profesor Ludwig Armbruster

„Jednu věc jsem se už zamlada naučil. Že tyhlety totalitní systémy jako nacisti anebo potom komunisti nesnášej, aby se o výchovu mládeže staral někdo jiný než oni. Zakázali skaut. Byli jsme všichni povinně členy kuratoria pro výchovu mládeže. Ministr školství Emanuel Moravec prohlásil: ‚Svěřte mi českou mládež a za dva roky ji nikdo nepozná.‘ To byla taková velká slova. Naši kantoři na reálném gymnáziu byli národnostně uvědomělí a obezřetní Češi. Chodily inspekce, a když pan inspektor přišel hospitovat, měli jsme s učitelkou domluveno, o čem máme mluvit, když to bude ‚náš‘ člověk, a co máme říkat, když bude z německé strany. Tak jsme se tím řídili.“

„Někdy se mě ptají, jaký je můj dojem ze změny společnosti po 40 letech. Zesurověli jsme, naučili jsme se lhát. Za protektorátu jsme museli od rána do večera lhát, abychom přežili. Nikdo nesměl říct, co si opravdu myslí. Ale to bylo pět let a to se dá zase do pořádku. Po návratu mě to zlobilo, ale už jsem si zvyknul. Když se s někým bavíš a on ti povídá: ‚Hele, když se tě budou ptát, řekni jim to a to…‘ No, přece buď řeknu pravdu, anebo neřeknu nic, ale přece nebudu nikomu vyprávět pohádky. Lhát se tu stalo normálním.“

Teď jsem nevěděl, kde ti jezuiti tam v tý Vídni bydlí. Jenom jsem věděl, že je to Universitätsplatz. Tak jsem nasedl na tramvaj a takovou lámanou němčinou jsem se dorozumíval, že bych jako chtěl na ten Universitätsplatz. Oni mi vždycky řekli, že mám teď vystoupit. Ty tramvaje jezdí po tom rynku kolem dokola. Na jednom konci je univerzita a na druhém Universitätskirche, a tak mně ti dobří lidi jednou řekli, že mám vystoupit tady, a tam jsem nic nenašel, a pak zase, že mám vystoupit tam. Tak z toho nic nekoukalo, až jsem tam zahlídl někoho, kdo byl oblečený jako kněz, s kolárkem. Tak mu říkám, co je a že jsem byl právě vyhoštěn a že hledám jezuity. On řekl: „Víš co, napřed půjdeme ke mně a dostaneš černý kafe pořádný.“ Tak mě nejdřív dal trochu dohromady a pak mě zavedl k těm jezuitům.

Oni se snažili mezi námi najít nějaké udavače. Zvláště sedali na ty řeholní bratry, kteří neměli ty studia a tak. Ale ti byli taky neprůstřelní a pak nám to vypravovali: „Oni mi říkali, že to můžu mít lepší, že pro mě najdou nějakou ženskou, se kterou se budu moct scházet. Jen abych jim potom vypravoval, co se mezi námi říká a tak...“ No, tak to se jim nedařilo.

Že nejsem Čech (podle státní příslušnosti), jsem se dověděl, až když Hitler mašíroval do Vídně a byl u nás poprask. On totiž ten rakouskej děda byl takovej Rakušan, jako jsou v těch starých kalendářích, víte. On by se bejval v roce 1918 musel hlásit a podle bydliště by dostal československou příslušnost, když se to dělilo. Ale on říkal: „Já na úřad? Ne.“ Nikam nešel, nic neudělal, zůstal to, co byl, Rakušanem, a my všichni po něm.

Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Byla to příprava na řeholní život, a tak jsme nečetli ani noviny... Jenom nám páter Magister, páter Zgarbík, ráno při ohlašování denní instrukce řekl: „Chlapci, včera padla vláda, možná že budeme muset utíkat.“ První takové konkrétní opatření bylo, že už se nebudeme stříhat dohola. Tenkrát při vstupu do noviciátu jsme se nechali ostříhat dohola. To bychom potom byli nápadní, tak jsme si začali nechat růst vlasy.

V tom Bohosudově byla taky dost pěkná knihovna. Ty knihy jsme nakládali na nákladní auta. Později jsem se doslechl, že to potom někam odváželi, kde to vysokoškoláci měli třídit, a co se dalo prodat za marky nebo za dolary v cizině, tak... To ostatní – na to tak dlouho pršelo, až z toho nebylo nic. No, a to se dělo ve všech těch našich jezuitských domech.

Ti vídenští jezuiti nevěděli, co jsem zač. Jestli jsem autentickej, nebo jestli jsem provokatér. Tak mi nejdřív řekli, abych si odpočinul, a ustlali mně tam, abych se vyspal. A když jsem se probudil, tak seděl u postele jeden řeholní bratr, fráter Wildt se jmenoval. Ten byl členem té české řádové provincie ještě za první republiky a po válce ho jako Sudeťáka samozřejmě vypověděli. Ale on znal všechny naše. Tak on se začal vyptávat, jak se daří tomuhle a co dělá tenhle... Ale já jsem je všechny znal, tak jsem na to odpovídal, takže získali dojem, že jsem asi autentickej.

Po tom roce 1945 se začali vracet jezuiti jednak z ciziny, jednak z koncentračních táborů, ti co přežili. A tak se tu jednoho dne objevil v americké uniformě páter Boček, a tak jsme ho hned jako mariánská družina středoškoláků pozvali, aby nám něco vyprávěl. Když jsme se s ním míjeli na dvoře, tak řekl jenom: „Držte prach v suchu, hoši.“ Ti věděli, že tímhletím to nekončí, že tady bude boj mezi západní Evropou a Sovětským svazem – už se smrákalo.

Na reálném gymnáziu jsem byl na začátku roku volán do ředitelny a ředitel se ptal: „Armbrustře, nejste vy Němec?“ „Prosím, ne.“ Německé děti totiž nesměly na českých školách studovat. „A co jste?“ „Prosím, nejsem nic.“‘ Bylo to velmi prekérní.“

„Na Velehradě v noviciátě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Ti jezuiti, co nás vychovávali, do nás nehustili nějaké anticosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství. Ta příprava byla veskrze pozitivní, ne příprava na boj proti někomu, nýbrž na to, abychom zapustili kořeny ve víře.“

Když nás zatýkali, tak já jsem se oháněl rakouskou státní příslušností a oni chtěli vidět pas. Tak jsem jim ho ukázal, oni mi ho sebrali, a tím to skončilo. Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství (tenkrát ještě nebylo vyslanectví v Praze) a to se zase obrátilo na ministerstvo zahraniční nebo ministerstvo vnitra. Jednoho dne se tam objevili dva tajní: „Armbruster, pakovat, za půl hodiny se odjíždí.“

"Tu půlhodinu, co jsem se v Bohosudově připravoval na odjezd, tak mě páter Pitrun instruoval: ,Víš, jeď rovnou do Říma, nikomu nic nevykládej, a v Římě to pěkně všechno vylož, co se tady stalo.` Já jsem byl první, co se dostal ven. Té rady jsem se držel. Oni chtěli, plní zvědavosti, všechno vědět, co se stalo a jak to bylo a tak... Já jsem ale říkal, že chci do Říma a nic tady teď nebudu vypravovat. Tak jeden z těch starších vídeňských jezuitů říkal: ,To je rozumnej člověk.`“

Kritické to začalo být, když byl atentát na Heydricha v Praze a začaly ty razie. Lidi se museli legitimovat na ulici. Třebas nastoupili do tramvaje dva esesáci nebo kdo, z každýho konce, a všichni se museli vykázat. Kdo se nemohl vykázat, tak ho sebrali a měl tu šanci, že se za pár dní objeví na první stránce – vždycky tam byl i důvod, proč byl zastřelen: schvaloval atentát. No, a otec se tenkrát už bál jít do kanceláře, aby ho někde po cestě nechytli. Tak se šel podívat na policejní ředitelství zvenku, co by se dalo dělat. A tam, jak vypravoval, stáli na chodníku lidi v procesí – to byli všichni, co neměli žádný průkaz. Tak se tam taky postavil, a když na něj přišla řada, tak dostal pro každého z nás kus papíru s fotografií. Na tom bylo, že policejní prezident pražský potvrzuje, že ten, kdo je na fotografii, je ten a ten, platnost tři měsíce. To jsme museli potom obnovovat až do konce války – a tak jsme přežívali.

V nás rostlo takové nadšení, že budeme pronásledovaní a budeme vydávat svědectví a bude nás to něco stát – to nám dělalo radost a strach jsme neměli. Zajímavé bylo, že páter Zgarbík, který strávil rok v nacistickým vězení, když se dověděl, že takhle blouzníme, tak do toho vjel a řekl: „Tyhlety řeči nechci slyšet, vy nemáte ponětí, co to je vězení – to je něco jinýho, než co si představujete, takže s tímhletím je konec.“ Tak to byla taková studená sprcha.

On vystoupil, vlak přejel na druhou stranu a já jsem byl sám.

Rakušan byl můj dědeček, otcův otec, který ještě za starého Rakouska – když to ještě byla jedna země – se dostal do Čech se železnicí a byl traťmistrem v Orlických horách, v Jablonném nad Orlicí. Tam se narodil můj otec. Děda se tam oženil s Češkou. V těch Orlických horách, to byla česká část země a děda se naučil od babičky trochu česky a mluvil jako babička – „já jsem myslela“ a tak. No, ale moc už si na toho rakouského dědu nepamatuju. Otec tam vyštudoval reálku v Kostelci nad Orlicí a za první světové války musel narukovat a byl zraněn v Sarajevu. Po válce se vrátil a oženil se s Pražačkou, s mojí maminkou, a my jsme tedy žili v Praze. Maminka se do smrti nenaučila německy, u nás se mluvilo jenom česky.