Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michaela Antalíková (* 1964)

• narozena 17. července 1964 v Chomutově

• v roce 1987 dokončila studium na pražské konzervatoři v oboru operní zpěv

• přijala angažmá v poslední předrevoluční sestavě kapely Plastic People

• stala se zpěvačkou kapely Půlnoc

• v lednu 1989 se provdala za Davida Němce

• na jaře roku 1989 vycestovala s kapelou Půlnoc na turné do USA

• je signatářkou Charty 77

• po sametové revoluci se věnovala pedagogice

Michaela Antalíková si hudbu zamilovala už v dětství. Její touha zpěvem promlouvat k lidem a setkání s Mejlou Hlavsou ji přivedlo do legendární kapely Plastic People, která se ale v té době na čas přetransformovala v novou skupinu Půlnoc. Undergroundové společenství ji pak nasměrovalo k odporu proti komunistickému režimu, který vyjádřila podpisem Charty 77. Velký vliv na ni měla matka jejího tehdejšího manžela Davida, disidentka Dana Němcová. Hudba ji provází celý její život.

 

Opera mě fascinovala

Michaela Antalíková se narodila 17. července 1964 v Chomutově. Většinu dětství prožila s matkou v Krušných horách v obci Vejprty. Když bylo Michaele devět let, přestěhovala se s matkou do Říčan u Prahy. Už jako dítě objevila Michaela zálibu v hudbě. „Doma se pořád hrálo na klavír a zpívalo, nenapadlo by mě ale, že bych se mohla někdy věnovat hudbě profesionálně,“ vzpomíná. Michaela zpívala ve sboru, učila se hrát na kytaru i na klavír. Během studia na gymnáziu si pak našla zalíbení v operním zpěvu. „Potkala jsem jednoho kluka, který chodil na konzervatoř. Vyprávěl mi, jaké to tam je a že je tam sranda a je to bezvadné. Tehdy jsem zjistila, že jde hudba studovat a že bych to ráda dělala,“ vypráví. Ve třetím ročníku na gymnáziu se rozhodla změnit obor a nastoupila na konzervatoř, kde studovala svůj oblíbený operní zpěv.

 

Chtěla jsem hudbu spojit s lidským postojem

V roce 1987 na konzervatoři odmaturovala. Tehdy začala Michaela víc než kdy dřív vnímat atmosféru ve společnosti a útlak ze strany komunistického režimu. „Začalo mi vadit, že ve škole něco smíme říkat a něco ne, že některé skladby se můžou zpívat a jiné ne. Začalo mi docházet, že společnost je nějak rozdělená – mezi lidi, kteří smí tvořit veřejně a ty, kterým je to zakazováno, protože dávají najevo svoje postoje,“ vypráví. V té době propadla rockové hudbě. Sháněla si nedostupné nahrávky a společně s kamarády je poslouchala. Michaele došlo, že by ráda svým zpěvem něco svým posluchačům sdělila a předala. Začala proto psát básně, které vyjadřovaly její názory.

 

Nevěděla jsem o tom, že jsou muzikanti zavíráni do vězení

V té době se seznámila s Milanem Hlavsou zvaným Mejla, spoluzakladatelem skupiny The Plastic People of the Universe. „K Mejlovi mě přivedl Jáchym Topol, kterému se docela líbily ty moje básně. Na té schůzce říkal Jáchym Mejlovi, že by mohl zhudebnit nějaké ty moje texty. Povídali jsme si a já jsem mu říkala, že jsem studovala operu na konzervatoři a on se mě zeptal, jestli si s nimi nechci zazpívat,“ popisuje setkání. Michaela s nabídkou bez otálení souhlasila. Když jí Mejla Hlavsa řekl, že nemusí mít strach, protože je lepší doba a do vězení ji za to asi nezavřou, byla překvapená. „Netušila jsem, proč to říká. Já jsem o historii té kapely nebo o tom, že by muzikanti byli zavíráni do vězení, nevěděla. Řekla jsem mu teda, že se nebojím a on si to vyložil tak, že jsem ohromně statečná,“ vzpomíná.

 

Jsem přesvědčená, že nikdo spolupráci nepodepsal

Do kapely přišla v době, kdy se zdálo, že by „Plastici“ po letech izolace mohli vystoupit poprvé veřejně, a to v pražské Lucerně v rámci festivalu Rockfest pořádaného lidmi ze Socialistického svazu mládeže (SSM). Svazáci ale tehdy pod nátlakem estébáků vystoupení na poslední chvíli odřekli. Následně se Plastic People rozpadli, většina členů pod vedením Milana Hlavsy utvořila novou kapelu jménem Půlnoc. Ta mohla od roku 1988 normálně vystupovat a na jaře roku 1989 se celá kapela vydala na turné po USA. „Jako kapelu by nás samozřejmě do Ameriky nepustili, proto jsme tam jeli na turistická víza každý sám. Samozřejmě to neuniklo pozornosti tajné bezpečnosti. V kuloárech se vedou dodnes spory, jak je možné, že nám dovolili vycestovat. Já si osobně myslím, že to byla shoda náhod a že třeba tajná bezpečnost doufala, že tam zůstaneme,“ říká. Michaela je přesvědčená, že důvodem nebylo to, že by některý z jejich přátel vyměnil cestu do USA za spolupráci se Státní bezpečností (StB).

Ve Spojených státech zažila Michaela překvapení z tamějších poměrů. „Byla jsem z toho v šoku. Nic takového jsem předtím nezažila a neuměla jsem si představit, jak to tam vypadá. První, co mě napadlo, bylo to, že lidi chodí hrozně barevně oblečení. Chodila jsem po ulicích a koukala jsem, jak ti lidi vypadají, jak se chovají svobodně a bezprostředně. U nás byly ulice šedivé. Lidi byli šediví,“ vzpomíná na svůj první střet se západní realitou Michaela. Nejvíce však oceňovala možnosti, které se kapele v USA naskytly. Michaela se svými přáteli nahrála ve studiu svou první desku, po večerech hráli v klubech a barech.

 

Podpisem Charty se člověk ocitl na druhém břehu

Michaelu v jejím životě silně ovlivnila disidentka Dana Němcová, matka jejího přítele a pozdějšího manžela Davida Němce, která ji přivedla do společnosti kolem Charty 77. Jejím přičiněním se tak stala signatářkou tohoto dokumentu. „Podpisem Charty se člověk octil na druhém břehu, kde hrozilo, že přijde domovní prohlídka, nebo že vás zavřou, nebo si nebudete moct zvolit práci, jakou chcete. Tohle riziko tam prostě bylo,“ říká. Brzy opravdu zažila bytové prohlídky, při kterých několikrát jejího manžela členové StB odvezli do Ruzyně. I během demonstrací v lednu roku 1989 (tzv. Palachova týdne), jen několik dnů po svatbě s Davidem Němcem, sledovala, jak jejího manžela i tchyni odváží StB.

V době, kdy odjela na turné do USA, již Michaela věděla, že čeká s manželem dvojčata. Ta přišla na svět těsně před sametovou revolucí. Jeden z chlapců se narodil s těžkým mentálním postižením. „Tahle zkušenost mě hodně posunula. Zpětně jsem za tuhle zkušenost ráda. Hodně mě to změnilo a naučilo mě to koukat na život jiným pohledem,“ říká. V době sametové revoluce pamětnice zůstávala doma s malými syny a demonstrací se neúčastnila. Jak ale sama říká, i přesto dění venku pečlivě sledovala. „S mužem jsme bydleli v bytě s jeho matkou Danou Němcovou, takže ty zážitky jsem měla z první ruky,“ vzpomíná.

 

Myslela jsem si, že s odchodem bolševiků to všechno bude hned lepší

S příchodem svobody zažívala Michaela chvíle plné radosti a euforie. „Ty první měsíce, to byla nádhera, i když jsem se synem zažívala horší období. V těch širších souvislostech to ale byla paráda,“ vzpomíná. Protože za komunismu nemohla Michaela studovat, pár let po revoluci využila nových možností a nastoupila na Jabok – Vyšší odbornou školu sociálně pedagogickou a teologickou. K oboru ji přivedl právě její syn, o kterého se musela starat. „Chtěla jsem, aby syn nemusel chodit do speciální školky. Chtěla jsem, aby byl mezi kamarády,“ říká. Po vystudování školy toužila Michaela pomáhat postiženým dětem a co nejvíce je toho naučit. Prošla mnoha pedagogickými kurzy a začala pracovat jako učitelka. Zároveň pořádala semináře, kde učila pedagogy, jak postižené děti začlenit do kolektivu ve třídě. Pomáhala taky učit děti rozumět svým spolužákům s postižením. Tomuto tématu se věnuje dodnes.