„Najednou byl takový fantastický lídr Československa. Já jsem byla hrdá, že jsem se tam narodila. A že takový člověk nejenomže existuje, ale že mluví takové filozofické věci, myslí na to, co lidi mají dělat, myslí politicky a morálně. A opravdu jsem byla hrozně hrdá na to, že on existoval. Já vám řeknu, teď, když člověk řekne něco o Havlovi, tak lidi si vždycky myslí, že to byl výjimečný vůdce, který rozuměl tomu, co se stalo před ním, co se dělo okolo něho, co se musí stát v budoucnosti. Opravdu je to jméno, které žije v historii. Jediný problém je, že oni ho furt volají Váklav – mně to leze hrozně na nervy. Ale opravdu je to člověk, který má velkou pozici, historicky. Lidi si myslí, že udělal všecko, co mohl, a že opravdu byl výjimečný člověk, který rozumí humanitě. Když jsme všichni byli na jeho pohřbu, s Clintonem jsme tam mluvili a bylo to vidět. To, co mě opravdu trápí a trápilo, že plno lidí nerozumí v České republice, co to znamenalo. Když Václav Havel, který rozuměl demokracii, který strávil čas v žaláři, který psal, který rozuměl nejenom humanitě, ale taky měl velké sny o tom, co se může stát, když lidi pracujou dohromady.“
„Byla to moc zajímavá doba. Byl konec Sovětského svazu, viděli jsme něco jiného než to, co se dělo v čase studené války. Dělali jsme to, co jsme mohli. Aby lidi, domácí lidi, rozuměli tomu, proč musíme pracovat s jinými zeměmi, a já jsem byla moc hrdá na to, že pracuju pro prezidenta jako Clinton, který tomu rozuměl a furt chtěl stavět mosty vůči jednadvacátému století. Myslel na to, co vlastně se stane a jaké jsme měli šance v těch posledních letech, devadesátých. A já vždycky říkám: ,Já jsem byla poslední zahraniční ministryně dvacátého století a první jednadvacátého.‘ Problém je, že jsem to začínala říkat několik měsíců po tom, co on mě jmenoval, což bylo opravdu bláznivé. Jak jsem mohla vědět, že tam budu celé ty čtyři roky? Ale byla jsem tam. A měla jsem takovou šanci myslet na to, co se může stát v tom jednadvacátém století a to, co je opravdu ten problém, že nevíme, co dělat s terorismem. A teď nevíme, co dělat s nacisty. Musíme pracovat dohromady a já doufám, že to, co dělá prezident Biden, na té cestě, co teď byl, opravdu pracovat s našimi alliance [spojenectvími], pracovat dohromady. Abychom opravdu měli demokratický systém. Demokracie je opravdu fragilní, ale má energii. Musíme všichni pracovat dohromady.“
„Když jsem mluvila s Havlem, tak jsem řekla: ,Až sejdeme z toho letadla a ty mi dáš pusu, tak já ti řeknu do ucha, co Clinton chce dělat.‘ Zeptala jsem se Clintona, jestli chce jít do jazz klubu a on řekl: ,Ano, ovšemže jo.‘ Tak když jsme sešli, tak jsem to řekla Havlovi. A pak jsme šli na Hrad a bylo to poprvé, co jsme slyšeli Kde domov můj a americkou National Anthem. Slyšet je dohromady, protože, jak víte, american anthem říká: ,The home of the brave,‘ domov těch, kteří jsou stateční. Tak pro mě slyšet ty dvě dohromady, z toho jsem mohla brečet. Pak jsme ten večer šli do Reduty a oni dali Clintonovi nový saxofon a to bylo něco fantastického. Každému se to líbilo. Pak jsme seděli na Hradě s Havlem. A Clinton řekl, jak jsem hrdá na to, narodit se v Československu. A Havel řekl: ,A vy musíte být hrdý na to, že ona je Američanka.‘ A bylo to opravdu krásné.“
„On byl profesor a nakonec ho znali moc dobře v Denveru, protože zaprvé tam učil, a když lidi chtěli vědět o tom, co se děje v komunismu, tak byl vždycky v novinách. Umřel v roce 1977 a na jeho pohřbu bylo plno kytek a mezi nimi najednou tam byla jedna taková věc, která vypadala jako piano, měla v sobě nějaké listí. A já jsem se ptala maminky: ,Od koho je tohle?‘ A ona řekla: ,To je od nejoblíbenější studentky tvého otce, Condoleezzy Rice,‘ což je opravdu zajímavé, že tento československý diplomat učil dvě ženské Secretary of State [ministryně zahraničních věcí]. Ale to, co se stalo, že Condoleezza Rice, když byla na University of Denver, byla muzikantka. Tak proto to vypadalo jako piano. Ona pak šla někam jinam pro masters a vrátila se dělat Ph.D. s mým otcem. A ona psala o československé armádě, jako její disertaci. Což je opravdu zajímavé, že tento profesor - Condi a já jsme měly mého otce jako profesora.“
„Já si opravdu myslím – a tohle jsem i napsala –, že Moskva zabila komunismus, když zabili to, co se stalo v šedesátém osmém. Protože tam bylo plno Čechů, komunistů, nekomunistů, kteří chtěli hledat, jak udělat něco jinak. Aby to nemuselo být tak hrozné. A oni to zabili. Mluvila jsem jednou s Gorbačovem, před deseti lety, a řekla jsem mu, co jsem si myslela. A on řekl: ,Máš pravdu. Byla to velká chyba, to, co jsme udělali.‘“
„Já vždycky říkám, že jsem vděčná Američanka, protože nás sem vzali. A to, co bylo zajímavé, vám musím říct. Můj otec o tomhle mluvil často. Když jsme byli v Anglii v čase války, lidi byli moc hodní. Vždycky říkali: ,Nás to hrozně mrzí, že vaše země byla předána hroznému diktátorovi, jsme rádi, že jste tady, co můžeme udělat, abychom vám pomohli a kdy jedete domů?‘ A pak, když jsme přijeli do Ameriky, lidi k nám přišli a řekli: ,Hrozně nás to mrzí, že vaše země má teď příšerný komunistický systém, vítáme vás tady, co můžeme udělat, abychom vám pomohli a kdy budete občany?‘ A to - můj otec řekl, že to je, co dělá Ameriku úplně odlišnou od druhých zemí. Pro nás, když otec zažádal o azyl, tak stát se americkým občanem, pro všechny, to jsme byli moc vděční. A já teď sama mluvím o sobě jako vděčný Američan.“
„Na co si pamatuju s Masarykem, když jsme bydleli v Jugoslávii, já jsem byla ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a dávala jsem kytky. Jednou přijel Masaryk a já jsem se zeptala mého otce: ,Proč vždycky strejček Jan má pravou ruku, jako kdyby byla zlomená? Co je s ním?‘ A můj tatínek řekl: ,Protože nechce dávat ruku komunistům.‘ Taky jsem dávala kytky Titovi. Moje maminka vždycky, když měli nějakou velkou recepci na ambasádě, tak potom měla ráda něco neformálního. Pozvala lidi, aby přišli do rezidence, aby jim tam dala párky. A když pozvala Tita, tak jeho lidi řekli: ,To nemůžete, on nemůže takhle jíst.‘ A tak moje maminka odkousla kousek párku a dala mu druhou polovinu, aby jedl stejný párek jako ona.“
Madeleine Albright (roz. Marie Jana Korbelová) se narodila 15. května 1937 v Praze. Vyrůstala v Bělehradě, kde otec Josef Korbel působil na diplomatické pozici tiskového atašé. Válečná léta rodina strávila v Anglii. Otec v Londýně pracoval pro exilovou vládu a pravidelně vysílal v BBC. Po válce žili Korbelovi v Praze, poté opět v Jugoslávii. V roce 1948 rodina emigrovala do USA, usadila se v coloradském Denveru. Po střední Kent Denver School získala Madeleine stipendium na univerzitě Wellesley College ve státě Massachusetts a následně i stipendium na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Ve své disertační práci se věnovala roli československého tisku během pražského jara a při studiích opakovaně zavítala do Československa. Od roku 1976 pracovala v americkém Kongresu, mimo jiné i s tehdejším prezidentem Jimmym Carterem. Krátce po sametové revoluci, v lednu 1990, přijela do Prahy, kde navázala spolupráci a přátelství s Václavem Havlem. V roce 1993 byla jmenována velvyslankyní Spojených států amerických při OSN. Funkci vykonávala do roku 1997, kdy se stala ministryní zahraničních věcí USA ve vládě Billa Clintona. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa (2021) žila Madeleine Albright ve Washingtonu. Madeleine Albright zemřela 23. března roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
