, vaše práce tady je apolitická!‘ To mě dožralo, a tak jsem říkal: ‚Soudruhu vedoucí, já nemyslím, že nepracuje politicky ten, kdo má politiky plná ústa!‘ V té chvíli se mu zamlžily brýle, zbrunátněl, šel a práskl dveřmi,“ vybavuje si pamětník, který je jinak dle svých slov mírné povahy. „Dvakrát třikrát v životě jsem udělal výjimku, že jsem se ozval, a dobře jsem udělal.“

V roce 1968 pak mladí učitelé přizvaní na schůzi Socialistického svazu mládeže (SSM) veřejně odmítli politiku KSČ. Následně byli všichni přeloženi. Josef Baierl chtěl původně zakládat v Sušici dětský sbor, ale místo toho putoval do přilehlé vsi Petrovice. O několik měsíců později využil svých znalostí ruštiny. S kamarádem se snažili vysvětlit posádce rozbitého tanku rozdíl mezi osvobozením a okupací země. Jejich akci však ukončil nekompromisní sovětský politruk. „Byl agresivní, abychom skončili a odešli. Ten vůbec nechtěl diskutovat.“

Budete zdravit čest práci

V následujících letech se v pamětníkově okolí začaly objevoval známky rozčarování i počínajících represí. „Mí známí z fakulty, rusista František Havelka, který mě chtěl vzít do strany, z ní na protest vystoupil. Měl nějaké známé v Rusku a jeho kolega [Bedřich Česal] také. Ti se s tím nesmířili a také museli hned z fakulty odejít. Dokonce i politruk v janovické armádě, Jaroslav Klíma, to taky odnesl. Nesouhlasil, a tak musel odejít.“ Další obětí odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy byl pamětníkův spolužák z fakulty a přítel Jaroslav Hamberger. „Jezdili jsme společně za Emilem Kintzlem do Kašperských Hor, tam jsme jako mladí chlapci ještě hráli fotbal a basketbal. Prostě ho vyhodili z práce. Šel k melioracím.“

Na počátku sedmdesátých let se změna kurzu začala dotýkat i samotného pamětníka, který konečně učil na základní škole Tomáše Garrigua Masaryka v Sušici. „Tehdy se tak samozřejmě nemohla jmenovat. Na podzim šedesát osm tam byl řídícím pan Buchta. Vzorný ředitel. Jenomže byl tak vzorný, že nechal zase dát na školu název Masarykova škola. Tím to měl zpečetěné, okamžitě ho vyhodili. Poslali ho na poslední rok služby do zvláštní školy.“

Do školy přišel nový ředitel, který začal s prověrkami. „To bylo ostré. Slova, kterými k nám v nástupní řeči promlouval…Dodnes mě mrzí, že jsme neměli možnost si to zapsat. Kolik těch -ismů na nás vybalil, jací jsme zloduchové. Ale že on to napraví, že mu budeme jasně říkat ‚soudruhu řediteli‘ a zdravit ‚čest práci‘,“ vybavuje si pamětník. Sám si během prověrek stál za svým názorem, většinu energie ale věnoval učení a také Sušickému dětskému sboru, který v roce 1969 při škole založil.

Cesta na vrchol

O čtyři roky později přešli pod Dům pionýrů v Sušici. Sbor tak otevřeli dětem z okolí. „Kroje jsme mít nemuseli,“ dodává s nadsázkou Josef Baierl, který se na školeních seznámil se špičkami svého oboru, sbormistrem Národního divadla Milanem Malým, spoluzakladatelem slavného libereckého dětského sboru Severáček Milanem Uherkem, sbormistrem oceněným Zlatou medailí UNESCO Miroslavem Venhodou a dalšími.

Za svého největšího učitele však považuje Miroslava Raichla. Tento vynikající hudební skladatel a tvůrce kulturního programu pro anulovaný Vysočanský sjezd KSČ také doplatil na své reformní postoje. Jeho hudba byla v sedmdesátých letech zakázána. Zaměřil se proto na tvorbu pro pěvecké dětské sbory a spolupracoval s těmi nejlepšími. S pamětníkem se spřátelil. „Jezdil s námi na soustředění. A hledal, co by nám mohl upravit. Jednou řekl: ‚Já ti můžu napsat každý den jednu skladbu. Ale bude těžká. Napsat lehkou skladbu, aby na to děti měly a aby se to líbilo, to není tak lehké.‘ A podle toho se řídil. To byl úžasný člověk po všech stránkách.“

Josef Baierl zřídil přípravné sbory, připravil si organizační zázemí, zařídil sborové výměny a soustředění. Navázal spolupráci s výbornými textaři – bratranci Ivem a Václavem Fischerovými, autory mnoha hitů tehdejší populární hudby. Pro sbor komponoval i významný skladatel Věroslav Neumann. „Já jsem měl celý život ohromné štěstí na spolupracovníky a osobnosti,“ dodává pamětník skromně.

Už to zpívat nebudete

Mezitím se mu v Sušici podařilo oživit skomírající mužský pěvecký sbor Svatobor. V roce 1976 převzal jeho vedení, soubor omladil a rozšířil repertoár.

Protože se oba sbory věnovaly také interpretaci chrámové hudby, problémy s režimem na sebe nenechaly dlouho čekat. Zpočátku se koncerty v místních kostelech snažili prezentovat jako vážnou hudbu. Když ale dětský sbor namísto politické slavnosti zamířil do Železné Rudy na pouť s bohoslužbou, trpělivost funkcionářů přetekla. „Byl jsem pozvaný na kobereček do Klatov, tam byl soudruh a nějaký ředitel školy, byl to politický předseda. Soudruh začal křičet, jak jsem si to dovolil, zpívat v kostele. Že tam byly i děti školou povinné. A když už byl téměř na vrcholu svého projevu, nevydržel jsem to, dupl jsem a řekl jsem: ‚To já poslouchat nebudu!‘ Otočil jsem se a šel jsem pryč,“ popisuje pamětník. Dramatickou situaci nakonec vyřešil předseda. Řekl: ‚Soudruhu, my ty vaše noty pálit nebudeme, ale zpívat už je také nebudete!‘“

Naštěstí pro sbor nastala zanedlouho výměna inspektora na školském odboru. Sboru fandil. Poradil pamětníkovi, jak repertoár protlačit ke schválení. „Nesmělo tam být slovo mše nebo Jezule a tak. Na to byli alergičtí.“

Dostal jsem za úkol vás hlídat

Úroveň obou sborů stoupala – Sušický dětský sbor získal v roce 1979 na národní soutěži v Olomouci Zlatou Palmu. Oba se snažily navázat mezinárodní spolupráci. 

Jezdit na festivaly a výměnné pobyty do zahraničí však v dobách normalizace nebylo snadné – ani do tzv. spřátelených socialistických zemí. Akční rádius sborů zahrnoval pouze tzv. východní Německo (NDR) a Maďarsko. Každou žádost o výjezd musel po školském odboru potvrdit ještě oblastní výbor strany (OV KSČ).

„Problematické to bylo do Polska. Tam byly politické poměry možná ještě horší než u nás. Byl problém, že máme ve sboru faráře. Nemohli vůbec překousnout, aby s námi jel. To trvalo dva roky.“

Svatobor se nakonec do Polska podíval. Na zájezd s nimi jel ještě člověk, kterého nikdo neznal. Dovtípili se, že jde o tzv. očko, které je má hlídat. Počáteční obavy se ale nakonec změnily v úsměvnou historku. „Takový to byl docela rozumný chlap, vypadalo to. Druhý den jsme šli do hospody a on si dával jedno pivo za druhým. Když byl v nejlepším, říkal: ‚Koukám, že máte ze mě nějaký strach... Já zpívám v barokním souboru v Praze a dostal jsem to za úkol.‘ Nebyl to žádný komunista, ten o to neměl zájem. Nám to prozradil na začátku a už byl klid.“

V Polsku měl soubor obrovský úspěch. „V kostele jsme zpívali jejich historickou hymnu, Gaude Mater Polonia. Všichni lidi vstali a zpívali s námi,“ dodává pamětník. Hned na zpáteční cestě začali chystat plány na výměnný pobyt s dětským souborem. Zpočátku to vypadalo, že školský odbor je cestě nakloněný, ale pak přišlo zamítnutí z OV KSČ. „Někdo hlásil, to nemůžeme připustit. Tam se ještě ráno děti musí modlit a chodit do kostela. A ten to zatrhl,“ dodává pamětník. Problém nakonec vyřešila polská strana. „Byli chytří. Poslali telegram, kdo bude platit ten autobus, když oni už mají sem zaplacený příjezd... Tak na výboru udělali kompromis. Ať přijedou. První noc můžou spát v rodinách, ale potom je musíte ubytovat jinde. Děti spaly v politickém domě ve spacácích.“

Přes všechny problémy vzpomíná Josef Baierl na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století jako na dobu, kdy místo touhy po zisku na družebních festivalech převládala touha hudbu sdílet a na výměnných pobytech snaha zajistit protistraně co nejlepší komfort. „Když nás poznali, prostě by nám snesli modré z nebe.“

Utajená cesta na Západ

Teprve v roce 1988 se pamětníkovi podařilo vyjet se Sušickým dětským sborem do Jugoslávie, podle tehdejších poměrů „skoro na Západ“. O rok později, v době sametové revoluce, se konečně společně podívali na Západ.

„Po koncertě jsme šli do hospody. S námi zpíval nový mladý kněz. Mluvili jsme o tom, že to bude jinačí. Říkal: ‚Kdybyste chtěli, mám ve Vídni známého.‘ Tak jsme se toho hned chytli.  A než se někdo vzpamatoval, nic jsme nežádali… Objednali jsme autobus a jeli za rozbřesku v třeskutém mrazu do Vídně. Tam jsme provedli mši Hej, mistře, vstaň bystře od Jakuba Jana Ryby. Dostali jsme polévku a peníze na útratu. A měli jsme první zahraniční zájezd na Západ.“

Rozlet po sametové revoluci

Sušický dětský sbor absolvoval po roce 1989 zhruba třicet zájezdů na Západ, včetně USA. Přivezl si čtyři mezinárodní ceny. Dětí je nyní ve sboru přes 220; desetkrát více než při jeho založení. Od roku 1996 pořádá hojně navštěvovaný festival Je kraj, kde voní tráva a spolupracuje s významnými tuzemskými umělci (Lucie Bílá, Lubomír Brabec aj.).

Smíšený pěvecký sbor Svatobor má v současné době čtyřicet stálých členů. Věnuje se duchovní, renesanční a moderní hudbě. Koncertuje doma i v zahraničí. V roce 2025 oslaví 165. výročí svého vzniku.

I když vedení již přenechal svým následovníkům, v obou sborech působí Josef Baierl přibližně padesát let. Rukama mu prošlo nespočet dětí, k nejslavnějším z nich patří muzikant Roman Holý z funkové skupiny J.A.R. nebo Aleš Březina, skladatel filmové hudby a ředitel Institutu Bohuslava Martinů. S manželkou Helenou vychoval pamětník čtyři děti – Zuzanu, Tomáše, Lucii a tragicky zesnulého Lukáše. Většina dětí i vnoučat prošla dětským sborem a hudbě se nadále věnuje.

Rozvíjet a spojovat hudbou

Josef Baierl je nositelem celoživotních ocenění (sbormistrovská Cena Bedřicha Smetany, Medaile ministerstva školství za vynikající pedagogickou činnost, Čestné občanství města Sušice a další). Svůj vlastní přínos ale hodnotí s pokorou. „Znám sbormistry daleko lepší a výkonnější. Já jsem začal pozdě a všechno jsem doháněl.“  

Klíčové pro něj celý život bylo a je děti rozvíjet a spojovat lidi hudbou. Vzkaz má pro některé rodiče, kteří chtějí neustále pro své potomky to nejlepší. „Mělo by to být naopak, že každý člověk by se měl starat ne o sebe, ale o ty druhé. To si myslím, že je nejdůležitější.“

 

1) Sborník 50 let Sušického dětského sboru, editace Č. Kříž, D. Nakládal