Josef Baierl

„Zpívali jsme až v lednu. Já jsem to v dobré víře poslal svým nadřízeným na školský okresní úřad jako pozvánku. Oni z toho udělali něco úplně jiného. Tam byla nová inspektorka. Do Sušice do zasedací síně pozvala ředitele škol, pracovníky kultury a mě. Já nevěděl vůbec, o co se jedná. Přišel jsem tam, dali mi židličku proti nim. Začala, že dostala tuhle pozvánku a že tam máme skladby nevhodné, aby to děti zpívaly. Ptal jsem se jaké. ‚Vy jste zpívali Nebeští kavalérové.‘ – ‚Dobře,‘ říkal jsem, ‚to je ale skladba z cyklu Adama Michny z Otradovic, která se už zpívá [dlouho], to byl zároveň největší barokní básník.‘ – ‚Ale to je skladba náboženská! A potom tady, co to Rorando Coeli...!‘ – ‚To je latinská skladba, to jsem slyšel včera v rozhlase.‘ – ‚To ať si pouští, ale u nás se to zpívat nebude!‘“

„Já tam byl do šedesátého osmého roku, a strana začala hovořit s mládeží. Byla veliká politická akce. Nějaký soudruh z Klatov přijel a sezval všechny členy Svazu mládeže a přibral k tomu mladé učitele, to se bude hodit, aby tam byli. To se ale přepočítali. Na schůzi jsme si jeden jako druhý vzali slovo. Rozhodně jsme ohodnotili, že strana ztratila důvěru, a tak. Dokonce i jeden člen našeho sboru, dodnes je to komunista, i ten takhle mluvil. Načež ten soudruh z Klatov rozpustil schůzi, nás si tam nechal. A pravil: ‚Soudruzi, vy jste studovali pedagogiku a psychologii a nevíte, že takhle se nesmí mluvit před mladými lidmi?‘ Ten tomu dal korunu. První odešel ze školy ředitel. Poslali ho jako zástupce školy do Nýrska. Já žádal do Sušice, kde jsem chtěl založit sbor. Tak mě poslali do Petrovic. Zůstali tam jenom dva.“