Michaela Antalíková

„Půl roku předtím, než jsme odjeli do Ameriky, jsem se rozhodla, že nechci patřit mezi lidi, kteří jenom ten režim kritizují, ale nic s tím neudělají. Přemýšlela jsem o tom, co mám udělat, jak mám proti komunistům bojovat. Že budu tajně hrát s nějakou kapelou, to mi přišlo docela dobré, ale ještě jsem chtěla něco víc. Shodou okolností jsem se potkala s lidmi kolem Charty 77 a taky jsem ji podepsala, stala jsem se signatářkou tohohle dokumentu. Z dnešního pohledu neříká nic revolučního nebo převratného, vlastně jen říká, že se mají dodržovat lidská práva a že stát, který podepsal nějaké dohody, tak je má dodržovat. Tehdy to ale znamenalo, že člověk překročil řeku, že se ocitl na druhém břehu, kde hrozilo, že přijde domovní prohlídka nebo že vás zavřou nebo si nebudete moct zvolit práci, jakou chcete. Tohle riziko tam prostě bylo.“

„Přivedl mě na schůzku s Mejlou Hlavsou do jedné hospody na Klamovce. Já jsem o alternativní rockové hudbě nebo že tu existují undergroundové kapely nebo muzika, která se hraje tajně, o tom jsem vůbec nic nevěděla. Do té doby jsem vůbec neslyšela, že tu existuje kapela Plastic People, nic takového. Na té schůzce říkal Jáchym Mejlovi Hlavsovi, že by mohl zhudebnit nějaké ty moje texty. Povídali jsme si a já jsem mu říkala, že studuju operu na konzervatoři a on se mě zeptal, jestli si s nimi nechci zazpívat v kapele. Já jsem říkala, proč ne. A on mi tehdy říkal hrozně divnou věc, že se nemusím bát, že už je taková lepší doba a že mě už za to asi nezavřou do vězení. Já jsem vůbec nevěděla, proč to říká. Já jsem o historii té kapely nebo o tom, že by muzikanti byli zavíráni do vězení, fakt netušila. Řekla jsem mu teda, že se nebojím a on si to vyložil tak, že jsem ohromně statečná.“