Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Gevorg Avetisjan (* 1959)

Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy

  • narozen 10. dubna 1959 v Jerevanu v Arménii

  • jeho pradědečka zavraždili Turci v době arménské genocidy

  • vystudoval vysokou školu průmyslu, estetiky a designu v Jerevanu

  • provozoval prosperující firmu na návrhy interiérů a výrobu nábytku

  • v době války o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií z vlasti odjel

  • v roce 1995 se usadil s rodinou v Ostravě

  • nemohl najít práci, žil na ubytovně, poté přesídlil do Frýdku-Místku

  • začal nabízet restauracím medový dort, který pekla jeho sestra

  • byl o něj čím dál větší zájem, tak jej začal vyrábět ve velkém

  • nyní má na výrobu dortu značky Marlenka moderní továrnu a vyváží jej do více než padesáti zemí

Vojenský konflikt v Náhorním Karabachu znemožnil Gevorgu Avetisjanovi podnikat v jeho rodném Jerevanu. Rozhodl se zkusit štěstí v Česku. Nemohl najít práci, stěží uživil rodinu. Jeho sestra začala péct arménské medové dorty. Nabízel je kavárnám, zpočátku prodělával, ale poté přišel neuvěřitelný úspěch.

Narodil se 10. dubna 1959 v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Od dětství věděl, že jeho národ hodně trpěl. Rodiče mu vyprávěli o pradědečkovi, který se stal obětí masového vyvražďování Arménů Turky v letech 1915-1918. Tehdy jich zahynulo více než půl druhého milionu.

„Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy. Moje předky ze strany mámy i táty vystěhovali ze západní Arménie, což je nyní východní Turecko. Můj děd a babička žili v dětském domově v Arménii, protože jejich otce, tedy mého pradědu, zavraždili Turci přímo v hlavním městě Istanbulu. Měl tam vyhlášenou továrnu na cukrovinky. Oběsili ho jen proto, že byl podnikatel, křesťan, dobrý občan,“ vysvětluje Gevorg Avetisjan. Dodnes ví, na kterém místě přesně v Istanbulu podnik jeho pradědy stál. I když už tam po něm není ani stopa, jeho předkové mu to místo ukázali na mapě, aby na tragickou minulost nikdy nezapomněl.

Jeho matka učila biologii, otec byl specialista na arménskou literaturu. Vyrůstal s nimi v pěkném domě v centru Jerevanu. „Říká se mu růžové město, protože většina domů vznikla z růžového kamene. Je v něm hodně fontán, což vytváří krásnou atmosféru,“ vzpomíná. Rodiče mu vždy vysvětlovali, že nejdůležitější v životě je mít vzdělání. Vystudoval vysokou školu průmyslu, estetiky a designu. Jeho sestra Hasmik také dosáhla vysokoškolského vzdělání.

Vyrůstal v době, kdy Arménie byla jednou z republik, které tvořily Sovětský svaz. V zemi byla vždy silná křesťanská tradice, takže mnoha lidem vadilo, že komunistický režim víru potlačoval. „Rodiče byli kulturní a inteligentní, takže jsem věděl, jaká je situace. V našem okolí žili také ortodoxní komunisté, kteří prosazovali leninismus, jiní je nenáviděli a chtěli, aby znovu fungovaly kostely. Otec mi vyprávěl, že komunisté zničili hodně chrámů, kostelů a architektonicky cenných budov a místo nich stavěli paneláky. Ale tehdy lidé měli strach něco veřejně říkat. Hrozilo, že ztratí práci, kariéru. Tak se mluvilo jen doma, v úzkém kruhu, ale všichni jsme věděli, že to není dobré,“ říká.

 

Válka zničila podnikání

Když ukončil vysokou školu, přišla v Sovětském svazu doba uvolnění. V souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova do funkce prezidenta docházelo ke změnám ve společnosti a jednou z nich bylo, že ve svazových republikách bylo poprvé povoleno drobné podnikání. Gevorg toho ihned využil. S kamarádem navrhl a sestrojil pilu, díky které mohli rychle opracovávat materiál a vyrábět nábytek. Založil designérskou firmu, navrhoval interiéry a zároveň do nich dodával zařízení. Jeho podnikání vzkvétalo, měl hodně zakázek.

„Začalo se ukazovat, kdo je šikovný a kdo neví, co dělat. Do té doby se žilo jinak, všichni měli tak nějak stejně. Nechci propagovat komunismus, to ne, ale nic nechybělo, vždy bylo co jíst a některým lidem to tak vyhovovalo,“ vysvětluje.

Uvolnění politických poměrů, následný rozpad Sovětského svazu a vyhlášení samostatnosti však pro Arménii znamenalo problémy. Během let 1988 – 1994 bojovala s Ázerbájdžánem o území, které historicky patřilo Arménii, ale v rámci vytváření umělých hranic států Sovětského svazu připadlo kdysi Ázerbájdžánu. Život obyvatel Arménie se během válečného konfliktu dramaticky změnil. Dosavadní jistoty, na které byli lidé zvyklí, padly.

„Nebyla elektrika, jednu dobu šla jen hodinu denně. Během ní jsme museli uvařit, umýt se. Já jsem pak dělal na generátor, jenže už nebyly zakázky. Lidé v takové době neměli chuť upravovat si interiéry, když nevěděli, kde něco sehnat k jídlu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Byla to špatná doba,“ vzpomíná Gevorg.

V lednu 1989 byl na zájezdu v Praze a od té doby na pobyt v ní často vzpomínal. Tvrdí, že město ho okouzlilo. Jeho strýc často jezdíval do Československa do lázní a byl jím rovněž okouzlen. Gevorg měl tedy ve svých představách Československo zafixováno jako krásné, příjemné místo.

A tak se rozhodl, že se do něj s rodinou přesune a zkusí štěstí. V nekončícím válečném konfliktu neviděl možnost, jak ve své vlasti dál normálně, slušně žít. „Prodal jsem byt v Jerevanu. V době války jsem za něj dostal pár korun, přitom byl v krásném kamenném domě. Ale potřeboval jsem peníze do začátku, tak jsem prodal i pozemek, který jsme měli v hezké části města,“ říká.

 

Začátky v cizí zemi byly těžké

Nechtěl uvrhnout rodinu do nejistoty, odmítal možnost, že by začínali pobyt v uprchlickém táboře. „Já jsem chtěl přijet jako slušný člověk, ne jako uprchlík. Nechtěl jsem, aby se ke mně lidé chovali jako k bezdomovci,“ vysvětluje. Původně byl přesvědčený, že se usadí v Praze, ale náhodou se setkal s Rusem, který Česko znal. Ten mu řekl, že Praha je drahé město, že pro něj bude výhodnější usadit se v nějakém menším, kde jsou nižší nájmy. Poradil mu, ať to zkusí v Ostravě.

Když se Gevorg rozhodl, že se přemístí do Česka s rodinou, mnozí známí se mu divili.„Já jsem byl tehdy úplně zhypnotizovaný. Lidi se ptali, jestli mám zařízenou práci a říkali, že jsem psycho. Ale já zabalil kufry, vzal děcka – mladší ještě nechodil, starší měl tři roky –, maminku, ženu a letěli jsme do Moskvy. Vlakem jsme pak jeli do Ostravy. Byli jsme tam ve dvě v noci. Vystoupili jsme na Hlavním nádraží a maminka říkala: ‚Tak co? Nikdo nám nepřijde naproti?‘ A já jsem jí řekl, že tady nikoho neznám, že najdeme hotel.

Byli tam taxikáři. Vzali jsme si dva taxíky, které nás zavezly do hotelu Chemik. Zima byla krutá, minus deset stupňů, vítr. Přišli jsme na hotel, pronajal jsem dva pokoje. Tam jsme žili a čekali, co bude dál. Každý den jsem platil tři a půl tisíce za dva pokoje. Bylo mi jasné, že to tak dlouho nepůjde, neměl jsem velký kapitál. A rodina čekala, že jim udělám nějaký program, překvapení. Nechtěl jsem je zklamat. Říkal jsem si: ‚Jak dlouho je budu takhle vodit za nos?‘“

V začátcích jim pomohlo, že si s sebou z Arménie vzali veškeré věci potřebné pro běžný život a nemuseli nic kupovat. V kufrech přivezli deky, nádobí, topinkovač, oblečení. Snažili se za nic neutrácet, žili skromně.

Jenže přišla fáze rozčarování a strachu z budoucnosti. Naštěstí se Gevorg seznámil s advokátem, který uměl rusky a v začátcích mu pomohl vyřídit potřebné dokumenty, aby si mohl založit firmu. Jmenovala se Design centrum Gevorg.

Gevorg věřil, že se uživí tím, čím se prosadil doma v Jerevanu – navrhováním interiérů. Podařilo se mu však získat jen jednu zakázku na zařízení restaurace. Věřil, že k ní přibudou další, ale nestalo se tak. Pochopil, že se svou profesí se v cizí zemi zřejmě neuživí. Neuměl jazyk, neměl kontakty, úspory mizely.

Advokát mu pomohl sehnat pokoj na ubytovně pro dělníky, který byl levnější než hotel. Měl obrovské štěstí, že ubytovnu vedla žena, které se celé jeho rodiny zželelo a poskytla mu ubytování za velmi nízkou cenu. Řekla mu tehdy, že až na to přijdou její nadřízení, vyhodí jeho i ji. „Říkala mi, že mě přece nemůže nechat na ulici, když mám děti, ženu, mámu. Nesmírně mi tehdy pomohla,“ vzpomíná.

Peněz ale nadále ubývalo a on stále nemohl najít práci. Bylo jasné, že zanedlouho nebude mít ani na život v levné dělnické ubytovně. „Každý večer jsem přicházel zoufalý a tvrdil manželce a mámě, že čekám, až mi zavolá kámoš. Mazal jsem jim med kolem pusy. A přitom jsem přemýšlel, co budu dělat, až mi dojdou všechny peníze,“ říká.

Pak se dozvěděl, že je možné převzít bar v nedalekém Frýdku-Místku. A tak to zkusil. Šlo o hernu s automaty. Zpočátku prodělával, personál ho okrádal, s vedením takového podniku neměl žádné zkušenosti. Postupem času však podnik začal fungovat a uživil ho. Gevorg dokonce začal posílat peníze sestře do Jerevanu. Tam byl život tak těžký, že jí nakonec řekl, ať se za ním přistěhuje do Frýdku-Místku i s dětmi.

 

Medové dorty měly úspěch

Sestra Hasmik přijela, ale i ona marně hledala práci. Gevorg odmítal možnost, že by pracovala u něj v baru. Tvrdí, že tam ženy nepatří. Stýskalo se mu po vůních a chutích domova, a tak sestru poprosil, ať upeče jejich oblíbený medový dort, arménskou specialitu. A pak ho napadlo, že ho zkusí nabídnout k prodeji.

„Dali jsme ho do kartonu, na to frýdecko-místecké noviny. Ve Frýdku byl bar, který provozoval známý. Přišel jsem k němu a ptal se ho, jestli nechce zkusit prodávat domácí dort. ‚Co to je?‘ zeptal se. ‚Medový dort, zkus to a uvidíš,‘ odpověděl jsem. Říkal, že by to mělo být aspoň hygienické, zabalené v nějaké krabici. Já jsem mu na to odpověděl: ‚Podívej, nevím, jestli prodáš, taková krabice stojí dvacet korun a já nemůžu investovat. Jestli ho prodáš, bude příště i krabice.‘ Dal jsem mu ho prakticky zadarmo, ať to zkusí. Byl to velký dort, kilo a půl. Představte si, dal jsem mu ho v deset dopoledne a ve tři hodiny už volal, že nemá ani drobeček, ať přivezu další,“ vybavuje si Gevorg.

Dorty nabídl i jiným podnikům, zkusil je vozit do Ostravy. Nejdříve na tom prodělával, když tam jel z Frýdku jen s jedním dortem. Pak ale majitelé kaváren začali chtít další a další.

Z arménského medového dortu, který vynikal dlouhou trvanlivostí, se stal na severu Moravy hit. Hasmik pekla jeden dort za druhým. Nejdříve v pronajatém bytě s nuznou kuchyňskou linkou. Po čase Gevorg přikoupil v bazaru další staré trouby. Následovaly pronájmy větších výrobních prostor, nábor zaměstnanců z úřadu práce. Nechal si patentovat recepturu a název Marlenka.

„Dodnes si pamatuju, jak majitelka jedné ostravské kavárny volala, že chce sedm dortů. Dnes vyvážíme každý den z naší továrny sedm osm kamionů, ale nikdy nezapomenu, jak významné pro mě tehdy bylo poprvé prodat těch sedm dortů najednou. To byla naděje. Tehdy jsem uvěřil, že to půjde,“ vysvětluje.

Vzpomíná, jak se v té době styděl za to, že provozuje hernu: „Byl jsem designér. Hernu bych v Jerevanu nikdy neprovozoval. Bylo to pod úrovní, ale co se dalo dělat? Jak to šlo, hned jsem s tím skončil.“

 

Infarkt kvůli velkým ztrátám

Začalo se dařit, o medové lahůdky byl čím dál větší zájem. Gevorg získal v bance úvěr a v Holandsku si nechal sestrojit speciální výrobní linku na výrobu svých dortů. Převzal ji, ale nefungovala správně. Docházelo k poruchám, vyjížděly z ní zmetkové výrobky. Holandští technici odjeli, českým chybělo dostatečné zaškolení. Situace byla katastrofální. Do výroby vkládali materiál a z linky dál vyjíždělo neprodejné zboží. „Měsíčně jsme vyhodili dvanáct tun dortů. Počítejte, když jeden dort stojí dvě stě korun. Ty ztráty byly obrovské. K tomu jsem měl bance splácet tři sta milionů. To byl můj konec. A tak jsem tam jednou v noci u té linky dostal infarkt. Probral jsem se v nemocnici na infuzích,“ vzpomíná Gevorg Avetisjan na období, které označuje za nejhorší ve svém životě.

Ale ani tentokrát se nevzdal. Vymyslel plán, kvůli kterému ho řada lidí považovala za blázna. Navrhl holandskému technologovi, aby u něj rok žil, dohlížel na linku a školil její novou obsluhu. Nabídl mu plat čtyři tisíce euro, protože dotyčný doma vydělával pět tisíc euro. Nikdo nechápal, proč by měl odborník takovou nabídku přijmout. Gevorg mu ale vysvětlil, že životem v Česku ušetří víc než v Holandsku, kde byly mnohem dražší nájmy, jídlo, náklady na život. Poskytl mu jídlo, bydlení a Holanďan souhlasil. Linka se časem rozběhla správně, výroba běžela ve velkém.

Z továrny Marlenka ve Frýdku-Místku se nyní vyváží medové dorty a další cukrovinky do více než padesáti zemí světa. Firma má roční obrat okolo šesti set milionů korun, zaměstnává stovky lidí a ročně na výrobu spotřebuje sto osmdesát tun medu, který si Gevorg Avetisjan nechává vozit ze slovenských Tater.

 

Paní z ubytovny poděkoval v Poště pro tebe

Gevorg Avetisjan za svůj podnikatelský úspěch získal řadu ocenění. Nejvíce si váží státního vyznamenání za to, že pozvedl české cukrářství na světovou úroveň. Na všech jeho výrobcích je totiž uvedeno, že pocházejí z České republiky.

Na své těžké začátky, kdy přišel do Ostravy, nikoho neznal a nikdo pro něj neměl práci, nezapomněl. „Možná mám ten vztah k cukrářským věcem po pradědečkovi, jen jsem o tom dříve nevěděl. Nebo se potvrdilo, že nejlepší nápady přicházejí, když jste v zoufalé situaci. Já jsem byl na tom jednu dobu psychicky hodně špatně. Nikoho jsem neznal, neměl jsem se s kým poradit, posedět, promluvit si a uklidnit se,“ říká.

Když se mu začalo dařit, uvědomil si, že musí udělat jednu důležitou věc. Poděkovat paní, která ho kdysi, když byl na dně, nechala žít na ubytovně za symbolickou cenu. „Chtěl jsem jí opravdu poděkovat, nejen přinést čokoládku. A tak jsem čekal, až si to budu moct dovolit,“ naznačuje, jak hodně si její pomoci vážil.

Když však přijel do Ostravy, ubytovna byla už dávno zrušená. Co se stalo s ženou, která tam kdysi pracovala, nikdo nevěděl. Gevorg se nevzdal a pátral. Zkoušel to na úřadech, na policii. Nakonec viděl v televizi pořad Pošta pro tebe, ve kterém lidé pátrají po osobách, které se ztratily z jejich životů. Tvůrci pořadu mu skutečně pomohli a dotyčnou ženu našli. Setkal se s ní před televizními kamerami a byl z toho jeden z nejdojemnějších dílů tohoto seriálu. Od té doby jsou v kontaktu.

Gevorg Avetisjan si velmi cení toho, že v Česku potkal převážně dobré lidi. Českou republiku nazývá elegantním, klidným místem ideálním pro život. A také o ní říká, že je to země zázraků. „Česko je pro mě svatá zem. Všechno se mi tady podařilo. Nestalo se to samo, je za tím tvrdá práce, ale přesto všechno nakonec vyšlo. Připadá mi to jako zázrak.“