Marie Antošová

„Přišli za mámou, že prý jsem podvyživená, to mi bylo devět let, a že pojedu do ozdravovny, dostanu tam jídlo a že nás tam budou léčit. A že tam budeme šest neděl. A pak nás pustí domů. Na cestu nás oblečou, dostaly jsme modrý šaty, hezký, vlněný. Dlouhý rukáv, bílý límeček, vyšívání. Dostaly jsme boty, punčochy a nějakou tašku se školníma věcma. Děti, který pocházely od Nýrska po Alžbětín a byly z početných rodin, tak si vybírali německý typy. Já jsem měla copy, světlý vlasy... tak nás posbírali a poslali nás vlakem do Německa. A ve vlaku nás upozornili, že ozdravovna nemůže přijmout tolik dětí, a že tedy budeme bydlet v rodinách. To už měli vytipovaný, kdo který dítě bude chtít, a bezdětný rodiny si měly děti rozdělit. A proč? Protože... třeba u mě... táta byl Čech a máma byla samoživitelka a měla dvě děti. Tak oni mě sebrali, protože jsem byla vhodný typ pro německou rodinu. Protože jsem měla ten pohled... německej.“

„Učitel odešel, zvonilo a on řekl: ‚Ta německá svině se tu roztahuje, a když člověk potřebuje pomoct, tak nepomůže.‘ On byl hrozně blbej... a co čert nechtěl, já už jsem toho měla dost. Jak řekl ‚německá svině‘, tak jsem si pomyslela... nejdřív jsme byli Bémáci, a teď jsme německý svině? Tak mě to naštvalo, popadla jsem dřevěný penál a na něj... a on utekl na chlapeckej záchod... a já ho tam zmydlila... hlavu jsem mu dala do pisoáru a tloukla jsem ho. A najednou mě někdo vytáhl za límec a odvedl mě ven... a on to byl ředitel školy... Ale nedostala jsem ani dvojku z chování, protože on mi řekl, že jsem německá svině. To si přece nenechám líbit. Za války jsme byli Bémáci, teď jsme německý svině... už mi to bylo líto... brečela jsem... tak jsem ho zmydlila. A od tý doby už měli ke mně úctu, věděli, že si se mnou není radno zahrávat.“

„Nejdřív jsem byla nespolehlivá... jak se ten svět obrátí... tak jsem si to odseděla... takovej byl můj život. Bylo mi patnáct a půl, a dostala jsem čtyři měsíce za to, že jsem ho neprozradila. Kdo by prozradil souseda, který mým rodičům pomáhal? A já jsem nechtěla utéct, já jsem ani nemohla... moji rodiče byli bez peněz, musela jsem chodit vydělávat a já jsem ani neměla zájem. Nechtěla jsem... tak holt jsem si to odseděla. Byla jsem v Klatovech, první tři týdny jsem měla samovazbu, to ke mně nikdo nesměl, a pak už jsem byla v kolektivu, musela jsem pracovat. Pak jsem brečela, že mám hlad, a dozorkyně se nade mnou slitovala, chovali se ke mně slušně, všichni tam na mě byli hodní. Až na ty vyšetřující, ti byli sprostí. Pak mě dali do kuchyně a tam byly dvě trestankyně SS... dvě Němky... a já mezi nima... Když Bruckdorfera chytli a zavřeli ho v Klatovech do kriminálu, tak mě honem převezli do Plzně. Jednak jsem tam měla jako mladistvá soud a taky nechtěli, abych se dozvěděla, že je zavřenej. A pak bylo další vyšetřování a další soudy v Praze. Poškodila jsem Československou republiku... to všechno mám za sebou a jsem tady.“