Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bc. Marwan Alsolaiman (* 1962)

• narozen 17. dubna 1962 v syrském Damašku

• roku 1982 odešel do Československa studovat ČVUT

• několik let pracoval v Sýrii, ale roku 1997 se vrátil do České republiky

• učil fyziku, češtinu a arabštinu pro cizince

• věnoval se také hudbě, překládání a tlumočení

• v roce 2023 žil v Praze

Do tehdejšího Československa přijel ze Sýrie, tedy politicky spřátelené země, v roce 1982. Po studiích se v srpnu 1989 vrátil na pár let do své vlasti. V roce 1997 se rozhodl pro definitivní změnu a odjel opět do střední Evropy, do země s novým politickým uspořádáním i názvem, do České republiky. „Tak jsem to tu neznal, vzduch byl jiný, lidé se jinak chovali. Každý už fungoval podle toho, co považoval za pravdu,“ vzpomíná Marwan Alsolaiman. „Vnímal jsem to jako výhodu, protože teď hraje roli, jestli dokážete fungovat ve společnosti s tím, co umíte.“

Marwan Alsolaiman se narodil 17. dubna 1962 v syrském Damašku. Hlavní město na něj působilo otevřeně, živě, vždy bdící. Otec Ali pracoval jako úředník, matka Bandar byla v domácnosti. Měli sedm dětí. „Dětství v tak velké rodině má své výhody i své nevýhody,“ hodnotí pamětník. „Bydleli jsme celá rodina i s babičkou ve dvoupokojovém bytě. Člověk nemá žádné soukromí a vychovává vás celá společnost. Příbuzní, sousedi, kamarádi, škola.“

Z fotbalisty inženýrem

Když bylo Marwanovi deset let, přestěhovali se do města Suwayda na jihu Sýrie. Odmalička byl vášnivý fotbalista, v Suwaydě hrál šest let v klubu druhou ligu. „Dlouho jsem přemýšlel o tom věnovat se fotbalu profesionálně, dostal jsem i nabídku z Kataru.“ Odmala ho bavila i četba a hudba. Otec hrál na lidový jednostrunný nástroj rebab, doprovázel se na něj při recitaci. Syna to velmi inspirovalo, tak se naučil hrát na lidové flétny a postupně i na další arabské tradiční nástroje.

O prázdninách začal pracovat, už když mu bylo deset let. Na stavbách tahal cihly, ocel a cement. Těžká fyzická práce devět hodin denně. „Když říkali, zítra přijde inženýr to zkontrolovat, bylo to, jako by řekli, zítra přijde Pánbůh, připravte se. Byl tam tři minuty a my to pak dělali dva dny,“ vzpomíná Marwan Alsolaiman. Možná tehdy se v něm poprvé zrodila touha stát se stavebním inženýrem.

Z Československa znal jen název

Marwan Alsolaiman chtěl po maturitě studovat svůj vysněný obor někde v zahraničí. Sýrie měla tehdy přátelské vztahy se socialistickými státy a mladí jezdili studovat nejčastěji do Německé demokratické republiky, Sovětského svazu a na Kubu. Nejoblíbenější byl Sovětský svaz, kde to bylo údajně pro studenty nejpohodlnější. I pamětník se viděl nejlépe tam, to by mu ovšem nesměl zabrat místo protekční student. Jemu bylo přiděleno Československo. „Nejdřív jsem z toho neměl dobrý pocit, ale později jsem si říkal, zaplaťpánbůh, že jsem zrovna tady.“

Dva roky poté odjel studovat do Sovětského svazu inženýrství i bratr. Pro rodiče byly jejich odchody těžké, ale vždycky své děti v jejich plánech a snech podporovali. Starší bratr se stal sochařem a básníkem, starší sestra dělala úřednici, mladší bratr pracuje v Německu jako stavební inženýr, další bratr studoval francouzštinu a poté pracoval v Německu. Dvě sestry jsou učitelky, jedna učí francouzštinu, druhá na střední škole.

Začátky byly těžké

Do Československa přijel koncem října 1982, v Sýrii ho zdržely formality. Ostatní studenti v kurzu češtiny pro cizince už měli za sebou celou jednu učebnici. „Ve třídě mezi sebou všichni mluvili česky, smáli se a já absolutně ničemu nerozuměl,“ říká Marwan Alsolaiman. Do konce května se měl naučit česky na takové úrovni, aby byl schopný studovat České vysoké učení technické (ČVUT), což se mu zdálo nemožné. Měl ale velké ambice a každodenní kontakt s českými přáteli mu pomohl, aby vydržel.

Coby velmi společenský člověk, muzikant a fotbalista měl kolem sebe vždycky spoustu lidí. I v Čechách hrál malou a velkou kopanou, mimo jiné se zahraničními studenty a v týmu ČVUT. I tak pro něj bylo poměrně náročné si zvyknout zejména na rozdíly ve společenských vztazích. „Na východě obecně fungují společenské vztahy v plném proudu, lidi jsou pospolu, nemáte šanci tam být sami. Když vás chce někdo navštívit, nemusí vám vůbec zavolat,“ srovnává pamětník. „Na jednu stranu je to hezké, je to taková čistá forma kamarádství. Tohle tu neexistuje, a hlavně v Praze, když nemáte opravdové české kamarády, tak je to tu těžké. Někdy vám ani soused neřekne dobrý den.“

Doteď se necítí úplně doma ani v Čechách, ani v Sýrii. „Do Sýrie teď prakticky nepatřím, protože tam nejsem, nepracuju tam, ale pořád ji mám v sobě, i arabskou kulturu, kterou se tu snažím předávat dál, ale nejsem ani úplný Čech, protože moje povaha není úplně česká, i když jsem od českých kamarádů přebral hodně věcí,“ posteskl si pamětník.

O vojně nic nevím, díky bohu

Hned po získání inženýrského titulu se Marwan Alsolaiman vrátil zpátky do Sýrie. Tam ho čekalo dva a půl roku vojenské služby. Umělecky nadaného inženýra ale vojna vůbec nezajímala. „Naštěstí hned druhý den, co jsem přijel do dělostřelecké školy, se o mně dozvěděli, že jsem studoval v Československu. Potřebovali tlumočníka a překladatele do češtiny, protože tam pracovaly vojenské jednotky z Československa,“ vzpomíná pamětník. Celou dobu tedy pomáhal jako tlumočník a překladatel. Kromě toho dostal rozkaz vyučovat vojáky matematiku a fyziku.

Pracoval pak ještě několik let ve státním podniku jako stavební inženýr, i když dělal něco trochu jiného než svůj obor. Nakonec se ale po osmi letech rozhodl v roce 1997 Sýrii opustit. „Nechtěl jsem cestovat někam jinam, jen abych vydělával peníze, jen pracoval, chtěl jsem žít naplno. Potřebuju i kulturu, kamarády, společnost, přírodu. A to jsem našel tady v České republice,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Marwan Alsolaiman.

Vedoucím české hospody

Ve třiceti šesti letech začínal znovu od nuly. Byl skoro bez peněz, neměl kde bydlet. Nakonec mu pomohli kamarádi, které znal z dřívějška. Ze začátku si vydělával brigádně jako vedoucí a provozní hospody. Po neshodách s majitelem prodával dva měsíce v trafice. Krajané ho potom doporučili na pozici vedoucího hotelu. Nic o této práci nevěděl, vše se musel naučit. Nakonec zůstal čtyři roky.

Pak doslova utekl a v roce 2002 začal učit. Z vojny si pamatoval, že mu to docela šlo, tak rozeslal pár e-mailů a začal působit jako lektor fyziky a arabštiny. „Poptávky ke mně začaly chodit samy a tak je tomu dodnes,“ popisuje pamětník. Nejčastěji se věnuje zahraničním studentům v přípravných kurzech pro studium ČVUT a medicíny. Později začal učit i češtinu cizince v Integračním centru Praha. Nakonec si v pedagogice si doplnil i vzdělání. „Chtěl jsem vědět, co věda říká o řemeslu učení,“ vysvětluje Marwan Alsolaiman. V roce 2016 absolvoval tříleté bakalářské studium Učitelství odborných předmětů na ČVUT.

Tradiční arabský folklór je živý po celém světě

Hned v roce 1997, kdy se vrátil do České republiky, zorganizoval se čtyřmi přáteli koncert a tím vznikla první arabská kapela v Čechách, Ziriab, která funguje úspěšně dodnes (2023). Hrají tradiční arabskou hudbu na lidové nástroje. „Na začátku jsme nevěděli, jak budou lidi reagovat, ale ohlasy byly velké. Lidi mi říkali, probouzeli jste v nás věci, o kterých jsme nevěděli, že v nás jsou,“ vzpomíná pamětník. „Teď už máme zkušenosti a repertoár sestavujeme tak, aby byl jasný pro ucho, protože arabská hudba má pro Evropana i nejasné věci. Slyšíte to, ale nevíte, jak to máte vnímat. Jestli máte být smutný, nebo veselý.“

Už víc než patnáct let jezdí v rámci projektu Múzy dětem s dalšími přáteli do dětských domovů, kde pro děti pořádají celodenní umělecké kulturní programy. Vystupuje i s kapelami Hazuka a Kvinterna a příležitostně přednáší o arabské hudbě.

Čeština mi pomohla pochopit českou společnost i sebe

Odmalička psal poezii v arabštině, svém rodném jazyce. Když jeho znalost češtiny dosáhla jisté úrovně, zjistil, že dokáže tvořit i v ní. „Začala přicházet i česká múza, musel jsem s tím něco dělat, nemohl jsem ji nechat čekat. Díky ženám jsem začal psát i českou poezii,“ přiznává pamětník. Do arabštiny přeložil roku 2014 českou povídku Hodina pod drnem od Miroslava Sehnala z Ostravy, v roce 2019 vydal vlastní básnickou sbírku v češtině Neumím češky. V roce 2023 si několik jeho básní vybrali do sbírky současné erotické poezie Napsáno dechem.

„Když to čtete, rozumíte tomu, protože je to napsáno česky, ale stejně máte pocit, že je to nějaké jiné,“ prozrazuje autor, který příležitostně působil i jako tlumočník a překladatel. V celé jeho tvorbě i v osobitém projevu je přítomný humor. „Humor je neodmyslitelná část mého života. Humor je jako cestovní pas. Kamkoli s ním můžete vstoupit. Nesmí ale být těžký, urážlivý, xenofobní. Musí být čistý, aby udělal vánek a odešel.“

Problémem v Sýrii je padesát let trvající režim

V roce 2011 začala v Sýrii demonstracemi tzv. arabského jara občanská válka, která trvá dodnes. Pro pamětníka není jednoduché sledovat dění zpovzdálí, zvlášť když v domovině zůstala velká část jeho rodiny. „Pro rodinu je to tam velmi těžké. My jim pomáháme, co můžeme, finančně i jinak, ale když je někomu šedesát let, začít od nuly není jednoduché rozhodnutí. Jedině kdyby museli utéct opravdu před smrtí,“ vysvětluje pamětník.

Marwan Alsolaiman vidí jako hlavní problém v Sýrii vojenský režim, který vede zemi a Syřany už přes padesát let. „Situace je teď i po dvanácti letech trvání konfliktu velmi nevyzpytatelná. Každý si tam dělá, co chce. V tom špatném slova smyslu. Je tam draho, nedostatek vody, elektřiny, potravin, benzínu. Z mé rodiny ale nikdo neuvažuje o emigraci. Jen tedy do Německa přijelo pár mých příbuzných včetně dvou bratrů,“ říká pamětník a dodává, že Syřani potřebují jiný vzduch, potřebují už žít tak, jak chtějí.