José Azel

„Dá se říct, že ten dům sotva držel pohromadě. Nepamatuji si, kolik mí bratři platili za nájem, protože jsem z nich byl nejmladší a o tyto věci se starali oni, nicméně muselo to být takových sto dolarů nebo tak nějak, bylo to za pakatel. Byl to dům ze dřeva, velmi starý, bez dveří a oken. Nikdo by tam ale stejně nemohl nic ukrást, nic tam nebylo. Takže takto jsme se zařídili. Učili jsme se jeden od druhého. Pamatuji si například jednu zajímavou historku. Tehdy jsme dostávali nějakou pomoc pro uprchlíky každý měsíc. Dostávali jsme sýr, plechovku fazolí a tak podobně. Jedna z těch věcí, co nám dávali, byla taky plechovka burákového másla. Šlo o máslo z přebytků, které se vyrobily ve Spojených státech, bylo velmi tuhé. A my jsme nevěděli, co to je burákové máslo, na Kubě se běžně neprodávalo. Takže jsme nevěděli, jak to použít. Napadlo nás vzít velkou nádobu, do ní dát to máslo a přidat vodu. Pak jsme to míchali vařečkou a dělali takový koktejl. Když už mě bolely ruce, předal jsem míchání dalšímu, protože jsme samozřejmě neměli žádný mixér ani nic podobného. V tom domě nebylo zhola nic. Tímto způsobem jsme ručně vyráběli koktejl z burákového másla a v tomto duchu jsme tam fungovali. Pamatuji si také, že dům měl zadní dvorek a můj bratr, který v životě nic podobného nedělal, tam začal opravovat auta. Kupoval stará a dával je tam dokupy. Prostě a jednoduše jsme se snažili nějak přežít.“

„Museli jsme se postavit životním výzvám ve velmi raném věku. V té době nám bylo všem mezi deseti a šestnácti lety, těm nejstarším bylo sedmnáct. Byli jsme hozeni do života. Někteří z nás, totiž já jsem měl to štěstí, že jsem se ocitl na jihu Floridy, ale mnoho z nás skončilo všude možně, ve státech, kde je velmi chladno a sněží, podmínky, které nikdo z nás nikdy nezažil. Děti žily s cizími rodinami až do doby, kdy si je mohli opět převzít jejich rodiče. Já už jsem se bohužel se svým tatínkem nikdy nesetkal. Takový je příběh tohoto exodu. Je zajímavé, a říkám to se vší hrdostí, že podle studií, které byly provedeny, vychází najevo, že tato skupina 14.000 dětí se poté stala ekonomicky nejúspěšnější skupinou politických exulantů ze všech, které byly takto studovány. Mnoho z nás to dotáhlo velmi daleko. Například senátor Mel Marínez a mnoho dalších. Nicméně, a to je možná druhá strana mince, mnoho lidí mělo velké osobní problémy, rozpadlá manželství a podobně, protože jsme vyrůstali osamělí a často bez rodinného zázemí.“