Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy
narozen 10. dubna 1959 v Jerevanu v Arménii
jeho pradědečka zavraždili Turci v době arménské genocidy
vystudoval vysokou školu průmyslu, estetiky a designu v Jerevanu
provozoval prosperující firmu na návrhy interiérů a výrobu nábytku
v době války o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií z vlasti odjel
v roce 1995 se usadil s rodinou v Ostravě
nemohl najít práci, žil na ubytovně, poté přesídlil do Frýdku-Místku
začal nabízet restauracím medový dort, který pekla jeho sestra
byl o něj čím dál větší zájem, tak jej začal vyrábět ve velkém
nyní má na výrobu dortu značky Marlenka moderní továrnu a vyváží jej do více než padesáti zemí
Vojenský konflikt v Náhorním Karabachu znemožnil Gevorgu Avetisjanovi podnikat v jeho rodném Jerevanu. Rozhodl se zkusit štěstí v Česku. Nemohl najít práci, stěží uživil rodinu. Jeho sestra začala péct arménské medové dorty. Nabízel je kavárnám, zpočátku prodělával, ale poté přišel neuvěřitelný úspěch.
Narodil se 10. dubna 1959 v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Od dětství věděl, že jeho národ hodně trpěl. Rodiče mu vyprávěli o pradědečkovi, který se stal obětí masového vyvražďování Arménů Turky v letech 1915-1918. Tehdy jich zahynulo více než půl druhého milionu.
„Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy. Moje předky ze strany mámy i táty, vystěhovali ze západní Arménie, což je nyní východní Turecko. Můj děd a babička žili v dětském domově v Arménii, protože jejich otce, tedy mého pradědu, zavraždili Turci přímo v hlavním městě Istanbulu. Měl tam vyhlášenou továrnu na cukrovinky. Oběsili ho jen proto, že byl podnikatel, křesťan, dobrý občan,“ vysvětluje Gevorg Avetisjan. Dodnes ví, na kterém místě přesně v Istanbulu podnik jeho pradědy stál. I když už tam po něm není ani stopa, jeho předkové mu to místo ukázali na mapě, aby na tragickou minulost nikdy nezapomněl.
Jeho matka učila biologii, otec byl specialista na arménskou literaturu. Vyrůstal s nimi v pěkném domě v centru Jerevanu. „Říká se mu růžové město, protože většina domů vznikla z růžového kamene. Je v něm hodně fontán, což vytváří krásnou atmosféru,“ vzpomíná. Rodiče mu vždy vysvětlovali, že nejdůležitější v životě je mít vzdělání. Vystudoval vysokou školu průmyslu, estetiky a designu. Jeho sestra Hasmik také dosáhla vysokoškolského vzdělání.
Vyrůstal v době, kdy Arménie byla jednou z republik, které tvořily Sovětský svaz. V zemi byla vždy silná křesťanská tradice, takže mnoha lidem vadilo, že komunistický režim víru potlačoval. „Rodiče byli kulturní a inteligentní, takže jsem věděl, jaká je situace. V našem okolí žili také ortodoxní komunisté, kteří prosazovali leninismus, jiní je nenáviděli a chtěli, aby znovu fungovaly kostely. Otec mi vyprávěl, že komunisté zničili hodně chrámů, kostelů a architektonicky cenných budov a místo nich stavěli paneláky. Ale tehdy lidé měli strach něco veřejně říkat. Hrozilo, že ztratí práci, kariéru. Tak se mluvilo jen doma, v úzkém kruhu, ale všichni jsme věděli, že to není dobré,“ říká.
Když ukončil vysokou školu, přišla v Sovětském svazu doba uvolnění. V souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova do funkce prezidenta docházelo ke změnám ve společnosti a jednou z nich bylo, že ve svazových republikách bylo poprvé povoleno drobné podnikání. Gevorg toho ihned využil. S kamarádem navrhl a sestrojil pilu, díky které mohli rychle opracovávat materiál a vyrábět nábytek. Založil designérskou firmu, navrhoval interiéry a zároveň do nich dodával zařízení. Jeho podnikání vzkvétalo, měl hodně zakázek.
„Začalo ukazovat, kdo je šikovný a kdo neví, co dělat. Do té doby se žilo jinak, všichni měli tak nějak stejně. Nechci propagovat komunismus, to ne, ale nic nechybělo, vždy bylo co jíst a některým lidem to tak vyhovovalo,“ vysvětluje.
Uvolnění politických poměrů, následný rozpad Sovětského svazu a vyhlášení samostatnosti však pro Arménii znamenalo problémy. Během let 1988 – 1994 bojovala s Azerbájdžánem o území, které historicky patřilo Arménii, ale v rámci vytváření umělých hranic států Sovětského svazu připadlo kdysi Azerbájdžánu. Život obyvatel Arménie se během válečného konfliktu dramaticky změnil. Dosavadní jistoty, na které byli lidé zvyklí, padly.
„Nebyla elektrika, jednu dobu šla jen hodinu denně. Během ní jsme museli uvařit, umýt se. Já jsem pak dělal na generátor, jenže už nebyly zakázky. Lidé v takové době neměli chuť upravovat si interiéry, když nevěděli, kde něco sehnat k jídlu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Byla to špatná doba,“ vzpomíná Gevorg.
V lednu 1989 byl na zájezdu v Praze a od té doby na pobyt v ní často vzpomínal. Tvrdí, že město ho okouzlilo. Jeho strýc často jezdíval do Československa do lázní a také byl tou zemí očarován. Gevorg měl tedy ve svých představách Československo zafixováno jako krásné, příjemné místo.
A tak se rozhodl, že se do něj s rodinou přesune a zkusí štěstí. V nekončícím válečném konfliktu neviděl možnost, jak ve své vlasti dál normálně, slušně žít. „Prodal jsem byt v Jerevanu. V době války jsem za něj dostal pár korun, přitom bylv krásném kamenném domě. Ale potřeboval jsem peníze do začátku, tak jsem prodal i pozemek, který jsme měli v hezké části města,“ říká.
Nechtěl přivézt rodinu do nejistoty, odmítal možnost, že by začínali pobyt v uprchlickém táboře. „Já chtěl přijet jako slušný člověk, ne jako uprchlík. Nechtěl jsem, aby se ke mně lidé chovali jako k bezdomovci,“ vysvětluje. Původně byl přesvědčený, že se usadí v Praze, ale náhodou se setkal s Rusem, který Česko znal. Ten mu řekl, že Praha je drahé město, že pro něj bude výhodnější usadit se v nějakém menším, kde jsou nižší nájmy. Poradil mu, ať to zkusí v Ostravě.
Když se Gevorg rozhodl, že se přemístí do Česka s rodinou, mnozí známí se mu divili.„Já byl tehdy úplně hypnotizovaný. Lidi se ptali, jestli mám zařízenou práci a říkali, že jsem psycho. Ale já zabalil kufry, vzal děcka – mladší ještě nechodil, starší měl tři roky – mamku, ženu a letěli jsme do Moskvy. Vlakem jsme pak jeli do Ostravy. My tam byli ve dvě v noci. Vysedli jsme na hlavním nádraží a mamka říkala: ‚Tak co? Nikdo nám nepřijde naproti?‘ A já jí řekl, že tady nikoho neznám, že najdeme hotel.
Byli tam taxikáři. Dva taxíky jsem pronajal. Zavezli nás do hotelu Chemik. Zima byla surová, minus deset stupňů, vítr. Přišli jsme na hotel, pronajal jsem dva pokoje, tam jsme žili a čekali, co bude dál. Každý den jsem platil tři a půl tisíce za dva pokoje. Bylo mi jasné, že to tak dlouho nepůjde. Já neměl velký kapitál. A rodina čekala, že jim udělám nějaký program, překvapení. Já je nechtěl zklamat. Říkal jsem si: ‚Jak dlouho je budu tak tahat za nos?‘“ vypráví.
V začátcích jim pomohlo, že si sebou z Arménie vzali veškeré věci potřebné pro běžný život a nemuseli nic kupovat. V kufrech přivezli deky, nádobí, topinkovač, oblečení. Snažili se za nic neutrácet, žili skromně.
Jenže přišla fáze rozčarování a strachu z budoucnosti. Naštěstí se seznámil s advokátem, který hovořil rusky a v začátcích mu pomohl vyřídit potřebné dokumenty, aby si mohl založit firmu. Jmenovala se Design centrum Gevorg.
Gevorg věřil, že se uživí tím, čím se prosadil doma v Jerevanu – navrhováním interiérů. Podařilo se mu však získat jen jednu zakázku na zařízení restaurace. Věřil, že k ní přibudou další, ale nestalo se tak. Pochopil, že se svou profesí se v cizí zemi zřejmě neuživí. Neuměl jazyk, neměl kontakty, úspory mizely.
Advokát mu pomohl sehnat pokoj na ubytovně pro dělníky, který byl levnější než hotel. Měl obrovské štěstí, že ubytovnu vedla žena, které se ho a jeho rodiny zželelo a dala mu ubytování za velmi nízkou cenu. Řekla mu tehdy, že až na to přijdou její nadřízení, vyhodí jeho i ji. „Říkala mi, že mě přece nemůže nechat na ulici, když mám děti, ženu, mámu. Nesmírně mi tehdy pomohla,“ vzpomíná.
Jenže peníze dál ubývaly a on stále nemohl najít práci. Bylo jasné, že zanedlouho nebude mít ani na život v levné dělnické ubytovně. „Zoufale jsem každý večer přicházel a tvrdil manželce a mámě, že čekám, až mi kámoš zavolá. Mazal jsem jim med na pusu. A přitom jsem přemýšlel, co budu dělat, až mi dojdou všechny peníze,“ říká.
Pak se dozvěděl, že je možné převzít bar v nedalekém Frýdku-Místku. Tak to zkusil. Šlo o hernu s automaty. Zpočátku prodělával, personál ho okrádal, s vedením takového podniku neměl žádné zkušenosti. Ale postupně podnik začal fungovat, uživil ho. Začal dokonce posílat peníze sestře do Jerevanu. Tam byl život tak těžký, že jí nakonec řekl, ať se za ním přistěhuje do Frýdku-Místku i ona s dětmi.
Sestra Hasmik přijela, jenže i ona marně hledala práci. Gevorg odmítal možnost, že by pracovala u něj v baru. Tvrdí, že tam ženy nepatří. Stýskalo se mu po vůních a chutích domova, tak sestře řekl, ať upeče jejich oblíbený medový dort, arménskou specialitu. A pak ho napadlo, že ho zkusí nabídnout k prodeji.
„Dali jsme ho do kartonu, na to frýdecko-místecké noviny. Ve Frýdku byl bar, který provozoval známý. Přišel jsem k němu a ptal se, jestli nechce zkusit domácí dort. On: ‚Co to je?‘ Já: ‚Medový dort, zkus, uvidíš.‘ On říkal, že by to mělo být aspoň hygienické, v nějaké krabici. Já říkal: ‚Podívej, nevím, jestli prodáš, ale taková krabice stojí dvacet korun a já nemůžu investovat. Až prodáš, udělám příště taky tak.‘ Já mu to dal prakticky zadarmo, ať zkusí. To byl velký dort, kilo a půl. Představte si, já mu to dal v deset dopoledne a ve tři volal, že nemá ani drobeček, ať přivezu další,“ vybavuje si.
Nabízel dorty i dalším podnikům, zkusil je vozit do Ostravy. Nejdříve na tom prodělával, když tam jel z Frýdku jen s jedním dortem. Jenže pak majitelé kaváren chtěli další a další.
Z arménského medového dortu, který vynikal dlouhou trvanlivostí, se stal na severu Moravy hit. Hasmik pekla jeden za druhým. Nejdříve v pronajatém bytě v troubě v nuzné kuchyňské lince. Pak Gevorg přikoupil v bazaru další staré sporáky. Následovaly pronájmy větších výrobních prostor, nábor zaměstnanců z úřadu práce. Nechal si patentovat recepturu a název Marlenka.
„Dodnes si pamatuju, jak majitelka jedné ostravské kavárny volala, že chce sedm dortů. Dnes vyvážíme každý den z naší továrny sedm, osm kamionů, ale nikdy nezapomenu, jak významné pro mě tehdy bylo poprvé prodat těch sedm najednou. To byla naděje. Tehdy jsem uvěřil, že to půjde,“ vysvětluje.
Vzpomíná, jak se v té době styděl za to, že provozuje hernu: „Já byl designér. Hernu bych v Jerevanu nikdy neprovozoval. Bylo to pod úroveň, ale co se dalo dělat? Jak to šlo, hned jsem s tím skončil.“
Začalo se dařit, o medové sladkosti byl čím dál větší zájem. Gevorg získal v bance úvěr a nechal si v Holandsku sestrojit speciální výrobní linku na výrobu svých dortů. Převzal ji, jenže nefungovala správně. Docházelo k poruchám, vyjížděly z ní zmetkové výrobky. Holandští technici odjeli, českým chybělo dostatečné zaškolení. Situace byla katastrofální. Do výroby vkládali materiál a z linky dál vyjíždělo neprodejné zboží. „Měsíčně jsme vyhodili dvanáct tun dortů. Počítejte, když jeden dort stojí dvě stě korun. Ty ztráty byly obrovské. K tomu jsem měl bance splácet tři sta milionů. To byl můj hrob. A tak jsem tam jednou v noci u té linky dostal infarkt. Probral jsem se v nemocnici na infuzích,“ vzpomíná Gevorg Avetisjan na období, které označuje za nejhorší ve svém životě.
Ale ani tentokrát se nevzdal. Vymyslel plán, za který ho řada lidí považoval za blázna. Navrhl holandskému technologovi, aby u něj rok žil, dohlížel na linku a školil její novou obsluhu. Nabídl mu plat čtyři tisíce euro, protože dotyčný doma bral pět tisíc euro. Nikdo nechápal, proč by měl odborník takovou nabídku přijmout. Jenže Gevorg mu vysvětlil, že životem v Česku ušetří víc, než v Holandsku, kde byly mnohem dražší nájmy, jídlo, náklady na život. Poskytl mu jídlo, bydlení a Holanďan souhlasil. Linka se časem rozběhla správně, výroba běžela ve velkém.
Z továrny Marlenka ve Frýdku-Místku se nyní vyváží medové dorty a další cukrovinky do více než padesáti zemí světa. Firma má roční obrat okolo šest set milionů korun, zaměstnává stovky lidí a ročně na výrobu spotřebuje sto osmdesát tun medu, který si Gevorg Avetisjan nechává vozit ze slovenských Tater.
Gevorg Avetisjan za svůj podnikatelský úspěch dostal řadu ocenění, nejvíce si váží státního vyznamenání za to, že dostal české cukrářství na světovou úroveň. Na všech jeho výrobcích je totiž uvedeno, že pocházejí z České republiky.
Na své těžké začátky, kdy přišel do Ostravy, nikoho neznal a nikdo pro něj neměl práci, nezapomněl. „Možná mám ten vztah k cukrářským věcem po pradědečkovi, jen jsem o tom dříve nevěděl. Nebo se potvrdilo, že nejlepší nápady přicházejí, když jste v zoufalé situaci. Já byl na tom jednu dobu psychicky hodně špatně. Nikoho jsem neznal, neměl jsem se s kým poradit, posedět, promluvit a uklidnit se,“ říká.
Když se mu začalo dařit, uvědomil si, že musí udělat jednu důležitou věc. Poděkovat paní, která ho kdysi, když byl na dně, nechala žít na ubytovně za symbolickou cenu. „Já jí chtěl opravdu poděkovat, ne jen tak, že bych přinesl čokoládku. Tak jsem čekal, až si to budu moct dovolit,“ naznačuje, jak hodně si její pomoci vážil.
Jenže, když přijel do Ostravy, ubytovna byla už dávno zrušená. Co se stalo s ženou, která tam kdysi pracovala, nikdo nevěděl. Nevzdal se a pátral. Zkoušel to na úřadech, na policii. Nakonec viděl v televizi pořad Pošta pro tebe, ve kterém lidé pátrají po osobách, které se ztratily z jejich životů. Tvůrci pořadu mu skutečně pomohli a dotyčnou ženu našli. Setkal se s ní před televizními kamerami a byl z toho jeden z nejdojemnějších dílů tohoto seriálu. Od té doby jsou v kontaktu.
Gevorg si velmi cení toho, že v Česku potkal převážně dobré lidi. Českou republiku nazývá elegantním, klidným místem, ideálním pro život. A také o ní říká, že je to země zázraků. „Česko je pro mě svatá zem. Všechno se mi tady podařilo. Nestalo se to samo, je za tím tvrdá práce, ale přesto všechno nakonec vyšlo. Připadá mi to jako zázrak,“ říká.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)