„Byl studený březnový den. Když jsem šel z nádraží do školy, viděl jsem, jak na letišti přistávají německá letadla. Brzy nato začaly přijíždět kolony aut. Zajímavé je, že bez jakéhokoliv nařízení jezdila všechna německá auta vpravo, a tím okamžikem se změnil režim na silnici pro všechny.“
„Továrna byla asi třicet kilometrů východně od Breslau. V okolí byly jen malé vesnice. Když se přiblížila fronta a nemocnice byla už evakuovaná, nastoupil jsem na malém nádraží u nemocnice do vlaku. Dostal jsem se do Breslau. Říkal jsem si, že odtamtud jistě nějaký vlak pojede. Nejprve jsem plánoval, že pojedu do Rakouska. Ale nádraží bylo uzavřeno. Všude ležely hromady kožichů a kufrů. Lidé se mačkali. Já jsem si ale řekl, že se do vlaku prostě nějak dostanu. Protlačil jsem se do vlaku, chvílemi jsem byl ve vzduchu. Po několika hodinách noční jízdy vlak najednou zastavil. Říkal jsem si, že musíme být v protektorátu, tak jsem potichu vystoupil, nikdo si mě nevšiml. Pak jsem šel pěšky, až jsem se octnul v Kyšperku (dnes Letohrad, pozn. ed.). Vlakem jsem dojel až do Hradce Králové. Bez úhony jsem se tak dostal až domů. Tady byl ale ještě tuhý německý režim.“
„Tehdy jsem chodil do jídelny do Strakovy akademie. Tam jsem se dozvěděl, že bude pohřeb studenta Opletala. Konal se ráno 15. listopadu. Sešlo se nás tam několik tisíc. Když jeho rakev odvezli na Moravu, tak se celý ten ohromný dav rozhodl, že se půjde na demonstraci proti okupaci do města. To Němce překvapilo, poněvadž neměli dost informací. Snažila se nás zadržet česká policie, která si ale počínala opatrně, takže neměli šanci ten obrovský průvod zastavit. Prošli jsme Vodičkovou ulicí. Lidé mávali, tramvaje nejezdily. Chvíli se zdálo, že nastala svoboda. Bohužel to byl omyl. Němci se brzy vzpamatovali. Část průvodu, která se dostala až na Staroměstské náměstí, byla přepadena oddíly SS, které přijely v nákladních vozech. Začalo zatýkání. Mně se naštěstí podařilo utéct do kostela, kde jsem se ukryl.“
„Ti, kteří bydleli na kolejích a měli již devatenáct let, byli odvezeni do koncentračních táborů. Celkem se studenty v Brně to bylo tisíc dvě stě studentů. Já jsem také bydlel na koleji. Zažil jsem noční přepadení SS oddíly do velké společenské místnosti. Všichni jsme tam museli stát od čtyř hodin ráno do odpoledne. Teprve tehdy rozhodli, že budou propuštěni studenti, kterým nebylo devatenáct let, a cizinci. My jsme tedy mohli odejít, ale ostatní byli odvezeni do Německa. Členové vysokoškolského studentského výboru byli bez soudu okamžitě popraveni.“
„Vystřídal jsem několik zaměstnání. Nakonec jsem dostal místo v továrně na kůže v Třebechovicích pod Orebem. Majitel továrny byl tolerantní. Zaměstnal dokonce i mého židovského spolužáka. Pracoval tam až do svého transportu do Terezína a pak do Osvětimi. Byl to zdravý a silný chlapec. Přestože věděl, že přijdou do koncentračního tábora, věřil, že přežije. Bohužel se ale nevrátil. Mě tam držel ředitel až do roku 1943. Ale po porážce u Stalingradu vyhlásil ministr propagandy Goebbels takzvanou totální válku a tehdy mě už udržet nemohl. V zimě roku 1943 jsem byl poslán k firmě Krupp, která měla továrnu ve východním Slezsku. Tam jsem byl až do doby, kdy se přiblížila fronta, do roku 1945. Tehdy se mi podařilo uprchnout domů.“
Prof. Dr. Josef Andrýs, CSc., se narodil 14. října 1920 v Třebechovicích pod Orebem. Po ukončení základní školní vystudoval vyhlášené gymnázium v Hradci Králové. Po maturitě nastoupil na lékařskou fakultu v Praze. Zúčastnil se studentských demonstrací na podzim roku 1939. Po uzavření vysokých škol nastoupil do továrny na kůže v Třebechovicích pod Orebem. V roce 1943 byl totálně nasazen v továrně firmy Krupp na výrobu tanků, obrněných vozidel a munice ve východním Slezsku. Později ho přeložili do místní nemocnice. Začátkem roku 1945 se mu podařilo uprchnout domů. Ihned po skončení války odjel do Prahy, aby pokračoval ve studiu lékařské fakulty. Později odešel na nově zřízenou fakultu medicíny v Hradci Králové. Promoval ve věku dvacet devět let. Jeho specializací se stalo porodnictví. Po ukončení školy nastoupil na umístěnku v nemocnici v Rimavské Sobotě na Slovensku. Poté pracoval v nemocnici v Jaroměři a nakonec na vojenské porodnické klinice v Hradci Králové, kde byl až do penze. Z gynekologické kliniky odešel v roce 1985. Pak působil například jako závodní gynekolog či jako posudkový lékař u Vojenské zdravotní pojišťovny. Po roce 1989 složil profesuru. I v důchodovém věku byl členem České gynekologické a porodnické společnosti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
